„Naštěstí nám nechali aspoň elasťáky,“ smál se Michal Hubník, který Legii Varšava pomohl k vítězství ve finále polského poháru nad Lechem Poznaň.

„Byla to obrovská euforie. Fanoušci zaplavili hřiště, objímali se s námi a vyhazovali nás do vzduchu. Pak chtěli nějaké suvenýry, tak jsme jim je dali. Nešlo o žádné vydírání,“ popisoval Hubník oslavy bezprostředně po zápase, který jeho tým vyhrál až na pokutové kopy.

Jaké bylo finále?
Bylo to finále se vším všudy. Byl to parádní zápas, ale v prvním poločase ne z naší strany. Lech nás celkem ve všem přehrával. V důrazu, v rychlosti. Dali nám krásný gól ze třiceti metrů. Ale ve druhé půlce jsme na ně vletěli, vytvořili jsme si šance, i já jsem je měl. Nakonec se nám podařilo vyrovnat tečovanou střelou.

V prodloužení jste prý měl velikou šanci k rozhodnutí, ale nedal jste.
Všechny šance jsou veliké, že (směje se). Byl jsem chvilku sám ve vápně, ale přestřelil jsem.

Jakto, že kanonýr vašeho formátu nešel na penaltu v rozstřelu?
O poločase se nám zranili dva stopeři, takže dvě střídání byla nucená. Když jsme prohrávali, tak trenér potřetí vystřídal, tím pádem jsme už nemohli. V prodloužení mě pak začaly chytat křeče. Ve druhé části už jsem tam v podstatě jen chodil, ale stejně jsem pořád dostával křeče do obou nohou. Byl jsem úplně hotový, takže proto jsem nešel.

Jinak byste si troufl?
Jinak bych asi šel. Penalty jsem si zkoušel, neměl bych s tím problém. I trenér se mě ptal, jestli půjdu, ale byl jsem opravdu vyčerpaný.

Jaký je to pocit vyhrát konečně něco velkého?
Skvělý. Je to můj první triumf v kariéře, navíc se mi to podařilo hned po dvou a půl měsících v novém klubu. To jsou ty chvíle, pro které se fotbal hraje.

Finále poháru podle zpráv z Polska provázely výtržnosti fanoušků. Jak to vypadalo?
Už před poslední penaltou přeskočili všechny zábrany a byli nachystaní. Jeden stál skoro u tyčky (směje se). Rozhodčí dal rychle pokyn Jakubu Wawrzyniakovi, který naštěstí proměnil, a v tom okamžiku jsme vyběhli přímo proti fanouškům. Ti zaplavili celý trávník a chtěli všechno. Dresy, kopačky, ponožky. Cokoliv. Nakonec nám nechali jen elasťáky, ty jsme jim nedali (směje se).

Zníte v pohodě, takže to nebylo tak hrozné, jak popisují média? Neměli jste strach?
Ne, to ne. Fanoušci tady fotbalem žijí. Když se nedaří, tak to hodně dávají najevo, když se daří, tak taky. Když byli na tom hřišti, tak nás objímali, vyhazovali do vzduchu. Pak jen chtěli mít suvenýry na památku. Byla to obrovská euforie, nebylo to žádné vydírání.

Fanoušci v Polsku a u nás, to je trochu jiný svět, že?
Určitě ano. I kvůli tomu jsem do Polska šel. Je to nepopsatelný zážitek. Fanoušci jezdí na výjezdy, jsou hodně slyšet, někdy to není úplně slušné, ale ta podpora je ohromně cítit.

Jak to vypadá v Polsku ohledně zázemí? Za rok tam bude EURO. Přípravy finišují.
Myslím si, že Poláci šli v tomhle v posledních letech obrovsky nahoru. Pamatuji si, když jsme před pár lety hráli se Sigmou proti Štětínu v Intertotu, tak se to s dneškem vůbec nedalo srovnat. Dnes jsou třeba stadiony srovnatelné pomalu s Bundesligou. Všechno je moderní, krásné, zázemí, šatny – třeba v Poznani to byly hotové haly. Poláci se v tomhle směru určitě přiblížili evropské špičce.

Jaká je úroveň po fotbalové stránce ve srovnání s českou ligou?
Když jsem se tady rozkoukával, tak se mi zdálo, že ta úroveň je hodně podobná. Dnes bych ale řekl, že je o něco těžší. Fyzicky náročnější, hráči jsou fyzicky neskutečně vyspělí, hraje se hodně do těla, hodně se bojuje. Žádný balon není ztracený, lítá se nahoru dolů a to diváky baví.

Když spustím česko-polsky, tak mi moc nerozumí

Takže by vám to mělo vyhovovat, přesně to je přece váš styl hry.
Právě ti hráči jsou skoro všichni takoví jako já (směje se). O to těžší je to pro mě, abych se prosadil. Když člověk přebírá míč, tak jsou kolem něj hned tři hráči. Devadesát minut se hraje neustále presink, je to fyzicky hodně náročné. Zároveň jsou tady ale i vynikající hráči, co se týče techniky. Je tady hodně Brazilců, Argentinců. I u nás v týmu máme hodně cizinců.

