„Jako jeden z mála jsem opravdový odchovanec. Sigma byla můj první klub a byl jsem v ní až do třiceti let,“ vykládá pyšně čerstvý šedesátník.

Nastupoval pod trenérskými legendami Máčalou i Brückenerem. Později si zahrál v Německu či na Islandu, kde potkal budoucí superstar Eidur Gudjohnsena.

V anglickém Manchesteru zase pozoroval při práci Alexe Fergusona. Trénoval v mnoha regionálních klubech, ale také třeba v exotickém Kuvajtu. Zkrátka rozhodně má o čem vyprávět.

Upřímně, nechce se věřit, že už je vám šedesát.

Dobře se to poslouchá. Dokonce na mě nedávno křičel Petr Uličný, že to není možné, že mám určitě padesát. Ale to si dělal srandu. Jsem zaplať pánbůh zdravotně v pohodě. I když jeden den je to tak a další to může být jinak. Už dost kamarádů tady bohužel není. Ota Vyskočil, Rosťa Dostál, se kterým jsem začínal, nebo naposledy Miloš Beznoska.

Co teď vlastně děláte?

V Prostějově trénuju osmnáctku a také jsem šéftrenérem mládeže. Vedle toho mám i civilní zaměstnání, které už dělám delší dobu. Rozvážím pro německou firmu autodíly. Ráno vyjíždím v pět. A všechno mám uzpůsobené tak, abych mohl odpoledne absolvovat tréninky.

Jak se trénuje dorost v době koronaviru?

Těžko. Netrénovali jsme asi měsíc a půl. Klukům ale opakuji, že každý na sobě musí pracovat především sám. Ne jen ve chvílích, kdy je pod kontrolou. Je to na každém. A měl by to dělat hlavně proto, že jej samotného to baví a chce něco dokázat. Každému z týmu jsem, jaké u něj vidím nedostatky, jaké přednosti a na čem by měl tedy pracovat. Myslím, že v týmu je několik opravdu poctivých kluků. Jsou už ale ve věku, kdy by měli pomalu začít nakukovat do áčka. I když pomalu. V osmnácti letech už leckde už hráči leckde v prvních mužstvech hrají.

Vrhnout se naplno do profesionálního fotbalu se vám nechtělo?

Myslel jsem si, že trénovat nebudu vůbec. Myslel jsem, že na to nemám náturu. Zkušenosti jsou pěkné a trenér by měl hrát určitě fotbal. Hodně to pomůže, aby věděl, jak to chodí v kolektivu a tak. Ale potřebujete i řadu dalších vlastností. Někdy musíte být tvrdý. Na druhou stranu také někdy musíte dělat kompromisy s vedením. Do toho se mi nechtělo. Fotbal je taky hodně vrtkavé zaměstnání. Proto jsem se rozhodl, že se budu živit něčím jiným a trénovat budu jenom pro radost. A jsem rád, že to tak dopadlo, zažil jsem díky tomu spoustu věcí.

Mám dojem, že jste podnikal s ručníky?

Celkově s froté materiálem, dělali jsme pro Sigmu, pro Liberec, pro nemocnice… Díky tomu jsem se třeba podíval do Karáčí v Pákistánu, kam se člověk normálně nedostane. Chodili jsme navštěvovat továrny, kde nám to dělali. Když jsem viděl, jakých podmínkách tam lidé pracovali a žili. Páni, tak se to u nás dělalo, když jsem asi ani ještě nebyl na světě. Na stavech tkali, barvilo se to v kádích, ve kterých šlapali bosýma nohama. No, spousta zážitků. Pak jsem taky pro firmu Umbro dělal obchodního ředitele pro Moravu. Díky tomu jsem se zase dostal dvakrát do Anglie. Na Old Trafford v Manchesteru jsme hráli zápas Umbro Anglie proti Umbro výběru světa. Viděl jsem, jak vede trénink Ferguson, Nebo spíš, jak je pozoruje a jen občas do toho zasáhne. Tohle všechno bych asi nezažil, kdybych se věnoval jen fotbalu.

Fotbalové sny jste si plnil v Sigmě už předtím.

