V juniorském věku byla Vichtovi prorokována velká budoucnost. Od žáků působil v Sigmě Olomouc a nakoukl i do národních týmů U17 a U19. „Všichni říkali, že mám obrovské předpoklady dostat se do ligy,“ vzpomínal Vichta. Dlouhou dobu se vše vyvíjelo dobře. Jenže na přelomu mládežnické a dospělé kariéry přišel zlom.

Vše odstartovaly bolesti zad, které přetrvávaly šest měsíců. Následovala zlomenina zánártní kůstky, a hlavně časté svalové problémy. Přesto se Vichta dostal do áčka Sigmy, které trénoval Václav Jílek.

„Měl jsem tréninkový deficit a šlo to znát. Neustále přicházely problémy se svaly,“ popisoval Vichta. A když už to vypadalo, že se vydá sbírat zkušenosti na hostování do druholigových Vítkovic, zlomil si opět zánártní kůstku a musel na operaci.

Následně zkoušel štěstí v béčku Sigmy, Mohelnici či HFK Olomouc, jenže všude jej brzdila zranění. „Celou mládež jsem neměl žádné zdravotní trable. Tohle byly dva roky, kdy se to všechno nakupilo. V Mohelnici jsem odehrál jeden zápas, v Holici jsem se také hned zranil, navíc se spadlo, takže to byla nepovedená angažmá,“ hodnotil ofenzivní hráč.

KONEC KARIÉRY?

A tak šel čas, až mu v Sigmě skončila smlouva. „Novou mi nenabídli, protože to byl pro ně risk, když jsem byl pořád mimo. Všichni věděli, že jsem bez smlouvy, ale nikdo se mi neozval, protože mě měli zafixovaného jako věčně zraněného,“ chápal Vichta.

Nadějný fotbalista tak žil v nejistotě. „Nevěděl jsem vůbec, co bude. Hodně jsem přemýšlel o armádě, ale všichni mi říkali, že je brzo a že mám ještě zkusit fotbal,“ popisoval tehdejší myšlenky.

Nakonec se šance dočkal. Oslovil jej uničovský předseda Pavel Nezval. „Společně s trenérem Žmolíkem mě nastartovali zpátky a zachránili mi kariéru,“ přiznal Vichta.

Všechno se najednou obrátilo k lepšímu. „Od přestupu do Uničova se mé zdraví stabilizovalo. Nakoplo mě to,“ je spokojený Vichta, který v posledních třech sezonách chyběl v sestavě Hanáků jen v pěti duelech. Dokonce si svými výkony řekl i o zkoušku v ligových Pardubicích, která ale nedopadla.

A kde tedy hledat příčiny zdravotních problémů? To ani sám uničovský rychlík neví. „Když mě bolela záda, tak jsem začal posilovat. Přišel jsem na půl roku o fotbal a nic jiného než posilovna mi nezbylo. Začalo mě to bavit. Na Sigmě si všichni mysleli, že by to mohlo být tím, že chodím hodně cvičit a přetěžuji vršek těla, kvůli čemuž neměl spodek šanci regenerovat. Je pravda, že tam ty problémy začaly, ale nedokážu si to vysvětlit, protože i v Uničově jsem cvičil pořád stejně,“ vrátil se k nejnešťastnějšímu období kariéry.

Uničovský rychlík
Pro Jakuba Vichtu je typická jeho schopnost vyvinout neuvěřitelnou rychlost. Pokud by se v Moravskoslezské fotbalové lize tvořil žebříček nejrychlejších hráčů, tak by byl žhavým adeptem na prvenství.

Jakub Vichta (vpravo)Jakub Vichta (vpravo)Zdroj: Petr NečasKromě toho, že prohání bránící hráče v zápase, tak spoluhráčům bere šanci na vítězství při sprinterských cvičeních na tréninku. „On to neprohraje. To se nestane. Není vůbec možné, že by ho někdo porazil. Nikdy neprohrál,“ popisoval Vichtův spoluhráč Ladislav Koutek.

Z uničovské kabiny dokonce unikla historka, že při závodě na sto metrů zvládl porazit kluky, kteří měli šestnáctimetrový náskok. „To jsme dělali. Je schopný ztrátu dohnat a ještě vyhrát,“ potvrdil Koutek.

Sám Vichta působil skromnějším dojmem: „To tak koluje. První tři sprinty jsem vyhrál a trenér řekl klukům, aby si vybrali místo, ze kterého by mě mohli porazit. Pár kluků to zkusilo zároveň se mnou a pár se posunulo na šestnáctku,“ popsal Vichta, který výjimečnost odmítal: „Vím, že to v sobě mám od malička, celkově ale kluci přehání. Říkají, že jsem abnormálně rychlý, ale mně to přijde jako normální rychlost na krajního záložníka.“

„Rychlost a tah na bránu má srovnatelnou s ligovými hráči. V tom je rozdíl mezi ním a námi. Sice už jej známe, ale vždycky nám jeho rychlost přijde výjimečná. Není to jen běžecká rychlost, ale i extrémní rychlost při práci s míčem. Slalom s ním proběhne tak rychle, že nad tím člověk žasne,“ oponoval Koutek.