Fotbal má v těchto městech stoletou tradicí. Archivy dokonce prozrazují, že například fotbal byl založen v obou menších městech dříve než v dnes vévodící Olomouci.

Historické záznamy ukazují na dobu, kterou sport procházel, zapálení pro věc i „napálení“ členů spolků a nakonec i sebe sama.

Nechci v komentáři opisovat kroniky a nejde mně ani o pranýřování některých osob. Pouze připomenu historii a tradici, základní prvky hrdosti a sounáležitosti spolků, chci ukázat, že je na co navazovat.

V Prostějově byl založen fotbal v roce 1904. V českých zemích jsou starší pouze pražská „S“ a Kladno. Následující rok si spolek v Prostějově postavil vlastní hřiště. V roce 1916 však hřiště zaniká z důvodu osázení bramborami za doby válečné potravinářské krize…

Klub si tedy již podruhé (jsme v roce 1919 – kdy byl založen klub v Olomouci) ze svých zdrojů opět staví nové hřiště, které se stane svědkem prvních úspěchů prostějovské kopané a v roce 1928 dokonce republikovým amatérským mistrem!

I přes tento úspěch město vyvlastňuje jeho pozemky a na místě jeho stadionu staví dnešní náměstí Spojenců. SK Prostějov si buduje za své finance opět nový stadion Za Kosteleckou ulicí… Tolik dnes již nostalgická vzpomínka.

V Přerově vznikl fotbal v roce 1908. V 1910 zde hrála Slavia s Koškem a dokonce skotský Aberdeen (soupeř Sigmy v roce 2009). V letech 1912 a 1913 skončili Přerováci na třetím místě v přeboru Moravy.

V roce 1914 válka ochromila činnost a stejně jako v Prostějově bylo fotbalové hřiště osázeno v roce 1915 bramborami. Od roku 1919 byl vytvořen jediný sportovní klub ve městě, který porážel i slavná S. Na fotbal tehdy chodilo i několik tisíc diváků, a to v obou městech.

Ze sedmdesátých let minulého století mohu přidat i vlastní vzpomínku. Moc jsem se jako začínající brankář Prostějova těšil na fotbalová derby s Olomoucí ve druhé lize, kdy do hlediště chodilo okolo tří a půl tisícovek diváků…

Mužstva byla prošpikována kvalitními hráči. Petržela, Trnečka, Danko, Vít, Beneš, Chladil, Navrátil, Kučerňák atd. a kvalita mužstev ukazovala, že se na Moravě rodí dobří hráči.

Vždyť Prostějovem prošli nejen Václavíček s Viktorem. Na trenérském postu působil v Prostějově i Karel Brückner.

V Přerově začínal svou kariéru letos nejlepší český trenér - Pavel Vrba. V obou městech byla vyhlášená mládežnická líheň a díky sportovní úrovni i státem podporovaná střediska mládeže.

Na přelomu tisíciletí však došlo k bodu zlomu. Nejprve byla „pohřbena“ II. liga v Přerově (1999). Nevznikla sice přirozeným vývojem, ale transformací oddílu kopané Spartaku Přerov na nový subjekt Hanácký fotbalový klub (HFK – nezaměňovat s Holickým fotbalovým klubem) a organizačním přesunem soutěže z dříve silných Slušovic.

Úbytek tradičních sponzorů (např. Přerovské strojírny) a „velké oči“ dovedly klub až do konkurzu. V Přerově se přestal hrát fotbal na minimálně výkonnostní úrovni, osiřela i mohutná tribuna pro 2500 diváků.

Sezona 2002/2003 byla konečnou i pro profesionální fotbal v Prostějově. Výkonnostní sešup však znamenal každoroční ztrátu jedné úrovně soutěže. V roce 2007 zanikla soutěž dospělých úplně.

V obou městech nastalo období tápání.
Sloučení mládeže v Přerově do jednoho oddílu s podporou města ani převod III. ligy do Prostějova z vesničky Lipová nepadl na radnicích i díky „tvrdým moravským palicím“ na úrodnou půdu. Vyklizených pozic využil konkurenční sport, zejména hokej.
Po promarněných letech nastal čas obrody fotbalu a vzkříšení zašlé slávy.

Není přece možné, aby nejmasovější sport – fotbal – vybudoval v Olomouci i s podporou města vzorové zázemí, se Spartou Praha snad nejlepší v republice, a v témže kraji tento příklad nikdo nenásledoval.

Možnosti vzájemné pomoci od mládeže až po dospělou kopanou, která přinese kvalitu do fotbalu v Přerově a Prostějově, jsou neopakovatelné a promarnit je znamená uvrhnout fotbal v tomto regionu opět do podprůměru.

Materiální zázemí obě města mají. Prostějov vybudoval s evropskou podporou krásný stadion, zejména s tréninkovým zázemím.
V Přerově jsou snad díky síle města schopni obnovit zašlou slávu stadionu Spartaku. Jde tedy už jen na prvním místě o peníze a správnou koncepci, samozřejmě naplňovanou kvalitními lidmi a shodou mezi jednotlivými subjekty.

Předseda ČMFS Ivan Hašek totiž odmítl již v únoru 2010 jakoukoliv možnost přesunů „kvalitních soutěží“ do velkých měst s podporou zastupitelů.