Je to tak. Měl jsem sen hrát za Sigmu nebo tedy tenkrát ještě za Železárny. Chodil jsem se na ně dívat od divize. Lezli jsme tam všelijakými dírami a přelézali jsme ploty. Pak tam byla i třetí liga, druhá liga a nakonec i první. Strašně jsem toužil dostat se do áčka a nakonec se mi to povedlo v 17 letech. Zpětně si uvědomuju, jaké jsem měl štěstí, že jsem to všechno mohl zažít. A taky že jsem byl v té naší éře a pak i v pozdější možná jediný hráč, který byl v Sigmě opravdu od prvních krůčků. Většina kluků, kteří jsou bráni jako odchovanci Sigmy, přišla až třeba ve 13 nebo 14 letech. Po první třídě jsem jel na tábor a tam dělal hlavního vedoucího Jaromír Gajda (dlouholetý předseda a funkcionář Sigmy). Tenkrát působil v Černovíře a lákal mě tam, jestli tam nechci jít hrát. Já už jsem ale byl v té době v Sigmě. A za dva nebo tři roky se objevil v Sigmě taky (směje se).

Přímo na hřišti už jste byl i u premiérového postupu do ligy.

To mi bylo jednadvacet. Ještě hrál Petr Uličný, který Čermákovi nahrál v Třinci na postupový gól. Byl jsem i u prvního zápasu v lize doma s Nitrou. Pamatuju si na ten krásný gól Jirky Navrátila. Bohužel jsme dostali v závěru nešťastný gól dostali a remizovali 1:1. Pak už se to s námi trochu vezlo a spadlo se. Bylo to krásné. Ty začátky tady nebyly o penězích, ale o partě, o prožitcích a o emocích.

Ve srovnání s dneškem to byla úplně jiná doba.

To jo. Byli jsme vedení v práci, ale každý to měl trochu jinak. Někdo tam musel jenom přijít. Jiný tam musel aspoň chvíli sedět, nebo i něco udělat. Někdo tam nechodil vůbec. Byl to ale pěkný život. Já jsem u toho studoval, takže mě to nevadilo vůbec.

Vystudoval jste lesnickou vysokou školu v Brně. Jak to šlo skloubit?

Musím se přiznat, že jsem se na to chtěl vykašlat, ale mamka mě přesvědčila, že to zvládnu. Vstával jsem ráno ve čtyři hodiny a jezdil do Brna. Po dvou třech přednáškách a cvičeních jsem se vracel zpátky, protože pod trenérem Máčalou jsme mívali tréninky buď ve 12 nebo ve dvě odpoledne. Taky jsem trénoval s Moravskou Slavií Brno, kde jsem to měl domluvené. Už jsem to říkal mnohokrát, ale pořád musím být vděčný Milanu Máčalovi, že mi věřil a stavěl mě, i když jsem byl jinde. O to víc jsem se ho snažil nezklamat. Nebylo to určitě ani pro něj lehké. My měli velmi dobré mužstvo. Pavel Beneš, Kučerňák, Chladil, Jirka Vít, Rosťa Dostál, Honza Tichý.

Vy jste poznal oba olomoucké trenérské velikány Karla Brücknera a Milana Máčalu. Ten byl pro vás osudový, že?

Byl to takový můj druhý táta. Když mám říct, tak Karel Brückner byl větší lišák. Vymýšlení taktiky, kdo má kde stát. Důraz na detail, třeba, že je potřeba se v některé situaci postavit o metr vedle. Má to dané od Boha. Máčala byl pracovitější, houževnatější. Po lidské stránce pro mě bližší.

Ze Sigmy jste si odskočil jen na vojnu. Hrál jste ale „jen“ třetí ligu v Tachově.

Mohl jsem jít do Chebu do ligy, stejně jako do Tábora do druhé ligy. Nejlepší podmínky jsem měl ale v Tachově. Věděl jsem, že budu pravidelně hrát, to bych v Chebu ani v Táboře neměl. Taky bylo dané, že za určitý počet bodů budou opušťáky. Byl jsem rád, že to nakonec dopadlo tak. Když jsem se vrátil, byl jsem zase Sigmě k dispozici. Vzpomínám na den, kdy jsem končil na vojně. Sigma zrovna hrála na Slavii. Tak jsem se tam podíval na zápas a pak už mě rovnou brali domů autobusem.

