Každé setkání s trenérským doyenem Karlem Brücknerem je i pro novináře svátkem. Nejen proto, že hlavně v době reprezentačního angažmá si pěstoval pověst muže, který s médii komunikuje jen velmi nerad.

Obvykle se totiž jedná skutečně o obohacující zážitky. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Třeba jeho skutečně netradiční, a přitom bytostně logický pohled na fotbalová pravidla, o němž se rozpovídal v exkluzivním rozhovoru pro Olomoucký deník.

Karel Brückner je zkrátka moudrý muž.

On sám ale přitom říká: „Génius byl ten člověk, který před sto padesáti lety vymyslel fotbalová pravidla.“

Proč si to myslíte?
Fotbal za tu dobu prošel obrovským vývojem, ale ta pravidla jsou prakticky stejná. Pro nový fotbal, jako pro ten starý. Samozřejmě, když nebudeme brát ohled na čtvrté, páté rozhodčí, malou domů a jiné okrajové, kosmetické věci. To zásadní ale zůstává.

Přesto se v současnosti s nimi často dostáváme do problémů. Sporné ofsajdy, uznané a neuznané góly a tak dál.
Problém je, jak pravidla interpretujeme. Proč ten člověk vymyslel pokutové území? Protože je to výhoda pro útočící hráče. Když se dostaneš sem, tak máš ohromnou výhodu, tady tě musejí nechat. Když se o tebe obránce jenom otře, tak je penalta. A je to chyba toho obránce.Jenže my dnes děláme pravý opak, naříkáme, jak je penalta přísná, že se pískat neměla a podobně.
Tohle neberu, ve vápně má být zvýhodněn útočící hráč. Stejné je to u rohů. Měla by to být výhoda, ale není, protože vás ve vápně drží za krk, za ruce, za nohy.

To je pravda. Rozhodčí má prakticky při každé standardní situaci možnost vybrat si ze dvou tří penaltových zákroků.
Ale nepíská se to. My jsme si ta geniální pravidla upravili tak, že jsme ponížili výhodu útočících hráčů. Dva metry před šestnáctkou rozhodčí faul klidně pískne, ale ve vápně už ne. Přitom jde třeba o stejné zákroky. Ten člověk, který pravidla sepsal, to myslel naopak. Říká, že je to prezent pro útočící družstvo, když se dostaneš do pokutového území. Jsi slabý, bráníš se a za to budeš trestán. Bohužel je to opačně a on se teď asi musí obracet v hrobě. Penalty, rohy, ofsajdy, to všechno jsme ponížili. O jednotlivých faulech ani nemluvě. U těch by to mělo být jako v košíkové, po pátém faulu ven. Díval jsem se na anglickou ligu, o které se říká, jak je tvrdá. Ale ta mužstva se vyhýbají faulům. Dva hráči letí proti sobě, ale jak jeden, tak druhý faul udělat nechtějí. To jsme úplně někde jinde. Barcelona má takový presink, že udělá dva tisíce napadání za zápas, a není z toho faul. U nás je takový presink, že v devadesáti procentech někdo někoho skopne. Ale to není žádný presink.

FOTO: GetPhoto/Martin Sidorják

Místo ofsajdu se řeší banality

O ofsajdu jste už v jednom rozhovoru mluvil.
Pravidlo o něm je základem fotbalu a musí existovat, ale jeho aktuální posuzování je strašlivá metla na fotbal. A vezměte si, že ve fotbale se kolikrát hraje o velké věci a rozhodují tři sporné ofsajdové situace. My pak po rozhodčích chceme, aby posuzovali něco, o čem věda řekla, že to není v lidských možnostech. Jsou schopní reagovat na jednu desetinu vteřiny, což je výstup tuším španělského lékařského výzkumného týmu, to ale při protisměrném pohybu obou hráčů znamená metr v délce. My si pak na televizní obrazovce zastavíme situaci, dáme tam vlasovou čáru a stejně nejsme schopní se shodnout, jestli ofsajd byl, nebo ne. Je to, jako kdyby měli rozhodovat při skoku do výšky bez laťky.

