Matuška s Brücknerem společně dobývali fotbalovou Evropu, připravovali své hráče na Real Madrid, Juventus nebo Hamburk.

„Úplná bomba! Přitom dodnes mám pocit, že jsme tam neměli co dělat,“ vypráví někdejší trenér Slušovic, dnes 70letý poradce trenéra Michala Hubníka v třetiligové Viktorii Otrokovice Dan Matuška o spanilé olomoucké jízdě v pohárech, o angažmá v Dubaji, nebo o své roli rebela, studiu na vysoké škole, kde získal titul doktora přírodních věd.

Začneme ale Karlem Brücknerem. Jste dodnes kamarádi?
Jo. Karel sice nikde moc nechodí, ale když se vidíme, pokecáme, Dáme si u toho vínko. Ale každý týden na pivo nechodíme. Karel je tím pověstný.

Jakého jste ho poznal?
Jako egoistu. Má rád slávu, výsledky a dělal všechno proto, aby je měl. Je trochu jiné povahy, než já. Vždycky jsem byl pro partu, legraci, Karel tohle opustil, chtěl úspěch a také ho dosáhl.

Ví se o něm, že dával hodně na svůj cit, instinkt, netrénoval podle učebnice. Byla jeho největší síla v improvizaci?
Samozřejmě. Jeho největší doménou bylo rozeznat sílu soupeře, zároveň znal i tu svou a podle toho uzpůsobil způsob hry a taktiku. Na tohle byl úžasný. Nepřebíral žádné metodické trendy, o čem ostatní trenéři tvrdili, jak jsou výborné. Tohle on vůbec nedělal. Ale každý musí jít svou cestou. On věřil tomu, o čem si myslel, že je pro fotbal nejlepší. Asi dělal dobře. Protože přebírat něco, co v podstatě ani nechcete jen proto, že někdo napíše, že je to dobré a uvěříte tomu, nebylo pro něj. Na chvilku od Brücknera odbočím.

Povídejte…
To je totiž přesně to, co dnes zdobí pražskou Slavii. Jsou totiž kondičně precizně připravení. Přitom od toho se před patnácti lety upustilo. Říkalo se, jaká je to blbost, že je potřeba dělat všechno s balonem. Jenže s ním neuděláte pořádnou kondici. Klukům je potřeba dát záhul, být na stopkách a držet jim časy. To musí jezdit. Dnes balon hráčům překáží, další něco vypustí. Takhle mužstvo nepřipravíte. Teď se najednou všichni divíme, že Slavia je schopná hrát s velkými mužstvy.
Přitom s Olomoucí jsme na tom byli stejně. Pod námi měli hráči precizní kondici, k tomu samozřejmě i kvalitu, což Slavia má dnes také. Ale když kvalitu nepodpoříte kondicí, je vám k ničemu. I Sparta má dobré hráče, ale ti se jen motají a plácají a nejsou schopní nic uhrát. Fotbal je vytrvalostní sport. Proto je klíčová vytrvalost. To je celé, vždyť je to tak jednoduché! Jen je potřeba se zamyslet, že to tak má být. A tohle Karel uměl. Metodici mu říkávali, že by měl udělat testy. On to zmuchlal a zahodil s tím, že to nepotřebuje. Říkával: Podívám se a vidím.

Jak moc vám dával prostor pro práci?
Tenkrát jsem byl jediným asistentem já. Prostor se realizovat mi dal. Ale Karel to měl nastavené tak, že měl svých jedenáct lidí. Nikde to neventiloval, neříkal před hráči, ale když jsme se bavili, ukázal, tihle jsou moji, prašivý si vezmi. Těch jedenáct si hýčkal. Když byl úterní nebo středeční trénink, měl jsem hodně možností s nimi pracovat. Ale jakmile přišel čtvrtek, pátek, přípravu před zápasem si už všechno dělal a ladil sám.

Když jste pod jeho vedením sledoval třeba český nároďák a pověstné standardky, tušil jste, co bude následovat a který ze signálů vytáhne?
Jasně! Už jich moc nových není, ale právě signály jsme v Olomouci zápasy vyhrávali. Trenéři sice dnes tvrdí, že se standardkám věnují, ale tomu nevěřím. Karel se jen jim věnoval třeba hodinu. Kluci z toho byli hotoví, ježišmarja, zase standardky. Nadávali, drželi se za hlavu, co zase bude. Ale pak jsme z nich rozhodovali zápasy, takže to mělo nějaký smysl. Dnes trenéři dají deset minut standardkám a myslí si, že něco nacvičili. Přitom nenatrénovali vůbec nic. V tom je ten rozdíl. Když jsme se věnovali presinku, hodinu jsme se k ničemu jinému nedostali. A druhý a třetí trénink zase to samé. Tímhle to kluci dostali do sebe, že všechno zvládali a byli soupeře schopni převálcovat.