Sigma už se v lize zabydlela a vy jste si s ní zahrál i Pohár UEFA.

Byly to první pohárové starty v historii Sigmy a zase jsem díky štěstí mohl být u toho. Göteborg sice nemá takový zvuk, ale byl to vynikající soupeř. Ten rok trofej vyhrál. Doma jsme remizovali, u nich jsme ale prohráli 0:4.

Na začátku devadesátých let jste si ale odchod ze Sigmy docela vyvzdoroval. Nebo se pletu?

V tom posledním roce jsem spíš už jen střídával na poslední minuty. Ve třiceti letech se mi narodila druhá dcera. Měli jsme se dobře, ale taky jsem si dobře uvědomoval, že kromě fotbalu de facto nic jiného neumím. A o nějakém zabezpečení nemohla být řeč. Rozhodně ne tak, jako když hrál člověk na západě. Nahrálo mi i to, že se z vojny vrátil Martin Kotůlek. Sigma v něm měla dobrého, poctivého, kvalitního hráče. Takže mě pustili do Německa.

Do Schweinfurtu. „Jen“ do třetí ligy.

Tehdy byly ve hře ještě Drnovice, které mi nabízel Honza Gottvald a nebo Rakousko. To by bylo na dojíždění. Nakonec se mi ozvali ze Schweinfurtu. Už ani nevím, odkud to bylo. Jen pro porovnání: Když jsem se vrátil z Plzně, tak tady v Sigmě jsem bral nějakých šest, sedm tisíc. V Německu to v čistém bez prémií bylo desetkrát tolik. Samotné prémie nám na život v Německu stačily, takže jsme skoro všechny peníze mohli šetřit. Největší plus ale bylo, že jsme poznali jinou kulturu, naučili jsme se jazyk. Byl jsem tam dva roky velice spokojený.

Po nich jste zamířil na Island. Jak k tomu došlo?

Němci přišli s tím, že mi musí snížit plat o polovinu, na což jsem nepřistoupil. Z Islandu jsem měl nabídku už o rok dříve. Snad tři dny poté, co došlo k tomuto problému, se mi ozvali znovu, takže jsme se rychle domluvili.

Nástup byl divoký, že?

Bylo to asi den po posledním mistráku v Německu na konci května. Dohodli jsme se, že přiletím. Počítal jsem, že to bude tak během 14 dnů. Ale oni povídají, že už za dva dny, že mám v Lucemburku letenky. S rodinou jsme měli zaplacenou dovolenou ve Španělsku, tak místo mě jela nakonec mamka a já zamířil na sever.

Co jste si představoval? V té době to nebyla fotbalová země.

Dali mi stejné podmínky jako v Německu, to bylo tenkrát rozhodující. Měl jsem bydlení zadarmo, auto zadarmo. Lákalo mě ale poznat tu zemi a lidi. Oni jsou tvrdí, houževnatí. Trvá to, než si vás připustí k tělu, ale nakonec jsem zjistil, že jsou hodně podobné povahy jako my. Takoví trošku vyčůraní, ale jinak féroví. Chovali se k nám moc pěkně.

S Hafnarjördurem jste skončili v lize dvakrát druzí. Jaká tam byla úroveň.

Já bych to řekl takhle. V té době jsem byl vyhodnocen jako druhý nejlepší hráč islandské ligy. U nás jsem byl ale obyčejný ligový hráč. I jen v Sigmě byla řada mnohem lepších než já. Většina hráčů měla sen dostat se do Skandinávie, do Británie, nebo dalších severských lig. Nakonec se jim to i podařilo. Mladý Gudjohnsen to dotáhl až do Chelsea a Barcelony.

Vy jste se s ním na Islandu potkal, že?

Když jsem byl půl roku ve Valuru, tak s námi trénoval. Byl mladinký, ale tuším, že už byl v Nizozemsku v Eindhovenu, nebo tam zrovna měl jít. Zápas v jednom týmu jsem s ním ale nehrál.

Napadlo by vás, že jednou budou mít srovnatelný národní tým s tím českým a na Euru vyřadí Anglii?