Jak tomu čelit?
Ofsajd zrušit nemůžeme, ale udělejme v televizi tlustou čáru. Neukazujme tu vlasovou, udělejme ji třeba půlmetrovou. A když se do toho rozhodčí netrefí, tak potom to trestejme a takového rozhodčího pošleme nemilosrdně ven. Za tuhle vlasovou čáru je ale přece trestat nemůžeme. Spousta lidí mi na tohle říká, že by pak padaly góly z ofsajdu. Já ale říkám: Ne, nepadaly. Víte, co by se stalo? Mužstva by to přestala hrát, přestala by na to spoléhat. Tohle destrukční pravidlo by tímto krokem bylo maximálně eliminováno. Když se vrátím ještě trochu jinam, k tomu gólu, co padl na mistrovství světa v zápase Anglie – Německo, tak se kvůli tomu zasedá, zavedli se další dva rozhodčí, přemýšlí se o videu. Přitom jde ale o ojedinělou záležitost, takový gól padne jednou za deset let, kdežto těžko posuzovatelných ofsajdů jsou za víkend tisíce. S tím nic neděláme, místo toho řešíme banality.

Nedokážu si představit, že bych jel do Kataru jako fanoušek

Za dobu, co jste se pohyboval ve fotbalovém prostředí, došlo k obrovským změnám.
Fotbal má v sobě neuvěřitelně moc prvků, kde je pořád co dělat. Když si vezmete nějaký jednorázový výkon, hod něčím, tak tam máte tři kroky a nic. Kdežto u fotbalu, co tam je věcí, ať už po stránce kondiční, lokomoční, pohybové, tak po stránce technické, herní, menších taktických struktur, celkové taktické koncepce. To je nekonečně mnoho věcí, na kterých se dá pracovat a které se vyvíjejí. A kdo to nezachytí, tak jde z kola pryč. A o tom vnějším světě ani nemluvím. Tam to odskočilo od sportovní platformy ještě daleko víc. Teď jsme to mohli vidět třeba na udílení pořadatelství mistrovství světa. To bylo potvrzení této komercionalizace sportu a fotbalu.

Mimochodem, co říkáte na zvolení Ruska a Kataru za dějiště MS 2018 a 2022?
Podle mě, a já jsem v tomto hodně konzervativní, jde jen o to, že je to něco nového. Fotbal někde je, má nějaké prostředí. Pamatuju si, že jsem byl na mistrovství světa ve Francii, přijeli jsme tam autem, zaparkovali na louce. Před zápasem jsme se šli podívat k Loiře, na vinice. Musí tam být trošku romantiky. Pro mě to nelze odloučit.

Máte na mysli to, čemu Angličané říkají „Spirit of the game“, tedy nějaký duch hry?
Ano. Lidé si musejí užít ducha té země. Prožil jsem krásné šampionáty v Rakousku a Švýcarsku nebo Portugalsku, samozřejmě v Belgii a Holandsku. Tohle je pouze komerce. Krasobruslení se taky dělá v tradičních zemích, a ne na Tahiti. Nedovedu si představit, že bych měl jet do Kataru jako divák. Užil jsem si několik šampionátů, i když jsem tam byl jako pozorovatel nebo trenér, ale pořád jsem to vnímal. Tu nádhernou atmosféru Portugalska, Rakouska nebo Švýcarska. Myslím si, že to k tomu patří a nejde to nahradit klimatizovanými stadiony v podobě vesmírných korábů. Naopak si myslím, že by se fotbal ve všech svých činnostech měl vracet ke sportovní platformě.

Komerční aktivity a média už k současnému fotbalu patří neodmyslitelně. Právě tuto sféru jste si ale vy osobně nikdy neužíval, je to tak?
Já jsem byl vždycky takový uzavřenější. Každý trenér je ale jiný. Někdo je otevřený, někdo to vyloženě vyhledává, někdo je uzavřený a někoho to vyloženě ruší. Já byl ten typ, který média nevyhledával. Když děláte poctivě fotbal a soustředíte se na svoji práci, tak je to těžké. Buď jste trenér, nebo chodíte po sponzorech, vykládáte a stává se z vás spíš tiskový mluvčí. Chápu, že se někde musíte účastnit nějaké prezentace, vím, že občas musíte být někde vidět, ale nesmí to být na úkor fotbalu. Ty poslední tři roky už toho bylo opravdu hodně, takže jsem dělal jen to nejpodstatnější a nejdůležitější. A tím jsem v tomto směru získal pověst někoho negativního. Spíš jsem se ale jen snažil chránit.