Jak jste do týmu zapadl? Rozumíte si spíš s Poláky nebo cizinci?
Vzali mě v pohodě. Řekl bych, že si rozumím se všemi. Tady je to hodně velká směska. Je tady Brazilec, Španěl, Argentinec, Nigerijec, dva Chorvati a Srbové, kluk ze Zimbabwe. Většinou jsou tady ale delší dobu, takže už umějí dobře polsky.

Co vy a polština? Už jste v ní dával nějaké rozhovory? V Česku jste je moc nevyhledával.
Už se mnou chtěli dělat rozhovory, ale na nic většího si netroufám. Ne že bych nerozuměl. Polsky už rozumím v podstatě skoro všemu. Vlastně to tak bylo hned od začátku. Ale když na ně spustím já česko–polsky, tak mi pořádně nerozumějí (směje se). Víc rozumějí třeba Slovákům, nám tolik ne.

Varšava se mi moc líbí

Fanoušci vás poznávají na ulici. Připadáte si jako hvězda?
Tak jako nějaká hvězda si nepřipadám, i když je to trochu něco jiného než v Olomouci. Když jdu po ulici, tak mě občas někdo zastaví, třeba kvůli podpisu, ale nevadí mi to. Naopak mě to těší. Je to příjemné, že mě poznávají.

Jak se vám líbí Varšava jako místo pro život?
Moc se mi líbí, přestože je to zase jiné než v Olomouci. Bydlíme v krásné klidné části Varšavy, která je hlídaná bezpečnostní službou. Jsou tu brány, za které se dostanete jenom s čipem. Nikdo nepovolaný se tam nedostane. Takže se cítíme maximálně v bezpečí. Dostal jsem doporučení od Jána Muchy, který tady dlouho chytal. Všude mám blízko, na stadionu jsem za deset minut, v centru za patnáct.

Už jste stihl centrum trochu poznat. Zaujalo vás něco?
Líbilo se mi velké Muzeum varšavského povstání z druhé světové války, kdy byla Varšava vlastně srovnána se zemí. Poláci to pak všechno obnovili. Jsou na Varšavu hodně pyšní, a právem.

Sigmu sleduju každý zápas

Jak to vypadá s vaším setrváním ve Varšavě? Legia zatím stále neuplatnila opci.
Klub má čas do konce května, aby ji uplatnil. Chtěl bych v Legii zůstat, protože už jsem si tady svým způsobem zvykl. Na město, na polský fotbal i spoluhráče v kabině. Evropskou ligu bych si určitě chtěl zahrát.

Po vašem odchodu se dlouho řešilo, že Sigmě chybíte. Jak jste sledoval střelecké trápení bývalých spoluhráčů?
Sigmu sleduju každý zápas. Nemyslím si, že by to bylo mnou, že se jim na jaře tolik nedařilo. Kluci měli hodně šancí, ale neproměňovali je. Já jsem je v minulosti taky tolik nedával, ale zase je dávali třeba Ordži (Michal Ordoš – pozn. red.) nebo Šulty (Pavel Šultes – pozn. red.). Já už jsem pryč a tak to je, s tím se bohužel nedá nic dělat.

Sigmě se daří aspoň v poháru, teď je v semifinále. Vlastně byste mohl teoreticky vyhrát dva poháry v jednom roce.
Už jsem si na to vzpomněl. Bylo by to krásné v jednom roce se takhle podílet na dvou triumfech. Klukům i celé Sigmě to strašně přeju.

Na fotbalovou školu přijedeme i s bráchou

V létě vás v Olomouci čeká s bratrem Romanem společný projekt fotbalové školy.
Dostali jsme nabídku podílet se na tomhle projektu a bez váhání jsme přijali ji. Jde o dobrou věc. Určitě bych chtěl předat mladým klukům zkušenosti, které jsem nasbíral, a nemyslím jenom ty fotbalové, ale i ty ostatní. Pro ně to může být hodně poučné, že zjistí, jak se správně stravovat, jak správně posilovat, regenerovat, trénovat nebo běhat. Nakouknou do profesionálního fotbalu a na vlastní kůži si to vyzkoušejí.

Zúčastníte se osobně? Příprava na sezonu vám kvůli Evropské lize nejspíš začne brzy.
Varšava není tak daleko, abych nemohl do Olomouce přijet. Na kluky se určitě podívat přijedu, stejně jako brácha.

Přivezete stejně jako Roman i někoho ze svého současného klubu?
Možné to je. Uvidím, jak to všechno dopadne hlavně s přípravou. Když se to podaří, vezmu nějaké spoluhráče. Ale i kdyby ne, tak slavných jmen tam bude i tak celá řada. Už se na to moc těším.