Přestože to nebylo vaší ambicí, nakonec jste se celkem dlouho prali o nejvyšší příčky v MSFL. Chtěli jste postoupit do druhé ligy?

Začínáte dobře (smích). Chtěli jsme postoupit a řeknu i proč. Mělo to dva důvody. První byl takový, že ze STESu navýšili dotace za postup. Ta částka nebyla malá, tuším 1 300 000 korun. Druhý byl ten, že by se nám otevřely různé možnosti. Pokud by se Hlučín nepřihlásil, jak se o tom spekulovalo, tak byla Holice připravená a mohli jsme třeba jednat spolu.

Takže byste do druhé ligy nešli?

Mělo to několik variant. Budu mluvit na rovinu. Byla i možnost, že bychom se rozhodli druhou ligu hrát, protože máme spoustu hráčů jinde po hostováních. I ve vedení klubu se našla skupina lidí, která by nás ve druhé lize ráda viděla. Pak je ale i taková názorová část, která by byla proti a bojovala za to, abychom vyšší soutěž nehráli a třeba to posunuli někomu jinému. Takové možnosti existovaly a naším úkolem bylo se o postup poprat. Řekli jsme si, že když už ta situace, vznikla a my s ní už popravdě ani moc nepočítali, že to zkusíme. Upřímně řečeno, pět zápasů před koncem jsem tvrdil, že reálně skončíme sedmí. Po prohře 0:4 doma s Uničovem jsem nečekal, že ještě něco uhrajeme.

Přesto jste o druhou příčku přišli až v poslední minutě posledního zápasu.

My jsme soutěž víceméně dohrávali s tím, že budeme zkoušet mladé hráče. Ta šance se nám ale po výhrách s Břeclaví a ve Frýdku znovu otevřela. Kluci zahráli fantastická utkání, přestože už nebyla v kádru řada hráčů, kteří se připravovali na áčko. Už z tak oslabeného týmu jsem ještě poslal tři hráče na dovolenou a to už se ukázalo jako hodně. Hráči byli pod větším tlakem a utkání v Líšni nebylo dobré. Je to určitě zklamání, protože dostat gól v poslední minutě posledního zápasu je nepříjemné, ale viděli jsme i velká mužstva, která takto přišla třeba o všechno.

O tom, jestli záložní týmy patří do druhé ligy, se hodně spekuluje. V české lize jste tak v minulosti fungovali jenom vy, Brno a Sparta, která hrála druhou ligu i v minulé sezoně. Má to nějaké výsledky?

Sparta tam byla tenkrát s námi a na náš úkor vypadla. Znovu se do druhé ligy dostala vloni, hraje tam rok a má s tím velké problémy. Ale i Sparta to postavila stejně jako my tenkrát, když to trénoval Jirka Balcárek. Ano, když se zachráníme, tak se zachráníme. Ale s mladými a našimi hráči, ještě jsme to na jaře dokonce omlazovali. Sparta razila podobnou filozofii, a pokud by spadla, tak by z toho taky velkou vědu nedělala. Buď to ti kluci uhrají, nebo ne.

Ta hlavní otázka zřejmě je: Co víc prospívá mladým hráčům? Vyhrávat ve třetí lize, nebo hrát o záchranu ve druhé?

Samozřejmě já na klucích viděl, jak díky výhrám rostli. Když se jim podaří takový zápas, jako byl například ten ve Frýdku proti tak silnému soupeři, který nás místy dostával pod drtivý tlak, tak jsem byl sám překvapený, jak se najednou otřepali, a paradoxně po kontaktní brance Frýdku jsme byli lepší. To utkání jsme takticky zvládli fantasticky. Když kluci vyhrávají, dávají góly a začínají si věřit, tak se můžou lépe posouvat do áčka. A přicházejí tam s herním sebevědomím.

Schizofrenní trenérská role

Jaký je rozdíl mezi špičkou třetí ligy a spodní částí druhé nejvyšší soutěže? V čem je to jiné?