FOTO: DENÍK/Jiří Kopáč

Dělat experta v médiích? Na to nejsem

Ani teď, když jste v trenérském důchodu, jste názor nezměnil? Nemáte třeba nabídky z televize?
Když jsem skončil s trénováním, měl jsem víceméně neformální nabídku, abych se stal expertem pro některá média, ale já na to opravdu nejsem. Navíc ti kluci, co to dělají, mají přehled, znají to a je to jejich povolání. Jako každé jiné. Já byl trenérem. Sem tam poskytnout rozhovor, to ano, ale na nějaké trvalé výstupy jsem nikdy nebyl.

K trenérům, kteří si naopak pozornost médií užívají, patří třeba Mourinho. Co si o něm myslíte?
Mourinho… Myslím si, že spolu s Guardiolou jsou to momentálně asi dva nejúspěšnější trenéři. Přece jenom nechci říct nejlepší, protože neznám kritéria. Ale podle toho, jaký předvádějí fotbal a čeho dosáhli, se to asi dá říct. Samozřejmě je každý svůj, Mourinho je obrovský pragmatik, když vidím Guardiolův fotbal, tak je to ještě něco víc. To je nadstavbový progres. Tam je vidět obrovský posun. Mourinho si zase dokáže udělat výsledkový posun. Jak říkám, každý je jiný, ale je těžké je hodnotit, neznám je ani osobně. Setkával jsem se spíš s trenéry národních mužstev.

Á propos, byl mezi nimi někdo, s kým jste měl bližší vztah?
Takřka všichni jsme byli ze staré školy, když jsme se sešli v rámci trenérských seminářů, tak jsme hovořili každý s každým. Ale nějaké bližší vztahy se nepěstovaly, že bychom chodili na večeře nebo něco takového, to ne.

FOTO: DENÍK/Jiří Kopáč

Signál jsme trénovali čtrnáct dní v kuse

Vy býváte často označován za otce olomoucké trenérské školy. Co říkáte na její produkty? Ať už na Zdeňka Psotku, nebo třeba Pavla Hapala, který si se Žilinou zkusil Ligu mistrů.
Nechtěl bych si hrát na nějakého otce…

Jsou to vaši bývalí svěřenci a hovoří o vás minimálně jako o inspiraci.
Měl jsem i spoustu svěřenců, kteří nejsou trenéry. Pokud mají nějaký podnět, nějakou inspiraci ze mě, potom dobře. Už to, že vnímají fotbal jako fenomén, stačí. Každý trenér ale musí mít svou filozofii a vizi, bez toho to nejde. A málokterý trenér by chtěl někoho kopírovat. A i kdyby chtěl, tak je to jedině špatně.

A těší vás to, že se o vás zmiňují?
Zas takový ješita, jak se o mně říká, tedy nejsem (směje se).

Ani když vidíte třeba nějaký svůj pověstný signál, tak vás to nepotěší?
No, dvakrát byly moje signály použity proti mě (směje se). Každý si s tím může pohrát. Ale nejde jen o to nějaký signál okopírovat, ale udělat ho se vším všudy, se všemi detaily. To je něco. Ty máš tady stát pravou nohou, ty máš nakročit levou, ty máš udělat pohyb sem a tak dále. Klamné informace, to je téma. Po položení míče máte dvacet vteřin na podání klamných informací soupeři. Dnes to nevidím. Čili není to nic jednoduchého. Kolikrát jsme třeba trénovali signál čtrnáct dní v kuse, a stejně ho pořád kluci dělali špatně. Až z toho byli celí nešťastní a s nervy na pochodu.

Proč se pořád vymlouváme?