To určitě ne. Mají přes 300 tisíc obyvatel. Životní úroveň tam byla dobrá, hodně velkých firem a peněz hlavně z rybolovu. Kvůli klimatu vybudovali hodně krytých hřišť vyloženě na fotbal. Předtím tam hrála prim spíš házená. Udělali pro úspěch a výchovu mládeže hodně. Nakonec do Anglie to dotáhla řada hráčů, která jim tam vyrostla. Pořád tam nějaké hráče mají. Pro děti to je určitě velká motivace, když vidí, že je možné dostat se na takovou úroveň. Stejně by mě ale nenapadlo, že dají dohromady takový nároďák, že se na vrcholné akci umístí lépe než my, kterých je 10 milionů.

Neplánoval jste tam zůstat?

Dostal jsem v devadesátém čtvrtém nabídku dělal prostředníka mezi islandskými a českými firmami, ale odmítl jsem to. Nešlo to. Mně to jejich klima nevadilo, ale na manželku tam bylo příliš chladno a v zimě většinu dne tma. Poslední dva roky jsem pak ještě trénoval v malé vesničce na severu ve třetí lize. Zachovali mi podmínky jako v první, ale byl jsem hráč, trenér áčka, trenér mládeže, trenér žen a ještě správce stadionu (směje se). Práce jsem měl nad hlavu…

Kromě chladného severu jste si pak vyzkoušel i exotiku v teple u moře. Už jako trenér jste působil v Kuvajtu.

Tam jsem se dostal přes Zdeňka Koukala, se kterým jsem tady hrál. Sháněl dva trenéry pro mládež do Kazmy, kde byl Milan Máčala. Nakonec jsem šel já a Tibor Mičinec. Když to srovnám s Islandem, tak tam to bylo opravdu o pracovitosti. V Kuvajtu bych to nazval roční rekreací. Oni na všechno měli dost času, nepředřou se. Pusou jsou nejlepší, ale když se má tvrdě pracovat, tak už to trochu vázne. V klubu se chovali velmi korektně a dobře. Poznal jsem tam zase spoustu lidí. Třeba Lazaroniho, co trénoval brazilskou reprezentaci. Byla tam česká, slovenská, ale i chorvatská komunita. Hrávali jsme tam mezi sebou dokonce mezistátní zápasy.

To je pěkné.

Chodili jsme společně i na pláž. Dá se říct, že jsme měli takový svůj svět. Ambasáda pořádala spoustu akcí. Vzpomínám si taky na to, jak jsme s Milanem Máčalou slavili společně Silvestra, když hrál s Ománem v Kuvajtu Gulf Cup. Jediná povinnost byla dobře trénovat a aby byl vidět progres. Bylo to fajn. Smlouvu jsem měl na rok plus rok, ale nakonec jsem skončil po prvním roce. Byl jsem tam sám. Asi bych se musel rozvést a to jsem nechtěl.

Narážel jste na problémy v muslimském prostředí?

Když začaly zvonit na mešitách, tak se přerušil trénink. Někteří kluci se pomodlili, jiní na to moc nedbali, tak si přihrávali dál. Až to skončilo, tak se zase pokračovalo. Nic zvláštního. Do ostatních aktivit jsme se ale nijak nezapojovali. Spíš jsme žili mezi těmi dalšími přistěhovalci.

Po návratu do Česka jste působil v Třinci či Frýdku-Místku, ale také v řadě regionálních týmů na úrovni divize nebo krajského přeboru. Kde se vám líbilo nejvíc?

Velmi dobrý byl první rok v Uničově. Ať se to týká kvality hry, party v týmu i celém klubu. Z pohledu celkového mi ale asi nejvíc seděla Moravská Třebová. Až do výměny výboru v roce 2010. Byli tam vynikající kluci. Když jsem tam přicházel v roce 2002, tak měli po podzimu šest bodů a já tam šel jen tak, že si to nejdřív omrknu, jestli to vůbec vezmu. Na první trénink přišlo 14 hráčů i pět zraněných, kteří se dorazili aspoň podívat. Viděl jsem poctivé mužstvo, dobrou partu, která měla zaujetí. Na to vzpomínám rád. S přestávkami, kdy jsem vedl Lipovou, Třinec a ještě jsem byl v Kuvajtu, jsem tam byl až do roku 2010. Ale nemůžu říct, že bych byl někde nespokojený.