„Už to mám naplánované. V 8.14 mi jede Pendolino, přečtu si noviny a ve 12 jsem v Plzni,“ usmívá se muž, kterému bude v prosinci sedmdesát a doslova a do písmene byl u toho, když se tvořily olomoucké fotbalové dějiny.

Jako brankář zažil premiérový postup do ligy a dokonce byl jedním z kandidátů na místo v nejlepší jedenáctce století, kterou Sigma s pomocí fanoušků hledá.

Jako asistent slovutného trenéra Karla Brücknera prožil ty nejslavnější zápasy a ochutnal s ním i úspěchy na mezinárodní scéně.

Jako věrný divák pak sledoval i poslední četné vzestupy a pády Sigmy.

Jak vám to zní, že jste byl ve výběru nejlepších brankářů Sigmy za 100 let? Asi to pohladí po duši, ne?

Samozřejmě. Přiznám se, že jsem anketu sledoval a udělalo mi radost, že pár lidí pro mě i hlasovalo.

Obvolával jste známé a dělal si kampaň?

To zase ne (směje se). Jenom náš Lukáš (Kalvach – pozn. red.) mi hlásil, že pro mě hlasoval. Šance na výhru jsem si moc nedělal. Přece jenom už je to spousta let. V době, kdy jsme hráli, jsme byli v Olomouci za borce, to ano. Nic jiného než fotbal tady nebylo, takže lidé nás znali. I dnes mě ještě občas někdo zastaví z těch vrstevníků nebo věkově přece jenom bližších. Myslím si ale, že v anketě už hlasovala přece jenom spousta mladších fanoušků, kteří si mě ani nemůžou pamatovat.

Nakonec mezi gólmany zvítězil Martin Vaniak. Jako bývalý brankář i trenér jste s volbou fanoušků spokojený?

Myslím si, že ano. Dostal se odsud do reprezentace, pak chytal za Slavii Ligu mistrů. Souhlasil bych s fanoušky. Jestli byl nejlepší za 100 let, to se těžko posuzuje. Napadne mě například, že tady byl třeba Antonín Kramerius, který pak mnoho let chytal za Spartu. Ale ani já to nedokážu posoudit, jestli byl lepší, protože do Olomouce jsem přišel až v době, kdy on už byl pryč.

Obranu příznivci složili takto: vpravo Stanislav Skříček, stopeři Oldřich Machala a Michal Kovář. Vlevo Jiří Vaďura. Co vy na to?

Určitě by to byla dobrá obrana. Skříček se dobře zapsal v době, kdy to tady zvedl trenér Brückner. Můj favorit by byl ale třeba Jirka Malík. Určitě tam mohl být. Proti ostatním nemám žádnou námitku (směje se). I když také tu byli třeba Rozehnal nebo Ujfaluši. Ti ale brzy odešli a hráli pak hlavně v zahraničí, takže tomu vlastně rozumím.

Záloha ve složení Hapal, Maroši, Melinho, Látal vám vyhovuje?

Současný trenér Látal mi nesedí na levé záloze. Snad se neurazí, když řeknu, že levou nohu neměl zrovna vynikající (usmívá se). Do jedenáctky patří určitě, ale našel bych mu jiné místo. Buď na pravé obraně, nebo bych ho prohodil s Hapalem, ten byl víc univerzální a zvládl by to zleva asi líp.

A co útočníci? (v době konání rozhovoru ještě nebyli vítězové Vladislav Lauda a Radek Drulák zveřejněni – pozn. red.)

Tam by neměl rozhodně chybět Lauda. Ale tady bych řekl, že máme těch adeptů opravdu extrémně hodně. Příložný, Sedláček, Drulák. Asi bych volil k Laudovi právě Druláka. Je to historicky nejlepší střelec. Otázka je, jestli by jim to na hřišti klapalo dohromady. Vzpomínám si, jaký byl problém, když se sešli třeba Sedláček a Příložný. Oba chtěli dávat góly a byla mezi nimi obrovská rivalita. I na tréninku to bylo na ostří nože. Pro trenéra těžký úkol tohle zvládnout.