Taková pracovitost s detaily se dnes už moc nenosí.
Každý by chtěl dnes dělat ostrý trénink. A s míčem. Když se trénuje s míčem, tak už to musí být něco exkluzivního. V maximální kvalitě. My tady trénujeme pořád s míčem, aby to ty hráče bavilo, ale řekl bych, že tím naopak pěstujeme pomalost s míčem. Hráči říkají: To je výborný trenér, všechno děláme s míčem. Krátké zatížení, žádné dlouhé rozcvičky, všechno hned. Krátký trénink za třicet minut, pomalu by chtěli i za dvacet minut ze hřiště, aby mohli co nejdřív do kina nebo do McDonaldu. Trénink je přitom podstata všeho. Ostatní je okolí.

Že nám utíkají hráči a že hrajeme moc pomalu a já nevím co. Jsou to výmluvy?
Já musím říct: Trenére, máš tady 300 tréninkových jednotek za rok, tak to přece musí být někde vidět, co jsi s tím mužstvem udělal. Co se týče skladby mužstva, výběru hráčů, stylu hry, jednotlivých systémových věcí. A na některá mužstva se potom podíváte a mají tam za patnáct minut osm autů a jedenáct faulů. Pak kopnou dvě standardky a brání se a zakopávají. Na mě tyto řeči o ekonomice a že tady nejsou hráči, neplatí. Jsme národ ohromně inteligentní a pro kolektivní hry máme od přírody nadání. To nejde popřít. Tak proč ti, kteří u toho jsou, neumějí vytvořit schopné mužstvo a neustále se vymlouváme.

Takže je to jen v přístupu a v poctivé práci?
Jednoznačně. Jste firma, tady máte surovinu, tak pracujte. Navíc kluby jsou takové firmy, které mají surovinu k dispozici za minimální cenu. Každý má potom příležitost s hráči pracovat a zhodnotit ho s velmi vysokým ziskem. To v jiných odvětvích není.

Sigma hraje moderní fotbal, v Evropě by se neztratila

Stali jsme se lenošnějšími?
Myslím si, že jsme nezachytili ten nástup. Nic jsme neinovovali. Ani v té jakoby výrobní složce, ani v těch podružných. Nezachytili jsme progres a to vám uteče hned. Domnívám se, že teď musíme upravit celou řadu věcí, trenérskou metodiku, ať se to týká mládeže, výkonnostní masové kopané. Nevidím, že by se tady za poslední roky udělaly nějaké inovace, a to se nám teď začíná vracet. Přitom, když jsme před pár lety přijeli s jednadvacítkou do Anglie, tak se na nás dívali jako na mimozemšťany. Česko, to jsou hráči, to my slavná Anglie jsme nějaká B klasse, snad jedině ten Frank Lampard. Tak jak je možné, že najednou to nejde. Ti hráči se rodí dál, jen je potřeba s nimi dělat. Ne, místo toho pořád naříkáme, že nám odešli tři čtyři hráči a že tady nejde hrát dobrý fotbal. Blbost. Já říkám, že i s průměrnými hráči můžete hrát dobrý fotbal.

Opravdu?
Jistě. Když se dívám na španělskou ligu, tak to vidím na vlastní oči u těch různých Herculesů. Ty průměrné kluby tam nemají lepší hráče. Špičky jako Barcelona a Real samozřejmě ano, o tom se nebavím. S těmi se nemůžeme rovnat. Ne, samozřejmě, i ekonomika těch průměrných klubů je asi lepší než u nás, ale stejně si myslím, že máme hráče na to, abychom hráli lepší fotbal.

Je třeba Sigma příkladem toho, že i bez hráčů světové špičky se dá hrát dobrý fotbal?
Rozhodně. Sigma, Plzeň. I další mužstva. Je to jen otázka práce. Jestli si vyberu osmdesát procent pomalých hráčů, tak to je chyba toho trenéra nebo sportovního vedení klubu. I když rychlost… On si to každý představuje, jen jako že někdo běží. Ve fotbale existuje snad třicet různých komponent rychlosti. Když jsem se teď díval na Barcelonu, tak ta i stojí v rychlosti.