Druhá liga je těžká soutěž, protože se tam hodně brání a hodně taktizuje. Je to často silové, o soubojích, a není to prostředí, kde by se hráči mohli výrazně rozvíjet. A to říkám, i přestože vím, jak extrémně těžká bude v příští sezoně třetí liga. Mužstev, co do ní spadla a aspirují na postup zpět, je už strašně moc. A jsou to mužstva, která posilují. Posilují našimi hráči (rozesměje se). Pro mě jako pro trenéra je to schizofrenní role, protože se na posunech hráčů taky podílím. Měl bych bojovat o to, aby byl můj tým co nejsilnější. Ale v tomto případě je to proti logice věci, protože v juniorce musejí dostávat šanci především mladí hráči.

To musejí být někdy těžká rozhodování.

Je to nesmírně těžké, ale už jsem si na to vytvořil systém. Třeba na pondělní trénink mi chodí hráči, kteří končí v dorostu. Tedy nejenom ti, co už v kádru jsou. Abych je poznal všechny a detailně. Aby to nebylo během tří týdnů v přípravě. Navíc je samozřejmě znám ze zápasů dorostů. Další dva dny trénuju s hráči, kteří mají smlouvu u nás, ale zároveň hostují v jiných klubech, třeba divizních. Takhle je mám pod kontrolou. A ve čtvrtek a v pátek mi nastupují áčkaři. Někdy víc, někdy míň, ale koncem týdne hráče z hostování propustím do jejich klubů, aby se chystali na svůj zápas, a na náš se připravujeme s áčkaři, kteří jdou hrát za nás. Tento model je sice velmi náročný trenérsky a organizačně, ale nesmírně zajímavý.

O tom, že to je těžké, svědčí i ten neuvěřitelný počet pětačtyřiceti hráčů, které jste během sezony poslal do hry.

Když si to člověk po sezoně vždycky dá dohromady, tak je to až děsné číslo (smích). 42 hráčů plus 3 brankáři, samozřejmě někteří hráli víc a někteří míň, ale je to obrovský počet. Kdo dělal sportovní hry, tak ví, že každý úspěšný a dobrý celek má stabilizovaný kádr. To znamená 12 top hráčů, dalších 5 takových, kteří se mohou zařadit jako náhradníci. A když má tým super výsledky, tak zbytek ani trenér nepotřebuje. Když na hřiště přicházejí automatismy, tak je to lepší.

Shodou okolností má přes 1000 odehraných minut přesně 12 hráčů. Takže základní osu asi máte i tak.

Ano, je to samozřejmě tak. Je fakt, že ať na podzim, nebo na jaře, kdy to dělám celé znovu, tak si 10 kmenových hráčů nechám. U nás je navíc velká výhoda, že když potřebuju, tak můžu jít do devatenáctky, kde mají hráči velkou kvalitu. To je potom radost s tím pracovat.

Fotbalisté musejí být extroverty

Jaký postoj jste měl jako člen sportovně-technické komise na odchod Tomáše Kalase do Chelsea?

Řekl bych to takto: o Tomáši Kalasovi jsem se poprvé dozvěděl od Pavla Tökölyho a poprvé jsem ho viděl v jeho mužstvu, když hrál za žáky a byli mistři republiky. Znal jsem jeho tátu, s kterým jsem ještě hrával fotbal, znám ho i jako tělocvikáře a atleta. Takže o tom hráči jsme všichni věděli. Jenže pak nastaly v jeho kariéře zdravotní potíže a bál jsem se, že jeho obrovský talent zastaví zdravotní stránka, jak už to někdy bývá. Naštěstí se to ale nestalo.

O podobných odchodech se vždycky hodně diskutuje, jestli nejsou příliš unáhlené. Ale na druhou stranu odmítat nabídky takových klubů je asi nemyslitelné.

Hráč se vychová, dostane se do top formy a pak odchází. To tady bylo pro trenéra áčka vždycky. My jsme to zažili s Petrem Uličným, když nám z našeho top týmu odešel Kučera, Rozehnal, Vlček, Reiter nebo Roman Hubník.