Zrovna o tom, kdo bude zvolen jako trenér této „jedenáctky století“ ale nepochybuje vůbec nikdo.

Tam máme pana Brücknera, to je jasné. Ten prorazil svým myšlením a svou prací do Evropy a do světa. Nepochybuji o tom, že by zvládl uřídit i tenhle tým a hrál by výborný fotbal. Když si to vezmeme, tak kostru ideálního týmu tvoří hráči, se kterými se tady hrávaly evropské poháry. A byla v nich i řada úspěchů. Kvalita mužstva by byla hodně vysoká.

S trenérem Brücknerem jste toho hodně prožil i při reprezentačních akcích. Právě v těchto dnech se hodně vzpomíná na Euro v Portugalsku, od kterého uplynulo už 15 let. Taky jste si zavzpomínal?

V Portugalsku to byl asi nejlepší turnaj, kde jsme byli. Až s odstupem času to spousta lidí docenila, co se vlastně podařilo. Mám to pořád v paměti. Byla tam spousta českých fanoušků. Nádhera. Pořád si to pamatuji, jak jsem postupně projížděli jeden stadion za druhým. Když teď zase opakovali slavný zápas s Nizozemskem, tak jsem se zase díval a člověk opravdu žasne, jaký to byl fotbal. Na to se člověk může dívat pořád. Jako na Vesničku mou střediskovou.

Naposledy jste byl s národním týmem na Euru ve Francii. Chybí vám velké fotbalové akce?

Chybí. Turnajů jsem projel docela dost. Byl jsem i na olympiádě v Austrálii, ale to byly přece jenom pro mě spíš začátky. V Portugalsku už jsem věděl, co a jak, navíc se dařilo. Velké turnaje jsou často taky o velké porci cestování, ale v Portugalsku jsme se mohli vracet do jednoho místa. V městečku na nás místní mávali a vlastně nás vzali za své. Na to vzpomínám opravdu nejraději.

I hráči vzpomínali na perfektní atmosféru. Jak chodili tajně hrát golf a podobně. Jakou vzpomínku si vybavíte vy?

Měli jsme tam místnůstku, kde se hrálo na klavír. Po zápasech se tam oslavovalo, zazpívalo. Nějaké pivo padlo, ale nic velkého. Každý věděl, proč tam jsme. Rád na ty chvíle vzpomínám, na to, jak málo nám stačilo. Společně jsme taky sledovali ostatní zápasy turnaje u nás na masérském pokoji. Hráči už měli na postelích jmenovky, kdo kde sedí. Dokonce jsme přemluvili kuchaře, aby nám připravil k fotbalu párky. Byla tam pohoda, dařilo se na hřišti. Hned bych to vrátil zpátky.

Teď vám na hřišti dělá radost vnuk Lukáš Kalvach. Jste hodně pyšný?

Vždycky jsem ho podporoval, ale spíš v tichosti. Nikdy jsem mu moc neradil, to jsem nechal na jeho trenérech. Přiznám se třeba, že mi bylo hodně nemilé, když jsem se vrátil z mistrovství Evropy ve Francii a Lukáš už byl na hostování v Táborsku. To se mi hodně nelíbilo. Šel jsem pak dokonce za Minářem (sportovním ředitelem Sigmy – pozn. red.). Ve finále to ale Lukášovi pomohlo. Když se vrátil do Sigmy, tak hned naskočil do základní sestavy a udržel se v ní celé dva roky.

A teď je v Plzni. Co vy na to jako místní patriot?

Jsem rád, že o něj byl zájem. Táhlo se to přes rok. Byl bych rád, kdyby hrál dál za Sigmu, ale taky jsem mu říkal, že příležitost se musí využít, když se nabízí. Taky by si pak po letech mohl vyčítat, že to ani nezkusil. Zažil jsem to sám, i když v jiné době. Když jsme ještě v Olomouci hrávali druhou ligu, tak jsem měl nějaké nabídky. Trochu jsem se toho bál a nakonec zůstal. Ligu jsem si tady přece jenom zachytal, ale kdo ví, jaké to mohlo být. Už je to pryč.

