Celý život přitom bydlí v Pardubicích, kde s fotbalem v útlém věku začínal. „V šesti nebo sedmi letech jsem se sebral a zašel do okrajové části města, kde trénovala mládež. Začínal jsem jako levý obránce, když však jednou na tréninku chyběl brankář, poslal mě trenér do brány. Možná to bylo kvůli výšce,“ šátrá Přibyl v paměti, jak se dostal mezi tyče.

Do nejvyšší soutěže nakoukl poprvé v devatenácti letech v dresu pražské Slavie, v sezoně 1983/1984 odchytal na podzim čtrnáct zápasů. „Při mém debutu jsme prohráli v Edenu s Vítkovicemi 0:2. Kouč Máčala mi přesto dal důvěru, Juraj Šimurka byl totiž zraněný,“ vzpomíná momentálně pětačtyřicetiletý brankář.

Jenže po slibném začátku se do prvoligové branky postavil až o čtyři roky později. V sezoně 1987/1988 nastoupil čtyřikrát za Rudou hvězdu Brno, kde strávil vojenskou službu.

„Do Slavie přišel kouč Jareš a s ním gólmani Veselý nebo Hruška. Rázem jsem se stal čtvrtým pátým v pořadí. Sice jsem trénoval s áčkem, jenže i v rezervě jsme se střídali,“ vysvětluje Přibyl.

Za sešívané odchytal ještě dvaadvacet utkání, v lednu 1991 zamířil do olomoucké Sigmy. Hned si vydobyl pozici jedničky a dva roky po sobě Olomouci pomohl ke třetí příčce v československé nejvyšší soutěži.

„Až na Moravě jsem začal stabilně chytat ligu, hráli jsme na špici. To bylo hodně úspěšné období,“ rozzáří se při zmínce o hanáckém týmu.

Na podzim 1991 si odbyl premiéru v Evropě, když dokráčel až do čtvrtfinále Poháru UEFA. Sigma postupně vyřadila Bangor City, Torpedo Moskva, Hamburger SV a v březnu si zahrála s Realem Madrid s fotbalovými mágy Hagim, Hierrem nebo Butragueñem v sestavě.

Těsně s Realem

Domácí duel skončil 1:1 a na Santiago Bernabeu prohrála Olomouc 0:1 před čtyřiceti tisíci diváků. V 80. minutě prostřelil Přibyla mexický forvard Hugo Sánchez.

„Ten zápas byl úžasný zážitek. Vnímal jsem všechny hvězdné hráče, ale tehdy se dařilo mančaftu i mně. Věřili jsme si a odehráli vyrovnaná utkání,“ říká borec, který v nejvyšší soutěži posbíral úctyhodných 348 startů a vychytal 107 nul, čímž se dostal do klubu ligových brankářů.

O rok později došla Sigma do třetího kola Poháru UEFA. Nejprve vyřadila rumunský klub Universitatea Craiova a poté se představila na pekelné půdě Fenerbahce Istanbul, který vedl slovenský kouč Jozef Vengloš. Před šestačtyřicetitisícovým kotlem podlehli Hanáci 0:1, Turci však dohrávali duel v osmi.

„Měli jsme sotva dvanáct zdravých hráčů do pole a prostředí bylo hodně divoké. Na dráhu lemující hřiště neustále létaly předměty,“ popisuje Přibyl.

V domácí odvetě vyhrála Sigma 7:1 a vyrukovala na Juventus Turín s Peruzzim, Viallim, Ravanellim, Casiraghim, Kohlerem, Möllerem či Dinem Baggiem. Do Itálie si vezla porážku 1:2 a tam utržila debakl 0:5. „Na co sáhli, to jim spadlo do branky. Vybavuji si, jak jsem zkoušel kličku, Ravanelli mi sebral míč a dal pátý gól.“

V létě 1994 zahájil bezmála devítiletou epizodu v Brně. Hned v prvním ročníku nastoupil k pětadvaceti utkáním a dovedl Boby ke třetí příčce. „Z Olomouce odešli hráči jako Látal nebo Hapal a Jirka Kubíček (bývalý sportovní ředitel Sigmy – pozn. red.) chtěl dát šanci Vaniakovi. Už půl roku předtím jsem s Brnem jednal, sezonu jsem nakonec dochytal a přestoupil v létě. Vůbec nelituju,“ ušklíbne se gólman, jenž v Brně nastoupil ke 224 střetnutím.