V sedmdesáti letech jste stále trénoval, na podzim jste dělal poradce Michalovi Hubníkovi v třetiligové Viktorii Otrokovice. Co vás pořád drží na střídačce?
V mém věku jste rád mezi mladými. Oni vám řeknou spoustu blbostí, bavím se mezi nimi a zároveň pracuju. Ale rozhodně vám neřeknu, že teď půjdu do Dubaje. Tam jsem byl. Ale už nechci být hlavní trenér, sám bych to nedal a ani bych nechtěl. Jen sem tam udělám trénink.

V Dubaji mi stačil rok

Zmínil jste angažmá v Dubaji. Co se vám vybaví?
Úplně jiná kultura, jiný svět. Kdo tam nebyl a nezažil, nepochopí. Když sledujete různé arabské excesy, člověk jim odsud nerozumí. Všechno je tam úplně jinak. Samozřejmě luxus, prachy, ale pak vyjedete deset kilometrů za Dubaj a vidíte jen písek a nic jiného. Islám jsem přirovnával k naší totalitě, kdy lidé museli chodit v průvodu, aniž by chtěli. Ale byli hlídaní, a pokud tam nebyli, dostali čočku. Tam je to podobné, jelikož zase vás sledují, jestli se v pět hodin modlíte, jestli to děláte, jak máte.
Takže jsme třeba měli trénink a kluci najednou zmizeli, nasadili si sukně, klekli si a modlili se. Oni přitom někteří ani nechtěli, ale museli, protože je sledovali. Je to tam složité. Přitom by chtěli být jako Američané, mít jejich možnosti, chlastat, ale nemůžou, protože alkohol Islám zakazuje. Ale ono se to časem rozplete. Pořád jsou tam i radikální směry. Normální člověk to nedovede ani pochopit. Chovají se tam i jinak k ženským, ty nemohou samy jezdit autem. V Emirátech třeba ano, ale v Saudské Arábii už nikoliv. Zajeďte si na dva roky tam a uvidíte. (směje se)

Zrovna jste mě odradil. Vy jste tam dva roky vydržel?
Ne, stačil mi rok. Jsem společenský typ. Mám rád pivo, kamarády, mít možnost si zajít do hospody…

To je pro vás víc než peníze?
Něco si tam vyděláte, ale život je o něčem jiném. Tam je pro mě o tohle trochu ochuzený. Ale pozor, třeba oni se tam mají dobře. To je Dubaj.

Těžký rebel

Prý jste byl jako hráč rebel. Je to pravda?
Ale nebyl. Sice jsem udělal pár průserů, ale rebel jsem nebyl. Měl jsem třeba problém v tom, že jsem v Olomouci studoval, hrál jsem třetí ligu, ale neměl jsem kde bydlet. Koleje byly zavřené, protože trénovat jsme začínali v červenci, škola začínala v září. Oni mi nechtěli dát byt. Stavěl jsem se na zadní, ale nepomohlo mi to a ještě jsem dostal pokutu. Když jsem měl problém, snažil jsem se ho vyřešit ve svůj prospěch.

Kromě toho jste prý kouřil cigarety, chodil na pivo. Nebylo to tolik profesionální jako dnes?
Jestli myslíte, že rebelování je o tom, že jsme po každém zápase chodili si někam sednout a kouřili jsme, tak jsem byl těžký rebel. (smích) Mne to bavilo. Až když jsem přestal hrát, skončil jsem i s kouřením. To už mě pak nebavilo. Zábavnější bylo, když jsme to měli zakázané. Víte, že zakázané ovoce chutná. Tak to jsem rebel byl.

Kariéru vám ukončilo zranění menisku právě v roce 1982, kdy Olomouc postupovala do první ligy. Štve dodnes, že jste si nejvyšší soutěž nezahrál?
To mě štve! Asi bych ji hrál, ale byla jiná doba. Ve třiceti jste už byl starý, zraněný… Tenkrát nás trénoval Milan Máčala a říkal mi: Víš, co? Nemám asistenta, ty máš vysokou školu, tělocvik, uděláš si dvojku licenci a budeš mi ho dělat ty. Už se vys… na hraní. Takhle mi to přesně řekl, přitom jsem chtěl hrát dál. Říkal jsem si, že už mě nechce, možná jsem to brzy i vzdal. Už ve třiceti jsem vystudoval licenci a začal trénovat.

Přemlouval vás Máčala dlouho?
To ani ne, racionálně a rozumně to podal. Mělo to smysl, nakonec jsem mu dal zapravdu. Vydržel jsem s ním dva roky.

Jaký to byl trenér a kolega?
Hrozně zásadový. Neměl vůbec rád akce, které jsme prováděli. Ale jinak skvělý kluk, dobrý hráč. Nakonec hrál i druhou ligu ve Zlíně. Neměl jsem s ním problém, nebyl křivák. Hlavně se vzdělával a trenéřinu se snažil dělat na nejvyšší úrovni, což v té době takhle uvažoval málokdo. Hledal nové cesty, dělal testy, tohle on měl rád. Narozdíl od Karla Brücknera.