Prosadí se Lukáš v Plzni?

V rozhovoru říkal, že se trénuje tvrdě, ale to je asi přirozené. Plzeň má vysoké ambice a konkurence je tam také velká. Mluvili jsme spolu o tom, ale moc se mu do toho nemíchám a nechávám mu klid. Má teď svých starostí po přestupu dost. Jen jsem mu říkal, že fotbal hrát umí, tak se o to musí poprat.

Budete se na něj jezdit dívat do Plzně?

V lize je šest moravských mužstev, tak mám naštěstí možnost ho vidět tady po okolí. A když na Moravě nic nebude, tak sednu ráno na Pendolino a zajedu si tam. Už to mám naplánované. V 8.14 mi to jede, přečtu si noviny, ve 12 jsem v Plzni, podívám se na fotbal a nazpátek už to není tak důležité. Ale s přestupem v Praze jsem o půlnoci doma. To pro mě není problém. Nějaký zápas v Plzni určitě budu chtít vidět. To bych byl špatný děda, kdybych si to nechal ujít (usmívá se).

Z Nových Sadů už přestup nechystám!

Jiří Vít je jednou z nejvýraznějších fotbalových osobností regionu. Začínal jako brankář v Prostějově, pokračoval v Olomouci, kde se usadil a dlouhá léta trénoval či masíroval skutečné hvězdy. I na prahu sedmdesátky je neskutečně aktivní a momentálně pomáhá v divizních Nových Sadech.

„Když přijedeme na zápas ven, často se mě ptají, co tam dělám. A já odpovídám: Co by ne, proč bych nemohl být v divizi? Pro mě je to vyžití. Dělal jsem fotbal celý život a teď bych měl přestat? Vůbec ne! Jestli je to I. A třída nebo I. B, to pro mě nehraje roli. Když mě požádají, tak přijdu i na béčko,“ vykládá zaníceně. „Je to pro mě takový návrat ke kořenům. Klukům se snažím dávat maximum, takže s nadsázkou se dá říct, že mají stejnou péči, jako měli reprezentanti,“ usmívá se.

Úsměv mu hraje na tváři i ve chvíli, kdy popisuje nevyhnutelné generační rozdíly. Mladí hráči už prý ani nevyzvídají pikanterie z éry Nedvěda, Kollera či Poborského. „Někteří kluci se zeptají, ale zdaleka už ne všichni. Přišlo k nám teď několik mladých kluků z Prostějova a ti už vůbec nevěděli, kdo jsem. Až jim to spoluhráči poradili. Nemám jim to ale za zlé. Už jsou z jiné doby,“ říká smířlivě.

Do důchodu se zatím ale rozhodně nechystá. „Někdy se taky naštvu a v úterý prohlásím, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. A ve čtvrtek jsem tam znovu. Fotbal mě pořád baví a dokud bude na Nových Sadech zájem a bude držet zdraví, tak budu rád pokračovat,“ dodal.

Jiří Vít

Narozen: 21. prosince 1949

Kariéra: 1965-1968 OP Prostějov (krajský přebor a dor. liga) 1968-1970 Dukla Olomouc (III. liga)

1970-1984 Olomouc (divize, III. liga, NL, I.ČNL, I. liga)

Za Sigmu odehrál 340 mistrovských utkání, 384 přípravných, celkem 724. Z toho 16 utkání v 1. lize.

Jako trenér brankářů a masér byl u slavného tažení Sigmy Pohárem UEFA na začátku 90. let a zápasů s Realem Madrid či Juventusem.

Jako masér pracoval u reprezentace do 21 let i seniorského národního týmu. Zúčastnil se ME do 21 let, olympijských her, mistrovství Evropy i mistrovství světa.