Ve funkci trenéra juniorky máte teď asi snadnější pozici v tom, že hráči cítí možnost dostat se do áčka, protože se v něm prosazuje stále víc odchovanců. Je to tak?

Mluvil jsem teď s šéfem reprezentace a technickým ředitelem svazu Dušanem Fitzelem a trenérem Josefem Csaplárem, byli u mě tady v kanceláři a já byl rád, že jsem mohl vytáhnout raritu. Originál zápis našeho posledního mistrovského zápasu proti Bohemians Praha a zjistili jsme, že až na dva hráče byli všichni odchovanci našeho klubu. To je skutečně rarita, to tu nikdy nebylo. Samozřejmě je to zásluha a potvrzení práce trenéra Psotky, který se ty hráče nebojí nasazovat, ale pak i všech těch trenérů benjamínků, žáků až dorostenců.

Často se o mládeži traduje, že nejdůležitější je vydržet. Že ta šance jednou přijde. Přesto je těch mladých hráčů, kteří s fotbalem končí ještě v dorosteneckém věku, obrovské množství. Co si o tom myslíte?Trenér Sigmy B Augustin Chromý

Proto se říká, že je to pyramida, neustále se to zužuje až ve vrchol. Z toho důvodu máme u nás v SCM a ve sportovních třídách systém otevřeného výběru. Hráči neustále přicházejí a odcházejí. Řeknu příklad z Kroměříže, kde jsem hrál za žáky a dorost. Tam tehdy vznikali vlastně první neoficální sportovní třídy.

Měli jsme trenéra, který byl schopen objet celý okres i s bafuňářem, který to uměl na funkcionáře, protože to s nimi dotahoval v hospodě. Tehdy jsme měli fantastický výběr, předběhli jsme Zlín, Brno a hráli jsme finále s Ostravou. Jako Kroměříž, malé město. Bylo tam málo kluků z Kroměříže, ale byli to obrovští talenti. Když jsem se po letech podíval, kdo z nich tam vydržel do áčka, tak to byl jen brankář, kterému jsme se tehdy smáli, protože hrával na trubku a chytat vůbec neuměl. Někteří se zranili, někteří se začali věnovat něčemu jinému. To je prostě fotbal.

Někdy to končí i předčasným uspokojením ze své výkonnosti. Dřív tu nebylo málo problémových hráčů.

Stávalo se to. Třeba o Marku Heinzovi se říkalo, že je hodně náladový, já jsem znal jeho vývoj a věděl jsem, že to je složitá osobnost. Nebo když Tomáš Ujfaluši s Radkem Kováčem udělali někde nějaké průšvihy, tak jsme tady s trenéri vzpomínaly, co dělávali v dorostu. Těm průšvihům se hráči nevyhnou. Jsou to extroverti, jsou to lidé, kteří chtějí být nejlepší. Taková povaha k tomu patří. Pokud by nebyli takoví, jací jsou, tak by v životě nemohli vylézt na hřiště, kde se na ně dívá 10 tisíc lidí a sledují každou jejich chybičku. Musí v nich být určitá dávka exhibicionismu, aby se jejich výkon těmi diváky naopak zlepšoval. To jsou herní typy, to jsou hráči.

Nekuda je gólový hráč

Už v průběhu minulé sezony vám odešlo několik hráčů do áčka. Kdo si myslíte, že by je teď mohl následovat?

To si netrufnu říct. V béčku může být vynikající hráč, ale vždycky je tu varianta, že na jeho postu v áčku hraje fotbalista, který je vynikající rovněž. Do toho nechci trenéru Psotkovi zasahovat. Teď se posunuli Koutný, Šichor a Nekuda. O to, jestli dostanou příležitost, se musejí poprat.

Třeba Nekudovi se sezona povedla skutečně skvěle. Třiadvacet startů přetavil v deset branek.