Ofenzivní Boby

Opět se setkal s velkým kamarádem Janem Marošim a pro fanoušky za Lužánkami se stal modlou. „Jejich podpora byla úžasná. Na Slavii přišlo čtyřicet tisíc lidí, ale i na obyčejný zápas s Hradištěm jich chodilo dvacet tisíc. Předváděli jsme útočný fotbal se třemi hroty, dávali jsme hodně branek, což diváky bavilo,“ zná Přibyl důvody impozantních návštěv.

Na podzim 1997 si ještě vyzkoušel Pohár UEFA, jenže Boby vypadlo už ve druhém předkole s Rapidem Vídeň. Nastoupil ke dvěma utkáním, stejně jako Radim Vlasák. Věčná dvojka, která Přibylovi kryla záda po celou dobu jeho angažmá.

„V Olomouci i v Brně jsem byl většinou jasná jednička. Každý chce chytat a možná na mě ostatní byli naštvaní, přesto jsme vycházeli v pohodě. Radim několikrát dostal šanci a nevyužil ji. Ani po mém odchodu se neprosadil,“ komentuje pozici mezi gólmany někdejší mládežnický reprezentant, jenž má v kolonce jeden start za národní B mužstvo proti Anglii.

V letech 1999 až 2002 zvládl bez přerušení pětašedesát zápasů v nejvyšší soutěži. Až na běžné poranění menisku se mu zranění vyhýbala. Naposledy se do brněnské branky postavil na podzim 2002.

V osmatřiceti letech držel primát nejstaršího muže první ligy. „U gólmanů je opotřebovanost menší a zkušenosti jsou plus. Loni chytala nejvyšší soutěž spousta brankářů přes pětatřicet. Když se podívám zpět, určitě jsem také udělal spoustu chyb,“ uznává Luboš Přibyl. S pohárovou Evropou se loučil vyloučením v prvním kole Intertoto Cupu, při domácí porážce 0:5 s izraelským Ashdodem šel pod sprchy ve 34. minutě.

A jeho kariéra v nejvyšší soutěži se uzavřela 22. září 2002 po nevydařeném duelu Brna s Teplicemi (1:2). Trenér Karel Večeřa potom dával přednost Slováku Peteru Brezovanovi. Když klub přivedl Tomáše Belice z Trnavy, zkušený Přibyl odešel.

Tehdy si stěžoval na špatné mezilidské vztahy. „To už je historie. Na ligu jsem si věřil, ale některé věci teď vidím jinak. Asi jsem měl lepší smlouvu než ostatní… Čas zahojí všechny rány, nemám problém si teď s kýmkoli podat ruku,“ hledí dopředu.

V únoru 2003 zamířil na hostování do Chrudimi, které pomohl k záchraně v České fotbalové lize. O rok později po něm sáhl Hradec Králové a sezonu a půl působil ve druhé nejvyšší soutěži.

V červnu 2005 kývl na nabídku Karla Jarolíma, aby vedl gólmany v pražské Slavii. „Celý život jsem se pohyboval ve fotbale, udělal jsem si licenci a zájem Slavie jsem uvítal. Rád předávám zkušenosti mladým brankářům a sleduji, jak se vyvíjejí. Ta práce mě baví,“ vykládá Přibyl o výchově gólmanů sešívaných.

Na necelé tři měsíce se coby trenér brankářů dostal k seniorské reprezentaci, ale po odchodu Petra Rady v dubnu 2009 záhy skončil. Každý rok ještě pořádá kemp pro mladé talentované gólmany.

Se svým bývalým koučem Večeřou, jenž vede Zbrojovku Brno, se včera potkal na turnaji v Nové Včelnici. „Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš. Takže jsem přál Slavii,“ usmál se Přibyl.