Jak a kdy se upeklo vaše angažmá v Dukle Praha?
Minulý čtvrtek, ozval se Michal Prokeš s nabídkou, já to doma probral s rodinou a kývnul.
Michal Prokeš před pár lety trénoval také Mohelnici, odkud odešel do Prahy. Mohelnice začíná zásobovat hlavní město trenéry…
Už to tak vypadá. Samozřejmě se s Michalem známe, také proto se mi s nabídkou jít do Dukly ozval. Já nad tou nabídkou ani moc nepřemýšlel, taková nepřichází každý den.
Máte představu, jak moc jiné bude trénování juniorky Dukly narozdíl od mužů Mohelnice?
Určitě to bude v mnohém jiné. Už to nebude pro mě jen hobby, ale i profese. Budu dělat asistenta právě Michalovi Prokešovi, určitě se hodně naučím, v mé trenérské kariéře to bude velký krok vpřed.
Jak to vzala vaše rodina, vaše pražské angažmá?
Já budu v Praze, rodina zůstane doma v Brodku. Po roce se uvidí, zda o mě bude v Praze dál zájem, pokud ano, pravděpodobně se i rodina přestěhuje do Prahy, ale to je nyní předčasné.
Manželka má asi pro vaše fotbalové spády veliké pochopení.
Obrovské, opravdu obrovské, za což jí moc děkuji. Že jsem dokázal v Mohelnici postoupit do divize, na tom má zásluhu samozřejmě tým, ale z mého pohledu především dva lidé: Aleš Heidenreich, který mi dal v Mohelnici šanci trénovat, který mi moc věřil a dal mi volné ruce. A moje manželka, která je k mé závislosti na fotbalu nesmírně tolerantní.
Pro vás asi bude Mohelnice osudové místo: přišel jste sem jako hráč z Brodku, říká se, že proto, že se vám líbilo, jak to v mohelnickém klubu funguje.
To je pravda, mně se to opravdu v Mohelnici líbilo. Hrál jsem zde, pak trénoval béčko, áčko, jsem zde moc spokojený. A jen díky úspěchům Mohelnice jsem dostal nabídku od Dukly Praha.
Závěr jara byl pro Mohelnici téměř neuvěřitelný. Nejdříve ztratila v čele soutěže devítibodový náskok, kolo před koncem ztrácela na vedoucí HFK jeden bod. Nakonec prohra HFK v Určicích a vítězství Mohelnice doma nad Leštinou. To je ale scénář…
A pro nás se šťastným koncem. Šťastným, ale zaslouženým. HFK podlehl tlaku, prostě to neustál ten závěrečný zápas. My ano. A fakt zaslouženě, tenhle tým fotbalem žil.
Ale sezona byla dost dlouhá, během utkání s Leštinou byla i na mohelnické straně vidět veliká nervozita.
To ano, jenže emoce k fotbalu patří. Kluci z týmu jsou úžasní, během zimní přípravy a jara byla tréninková docházka pětaosmdesát procent, to je na amatérský tým neuvěřitelné číslo. A během sto sedmdesáti dnů jsme měli sto společných akcí – tréninků, zápasů a tak podobně.
To jste byli spolu snad opravdu častěji než se svými rodinami…
Ano, byli jsem si navzájem druhou rodinou.