O Nekudovi všichni vědí, že to je gólový hráč. Otázka samozřejmě bude, jak se prosadí v konkurenci Šultese, Ordoše, Hubníka nebo Petra. Útočníku je tam hodně a takový hráč jako Nekuda to bude mít nesmírně těžké. Ale už to, že se prosadil ve třetí lize a je nyní v kádru áčka, je pro něj obrovské vyznamenání. Stejně jako pro Šichora a Koutného. Ve finále nemůže hrát jedenáct mladých hráčů, takže na příležitost budou čekat. Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na Václava Vašíčka, který už do áčka taky nahlížel. Jsou to příjemné starosti.

Jeden post jste ale už poměrně dlouho obsazoval hráči odjinud, myslím tím gólmany. To začíná v poslední době narušovat až Martin Blaha. Myslíte si, že už dorostl do prvoligového formátu?

Na tu otázku je jednoduchá odpověď. Martin Blaha to dokázal. Pokud bude v optimální formě, tak si sám určitě troufá. I trenér Psotka se ho nebojí postavit. Já si myslím, že i Martin Šustr v loňské sezoně prokázal velký nárůst výkonnosti. To, co předvedl s Líšní, to bylo neuvěřitelné. Ale podobných výkonů podal víc. Udělal obrovský posun, protože se naučil chytat anglickým stylem. Naučil se perfektně boxovat, s čímž mají problém i velcí brankáři. Neboxuje metr před sebe, ale dvacet, třicet. Pak máme samozřejmě zkušené gólmany Lovásika a Drobisze.

Petr Drobisz za vás nastoupil třikrát, třikrát udržel čisté konto.

Petr Drobisz je výborný ligový brankář, který si teď mimochodem dělá trenérskou A licenci. V řízení obrany je bezkonkurenční, klobouk dolů.

Když se posuneme právě do obrany, tak je to rovněž nabité olomouckými talenty. Čím to, že Sigma produkuje tolik dobrých zadáků?

V Sigmě dlouhodobě pracujeme dobře s obránci. My pro ně děláme například skupinové tréninky. Ty vedu já, zvu si na ně třeba Martina Kotůlka, bývalého vynikajícího obránce, který pomáhá s obránci i v dorostu. Myslím si, že ten systém máme opravdu dobře vypracovaný. V leckerých klubech nám ho zavidí. S útočníky stejně tak pracuje Roman Sedláček, který nejenom že pomáhá mně v juniorce, ale pomáhá rovněž v dorostu. Tohle se nám osvědčuje.

V záloze na jaře vysvitla kromě jiných i hvězdička teď už čerstvě devatenáctiletého Martina Pospíšila, který rozhodl několik zápasů. Co jste říkal na jeho vzestup?

Kdysi jsme ho od Luboše Sklenáře kupovali s Michalem Coufalem z Bělkovic, takže jsme o jeho talentu věděli už tehdy. Ale měl velkou nevýhodu, neuměl bránit a fyzicky byl slabý. Ani neměl moc ochotu bránit, v tomto podobný případ jako Tomáš Rosický. Já se přiznám, že abych ho postavil, tak jsem s dorostem hrál rozestavení 4 – 3 – 3. Jeho schopnosti dopředu byly vynikající. Trenér musí hrát takové rozestavení, aby tam dostal nejlepší hráče. Výsledkem je právě to, že jsem se ho v těžkých utkáních, jako bylo třeba to ve Frýdku, nebál postavit.

Statistiky

Statistiky hráčů Sigmy B v sezoně 09/10

Talenty máme, ale utíkají do Itálie

V poslední době se hodně hovoří o tom, jestli je český fotbal v krizi, nebo co za ni může. Jak se na to díváte vy, jakožto mládežnický odborník a člověk, který se v oboru pohybuje prakticky celý profesní život?