Jak to vidíte se šancemi Sigmy v jarní části ligy?
Pokud bude Sigma produkovat takový fotbal, jako produkovala prakticky po celý podzim, tak má rozhodně šanci bojovat o evropské poháry až do posledních kol. A nechtěl bych předbíhat, ale v případě, že by se tam dostala, tak by v nich vůbec nemusela hrát podřadnou roli. Je to mužstvo dobře sestavené, kompaktní, silné. Hraje dobrý fotbal, moderní, útočný. Kádr je stabilizovaný a silný, snad se udrží pohromadě.

Vánoce? Jsem jen pasivním účastníkem

V kariéře jste působil nejen v České republice, ale i na Slovensku. Jak se díváte na snahy o znovuspojení bývalé federální ligy?
To jsem věděl, že mi dáte takovou nepříjemnou otázku. Jak bych to řekl, pro mě je to problematické. Existují tady tendence ke slučování, mluví se o tom i na nejvyšších místech, pro mě je to ale takové plácnutí do vody. Nikdo moc neví, jestli by to vlastně k něčemu bylo. Já mívám z takovýchto opatření obavu. Stejně jako z toho, jestli se bude hrát se čtrnácti, nebo s dvanácti účastníky. Můžeme to zavést a za tři roky vyhodnotit, že je to vlastně špatně, a vracet se. A potom máte pryč deset let. Pro mě to není jednoznačně pozitivní, a proto bych se toho bál. Navíc i z toho pohledu, že žádná reorganizace ještě kvalitu nepřinesla. Přijde mi to jako něco, co neřeší podstatné věci. Ale neznám všechny detaily, tak nejsem úplně kompetentní k tomu, abych o tom mohl hovořit.

Na úplný závěr ještě jedna povinná předvánoční otázka. Užíváte si atmosféru Vánoc, nebo se spíš schováváte do ústraní?
Já jsem člověk, který absolutně nemá rád jakékoliv oslavy, narozeniny, Vánoce, Velikonoce, neslavil jsem ani první máj. Mně to nějak nedělá dobře. Ani tyto masové svátky. Já vím, je to pěkné pro děti, tak jsem se do toho tak nějak zařadil. Ale nijak aktivně. Řekl bych, že jsem takovým pasivním účastníkem vánočního procesu (usmívá se).

KAREL BRÜCKNER

Narodil se 13. listopadu 1939 v Olomouci.

Sedmkrát vyhrál anketu Trenér roku, letos se stal Trenérem desetiletí. Je laureátem Ceny dr. Václava Jíry, což je nejvyšší možné ocenění za celoživotní práci v českém fotbale.

Jako trenér české reprezentace byl s mužstvem 11 měsíců na 2. místě v žebříčku FIFA

V mužstvu Moravských železáren Olomouc hrál od žákovského věku. Později se stal i oporou mužstva dospělých, jemuž pomohl k postupu do krajského přeboru, tehdy třetí nejvyšší soutěže. Zároveň hraje i lední hokej.

Na fotbalovém trávníku jej přirovnávají k Andreji Kvašňákovi, podobným stylem jako on hrál prý později mezi mantinely Ivan Hlinka. Po přestupu do Baníku Ostrava se Brückner stal oporou druholigové rezervy, prvoligový start mu ale nebyl dopřán.

Trenérskou kariéru začal v roce 1973 a hned v první sezoně postoupil se Sigmou do třetí ligy. Později trénoval také v Prostějově, Brně či Drnovicích. Na Slovensku vedl Inter Bratislava, se kterým vyhrál domácí pohár.

Největší klubové úspěchy však slavil doma v Olomouci. Podepsán

je pod druhým místem v domácí soutěži (1996) i čtvrtfinále poháru UEFA v sezoně 1991/92.

Trenérského věhlasu dosáhl jako trenér českých reprezentací. Jednadvacítku přivedl v roce 2000 ke stříbru na ME a postoupil tak na olympiádu v Sydney. S áčkem úspěšně prošel třikrát za sebou kvalifikací na velký turnaj. Na ME 2004 skončil s týmem třetí a v roce 2006 dovedl národní mužstvo po šestnácti letech na mistrovství světa.

Jiří Fišara, Martin Dostál