Real? Skvělé, ale tam jsme nepatřili

Zato jste zažil nejslavnější éru Sigmy z lavičky. Zápasy s Realem, Juventusem nebo Hamburkem. Co se vám vybaví?
Že to bylo skvělé, ale do této společnosti jsme nepatřili. Mám pro to srovnání, jako když se Škodovkou stodvacítkou budete závodit s Mercedesem a Ferrari. Co vy jste se tady vzali, kdo jste? Takhle nás týmy vnímaly. Pak zjistili, že jsme herně byli dobří, ale když jsme k nim přijeli, vnímali nás jako chudáky, co tam vůbec chceme. Připadali jsme si tam navíc. Ale my jsme je kolikrát porazili, třeba Hamburk, nebo Lokomotiv Moskva.

A remíza 1:1 a porážka 0:1 s Realem Madrid. To všechno je cenné, ne?
No, dobře, ale oni byli pořád někdo. Přitom jsme tam mohli vyhrát. To by byla úplná bomba! Remizovali jsme doma 1:1, proto jsme otevřeli hru, v sedmdesáté minutě jsme tam poslali druhého útočníka, už jsme tolik nebránili, což se nám vymstilo a inkasovali jsme v závěru. Ale stejně bychom nepostoupili. I tak to ale bylo skvělé. Ve mně ale zůstává pocit, že jsme tam ani neměli co dělat. Fotbal je byznys a my jsme jim ani nepřinášeli peníze. Když bude hrát Real Madrid, lidi na něj přijdou, vysílá jej i televize. Ale koho zajímá nějaká Olomouc? (směje se) Už nás potřebovali vylifrovat.

Jenže vy statečně vzdorovali…
Protože jsme měli dobré mužstvo a skvělého trenéra, který vymyslel vhodnou taktiku. My jsme pro ně ale nebyli partneři kalibru Dortmundu, Tottenhamu, Chelsea a podobně. Sportovně jsme mezi osm nejlepších týmů Evropy patřili, ale nikoliv ekonomicky nebo společensky.

Vy jste však během kariéry vystudoval vysokou školu, což dnes je spíš výjimka. Mnozí dnešní fotbalisté by se vás zeptali, jak jste to zvládl?
Moc jsem to neřešil. V té době byla vysoká škola volnější, než dnes. Chodil jsem jen na předměty, které jsem potřeboval a zbytek jsem věnoval fotbalu. A nějak se mi to povedlo. Nechci se chválit, ale někdo říká, že jsem na to měl buňky. Asi jsem byl chytrý. (směje se) Studoval jsem sice sedm let místo pěti, ale bylo to bez problémů.

Největší úspěch? Slušovice

V letech 1995-96 jste trénoval mimo jiné i ve Slušovicích, kde jste vedl třeba Miroslava Mikulíka. Jaké to bylo angažmá?
To byla úžasná doba. Tenkrát Slušovice pod trenérem „Pínou“ Zapletalem postoupily do třetí ligy. Tenkrát tomu vládli bratři Řehákové, Jarda Fuksa byl vynikajícím manažerem. Opravdu bomba. Poskládalo se tam skvělé mužstvo z neznámých kluků kolem právě Miry Mikulíka, Třetiny nebo Rudy Otépky, Honzy Kolečkáře, nebožtíka Holíka, Hanka, Standy Dostála. Někteří kluci byli odložení, další mladí a z nich jsme poskládali tým. Postoupili jsme do druhé ligy, kde jsme hráli také skvěle. Jeden čas jsme byli dokonce na postupových příčkách do ligy. Ale pak se vše zbouralo odchodem Honzy Řeháka a tím i finančních prostředků do Zlína. Sebou si vzal ze Slušovic tři čtyři hráče a ty pak druhou ligu prodaly do Přerova. Klub byl zrušen spíš administrativně. V Přerově jsme pak hráli dobře dva roky druhou ligu v podstatě se slušovickým mužstvem. Následně to tam také zrušili, protože strojírny přestaly dávat peníze. Doba byla divoká, ani tehdy nešla hrát liga bez peněz.

Co považujete za svůj největší fotbalový úspěch?
Ten je spojen právě se Slušovicemi. Za Čuby se tam hrála druhá liga. Z divize jsme postoupili do druhé, mohli jsme i do nejvyšší soutěže. Trenérsky se mi tam dařilo nejvíc. Finance, podmínky, mohli jsme sehnat i hráče. V dalších klubech vždycky něco chybělo. V Dukle mě moc nechtěli, v Sigmě zase nebyli hráči na dobu, co si představovali. Ve Slušovicích se fotbalově všechno sedlo, bylo to fajn.