Já si myslím, že to není pravda. Dnes nastává problém masivního odcházení. Někdo nedávno vyčísloval, kolik hráčů nám doslova uteklo do Itálie. Pokud někdo chce jít do Itálie, tak ať si představí, že tam vedle něj dají třicet hráčů třeba z Afriky. Nemůže jim konkurovat. Musí tam odejít jako hotový ligový hráč, který je takticky vyzrálý a k tomu ještě mladý. Jedině tak tyto pohybově nadanější hráče může přeskočit. Když nám do Itálie odešlo 35 hráčů za posledních několik málo let a nikdo z nich nehraje, tak je to na pováženou. A to nám tam odešli takový fotbalisté, jako byl třeba Mazuch, vicemistr světa dvacítek.

Tedy hráč, který na tom zmíněném mistrovství v Kanadě vynikal nejvíc.

Přesně tak, to byl hráč, který v české lize nastupoval bez problémů. Odešel do Itálie a neprosadil se. Pak není možné, aby se tam prosadili jiní kloučci. Ale myslím si, že máme dobrou zásobárnu mladých hráčů, právě ti, kteří se prodávají ven, jsou toho příkladem.

Ale zároveň je asi vidět, že práce s mládeží se ve světě vyvijí hodně rychle. ´

Ano, svět nespí. Spoustu věcí, které jsme měli vynikající, jako systém sportovních tříd, výchovných center a podobně, tak od nás doslova okopírovali. Když k tomu přidají vynikající ekonomické podmínky, tak se nám těžko konkuruje. To se ale víc ukazuje v hokeji. Ten se potýká s většími problémy, sice jsme znovu mistry světa, ale mládežnické kategorie neudělali výsledky už strašně dlouho. Ale fotbal se taky obrovsky zglobalizoval a srovnal. Podívjte se na šampionát.

Jak se vám vůbec líbí africký mundial?

Bohužel musím říct, že dřív byli šampionáty hezčí, protože to byly konfrontace stylů. Dnes evropští trenéři, kteří přicházejí do Asie, do Afriky, do Ameriky, do Austrálie, učí hrát tamní týmy takticky. Oni jsou obrovsky pohybově nadaní a když je naučíte bránit, tak je to pro ně jednodušší než útočit. Pak se těšíte na zápas mistrovství světa a není se na co dívat.

Třeba Carlos Dunga je Brazilec a ordinuje obranu.

To je další věc – hráči, kteří působili v Evropě a stali se trenéry. Jsou třeba místní, ale učili se v Evropě. Samozřejmě, že je to pozitivní, když takhle mužstvo načerpá taktickou vyzrálost, ale pro diváka je to bohužel negativní. Když Afričani zběsile útočili a kouzlili s míčem, tak byl fotbal hezčí. Jako Evropani jsme si jenom počkali a dali jim gól. Oni to otevřeli a my chodili do otevřené obrany a pak jsme jim dali třeba čtyři a oni nám dva.

Koho favorizujete?

Je to hrozně těžké. Brazílie se mi třeba nelíbí, hraje to opravdu obrovsky takticky. Argentina má super hráče, otázka je, jestli se potom dobře připraví na zápas, ve kterém půjde třeba o jednu branku. Ale já nerad tipuju a nesnáším ani sázení na fotbal. Když si někdo vsadí tiket a to mužstvo prohraje, přestože bojuje, tak mu normální divák zatleská. Ale sázkař ty hráče bude nenávidět, protože mu prohráli peníze. Ale i já mám samozřejmě mužstva, která se mi líbí víc.

Jako třeba?

Fandil jsem Slovákům, z těch jsem byl nadšený. Ale nejvíc ze všech celků jsou mi sympatičtí Němci, protože jejich fotbal se radikálně změnil. Když jsem sledoval pro Jakuba Dovalila jejich jednadvacítku, tak jsem přijel a říkal jsem, že v týmu mají Němce, kteří nehrají neměcký fotbal. Hráli v rozestavení 4 – 2 – 3 – 1, kterým se dlouho prosazovali španělské a portugalské celky, v ofenzivní hře převládá lehkost, útočí krajní obránci, útoční hráči si mění místa, to je neněmecký fotbal. Vždycky se mluvilo o úporné německé buldočí povaze, ale oni teď hrají krasný fotbal.