Českou fotbalovou reprezentaci čeká mimořádný dvojboj, kdy se utká nejprve s Anglií a posléze s Brazílií. Slovutní soupeři, se kterými se opravdu nehraje každý den.

Jistě, je to trochu klišé, ale jsou reprezentanti, kteří mají moře startů, a nepoštěstilo se jim to ani v jednom případě.

A pak je tu Martin Kotůlek, obránce, který si jméno udělal především v Olomouci.

Proti Brazílii debutoval, proti Anglii odehrál svůj poslední zápas v národním dresu.

A na mýtickém stadionu ve Wembley byl hned dvakrát, byť jednou (ve finále Eura 1996) se na hřiště z lavičky náhradníků nedostal.

Slušná bilance na celkem osm reprezentačních zápasů v barvách Československa a České republiky.

Brazílie? Z Olomouce nás tam bylo víc

„Z debutu v Brazílii v roce 1991 si vzpomínám hlavně na strašnou cestu. Z nějakého důvodu jsem letěl trochu odděleně od ostatních hráčů v první třídě. Asi nějak nevyšly letenky, to už nevím. Těch dvanáct hodin jsem ale protrpěl, dostal jsem zimnici a celou cestu se třepal,“ říká s úsměvem Kotůlek.

Detaily ze samotného duelu ve městě Goiania, který tehdejší Československo prohrálo 1:2, si už ale prý tolik nevybavuje.

„Je to strašně dávno. Vím, že jsem nepočítal, že bych mohl hrát. V reprezentaci jsem byl poprvé, měl jsem krátce po vojně, ani nevím, jak na mě trenér Máčala přišel. Asi za to mohla ta naše pohárová jízda,“ vykládá.

Sigma tenkrát na podzim 1991 v poháru UEFA vyřadila Bangor, Torpedo Moskva a především senzačně bundesligový Hamburk.

Bezesporu to byly tyto zápasy, které Kotůlkovi, ale i jeho spoluhráčům otevřely dveře do národního týmu.

„Je fakt, že z Olomouce nás tam bylo víc – Pavel Hapal, Radek Látal i Honza Maroši,“ přitakává Kotůlek, který se na hřiště dostal už ve 30. minutě místo zraněného Václava Němečka.

„Počítal jsem, že jestli se dostanu na hřiště, tak možná na deset minut. Asi jsem nebyl na zápas úplně ideálně nachystaný. Skočil jsem do toho rovnýma nohama, jako později na Euru,“ culí se.

Brazilce v čele s pozdějšími mistry světa Bebetem, Raím či Maurem Silvou, ale zvládl bránit.

„Byl to jiný fotbal. Ten zápas je mimochodem na YouTube. Zrovna nedávno ho kluci našli a smáli se. Brazilci hráli hodně v chůzi a až samotnou akci pak provedli v rychlosti. Technicky byli skvělí, to mají dodnes,“ doplnil Kotůlek.

Ve sbírce má i brazilský dres. „Problém je, že už nevím, jestli je z toho zápasu, nebo z turnaje jednadvacítek ve Francii,“ prozrazuje.

Památka na obra

To z posledního duelu proti Anglii v roce 1998 má památku určitě.

„Tam jsem si vyměnil dres s obráncem Solem Campbellem. Byl obrovský. Proti mě, který jsem hrál taky stopera, o polovinu větší,“ směje se Kotůlek.

Pod Jozefem Chovancem tenkrát Češi prohráli na půdě Albionu 0:2 brankami z prvního poločasu.

V zápase už hrál třeba ikonický David Beckham.

„Toho si ale nevybavuju. Vím, že jsem šel do hry v poločase. A taky, že jsem narazil asi na nejtěžší dvojici útočníků v kariéře – Dion Dublin a Ian Wright. Nebyli tak nabušení, jak jsem si myslel, spíš střízlíci, ale nepříjemní, rychlí, pořád si odskakovali doprava a doleva, bránili se strašně špatně,“ vzpomíná Kotůlek.

„Když se mě pak ptali na nejtěžší protivníky, tak jsem vzpomínal tyto dva. Oproti té Brazílii už to byl modernější fotbal, daleko rychlejší,“ doplnil.

Nejdřív Havel, pak královna

Na stadion Wembley má ale vzpomínky spíš z finále mistrovství Evropy 1996, byť do zápasu nezasáhl.

„Bylo to ještě před rekonstrukcí, takže už stadion měl své roky. To místo má samozřejmě velkou historii, ale kabina byla spíš menší, nižší stropy, v podstatě stísněná. Možná to bylo jen hostů,“ směje se.

„Taky tam nebyl bůhvíjaký trávník. Byl prý poničený po zahajovacím ceremoniálu, kdy se na něm jezdilo na koních. V Manchesteru nebo Liverpoolu, kde jsme hráli předchozí zápasy to bylo o něčem jiném,“ prozradil Kotůlek.

Z finálového utkání ME 1996 přidává ještě dvě vzpomínky.

„Před zápasem byl za námi prezident Havel, po něm jsme si potřásali rukama s královnou. Když jsem se nad tím ještě po letech zamyslel, tak to bylo něco neuvěřitelného. Pro mě, jako pro kluka z vesnice dvojnásob. V životě by mě to nenapadlo,“ ujišťuje.

Anglie se nemusíme bát

A jak vidí šance českého mužstva v následujících dvou zápasech?

„Kvalita Brazílie se mi těžko odhaduje. Jména mají dobrá, ale to neznamená, že budou hrát i týmově. Někdy není snadné individuality skloubit dohromady,“ upozorňuje.

„Pro Angličany bude určitě výhodou domácí prostředí, ale naši kluci budou mít jistě obrovskou motivaci. Do takových zápasů jde člověk opravdu maximálně koncentrovaný. Mančaft nemáme špatný, myslím, že bychom se nemuseli úplně bát,“ dodal.

A neděsí ho ani hvězdy v týmu Albionu.

„Já jsem se na tohle nikdy moc nedíval. Na hřišti to byl prostě soupeř a bylo jedno jaké má jméno. Šel jsem se s ním poměřit, odvést maximum a buď to vyjde, nebo ne,“ naznačil možný recept na úspěch.