Cesta tak vede pouze přes jednání a sloučení subjektů, které jsou schopny nabídnout mládež, soutěž dospělých a zázemí. V českém prostředí, kdy si každý chce přihrát svou polívčičku, těžká úloha.

Ale jiné cesty není a fotbalový svaz sportovní středisko dotované ministerstvem školství nesvěří do podmínek, které neodpovídají normám.
Je čas vzít rozum do hrsti a přestat budovat vzdušné zámky v neodpovídajících lokalitách.

Kde jinde než ve spádových městech Prostějově a Přerově by se měla vybudovat silná fotbalová centra v návaznosti na dnešní vzor Sigmu Olomouc.

Cesta je pro obě města podobná.

Klubový patriotismus přetavit v městský, dnes již s čitelným a udržovaným majetkem. Sjednotit mládežnickou výchovu a navázat ji na Sportovní centrum mládeže Sigmy Olomouc s podílem na prostředcích z prodejů hráčů (to samé mimochodem prezentoval před pár dny Jaromír Jágr pro svůj avizovaný příchod do hokejového Kladna).

Dalším úkolem bude vytvořit silné mužstvo dospělých (sloučením se současnými nejkvalitnějšími městskými či příměstskými kluby) s ambicí co nejdříve startovat minimálně ve III. lize, což by přineslo fotbalovým fanouškům opět kvalitní zábavu.

Sigma vytváří nadprodukci hráčů, kteří kvůli neexistenci partnerů v regionu odcházejí až do stokilometrové vzdálenosti nebo do Čech.
Obě města mají jedinečnou šanci velmi levně získat ze Sigmy kvalitní přebytkové hráče, kteří v Jablonci, Liberci nebo Karlových Varech nejsou. Jde tedy jen o rozumnou dohodu.

Takže, pánové, řešení pro všechny strany leží na dosah. Přeji vám hodně štěstí do vašich jednání. Dokažte, že to pro fotbal v zájmu regionu a budoucích generací zvládnete.

Postřeh týdne

Na uplynulý sportovní týden by seděl název pořadu herce Donutila - Pořád se něco děje nebo Furt ve střehu.

Musím tedy v postřehu týdne přejít i já do plurálu - tedy postřehy týdne. Tolik zásadních událostí v českém sportu, bohužel neradostných s dopadem zejména do hokeje a fotbalu, to se hned tak nevidí.

Boj o Sazku ukázal, jak tajemné a taktikou utkané musejí být tahy na šachovnici miliardářů. Někteří aktéři již předminulý pátek troubili vítězné fanfáry (Vítek, Lébr), aby hned následující pondělí rozzářené úsměvy na tiskové konferenci vše otočily o sto osmdesát stupňů (Hušák, Ulčák, Dospiva).

V týdnu pak vyjela do boje „těžká technika“. Pochyby o studiu pana Vítka, uniklá nahrávka ze schůze Sokolů, odposlech Na Štvanici (Kaderka nebo politici?…) a následné vyhoštění vlastních členů VV ČSTV Kaderky a Lébla z představenstva vlastního zařízení Ski Areálu Špindlerův Mlýn z důvodů opačné filozofie v otázce správy majetku! Hra na ostří nože nekončí…

Jakoby hokejisté chtěli národu ukázat, že výjimka (zlato z MS 2010) potvrzuje pravidlo a fotbalisté je následovali. Chorvatsko nám nastavilo v týdnu hned dvojí zrcadlo.

Za prvé, kde se nachází současná kvalita reprezentace s řádně podlomeným sebevědomím „hvězd“ (nebo už je jim to opravdu jedno?…).

A za druhé. V neděli v oslavném „přáteláku“, co je to fotbalový patriotismus, hrdost a sounáležitost s klubovými barvami. Vyprodaný stadion Hajduku Split v utkání se Slavií při oslavách stého výročí bral dech.

Opravdovým sportovcům a všem slušným lidem vyrazilo dech počínání šéfů fotbalové Sparty!

Podvod s vědomým nasazením omluvených hráčů v mezinárodním utkání je tak zásadním selháním Sparty proti svazu, reprezentaci, klubům, ale i špatným vzorem pro jednání kapitánů a hráčů, že si jen málokdo dovede představit dopad tohoto činu do další fotbalové činnosti.

A vůbec zde nejde o výši možného vyneseného trestu. Ten kýbl špíny bude dlouho skvrnit sparťanský dres…

Zažil jsem arogantní jednání představitelů Sparty jako člen výkonného výboru fotbalu v roce 1993 i 2001, kdy se Sparta jako jediná „trhla“ ze STES a šla za svým „kšeftem“ exkluzivity mocného klubu.

Obsah postřehu na rozdíl od vzpomínaných pořadů v úvodu asi úsměv na tváři sportovců a sponzorů nevyloudil.
Zato se nabízí paralela se známým italským filmem - Ach bože, jak hluboko jsem klesla…

Jiří Kubíček
Autor je bývalým dlouholetým fotbalovým funkcionářem

Tento článek vyšel 16. února v tisku jako 26. díl komentářů Jiřího Kubíčka
Zajímá vás další? Aktuální najdete vždy ve středečním tištěném vydání Olomouckého deníku, vždy o týden později pak na našem webu.