22. prosince vyšel již 17. díl jeho komentářů. Vzhledem k jeho vánoční tématice vám jej na webu mimořádně přinášíme o týden dříve než obvykle.

Zajímá vás další díl komentářů Jiřího Kubíčka? Aktuální najdete vždy ve středečním tištěném vydání Olomouckého deníku, o týden později pak na našem webu.

Deník Jiřího Kubíčka - vyšlo 22. prosince 2010

Vánoce aneb kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš

Od úsvitu dějin lidstvo pociťovalo všeobecný stesk a nostalgii za něčím, co je hluboce ukryto v každém z nás – za naší skutečnou totožností, pravým původem, místem narození i raného dětství.

„Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš, skrýš a zázemí, vždyť ještě léčky málo znáš, málo zdá se mi. Hej, břízo bílá, skloň se níž, dej ptáčku náruč svou a skrýš, já pak můžu jít a v duši klid, můžu pak jít.“ Kdo by neznal text písně jedné z nejkrásnějších vánočních pohádek, která určitě ani letos nebude chybět v televizním menu. Stejně jako téměř na celém světě „vánoční pohyb lidí“ ke stejnému cíli – k domovu.

Slova o skrýši a zázemí jsou mottem i dnešního komentáře. Stejně jako láska, odloučení, shledání, smrt i zrození. Dojemné chvíle nabité emocemi. Odloučení a shledání patří k nejpřirozenějším lidským situacím.

Od dob emigrací náboženských, sociálních nebo politických je nucený rozchod osob pocházejících z jedné krve přirozenou součástí lidského pokolení.

Těm, kteří opustili nedobrovolně svůj domov zejména z důvodů perzekucí, osobního ohrožení nebo válečného stavu, pak byl zamezen návrat mnohdy dlouhodobě, ne-li definitivně. Tisíce lidí tak musely i nejsmutnější životní chvíle prožívat v odloučení bez šance stisknout si vzájemně ruku nebo hodit prsť hlíny na rakev svých blízkých.

Ač vánoční svátky mají přinášet radost a pohodu, pro odloučené a lidi o samotě znamenají spíše opačné pocity.

Moderní svět přinesl ve velké míře ještě jeden důvod odloučení. Současná migrace profesní a přesuny za prací do ekonomicky vyspělejších zemí způsobily dost možná rozchody nejpočetnější.

Lidský had vinoucí se až k nejmenším vískám početné Číny nebo přeplněná letadla i pozemní dopravní prostředky světových měst, to jsou typické znaky předvánoční atmosféry.

Nejen Češi spěchají za svými blízkými. Zářící oči Brazilců či Nigerijců odjíždějících ze stadionu Sigmy na „vánoční“ letiště byly pokaždé tak výmluvné.

Zejména uvolnění poměrů po sametové revoluci v roce 1989 a poté zavedení volnosti hráčského pohybu po ukončení profesionálního kontraktu s fotbalovými kluby v roce 2001, přiřadily do této migrační skupiny i početný zástup sportovců. Možnost doživotního zajištění sebe sama i své rodiny vylákala za penězi a vyšším profesním ohodnocením i české gladiátory.

Na ty nejznámější olomoucké fotbalové osobnosti působící v současnosti v zahraničních klubech bych chtěl vzpomenout i s odkazem na to, jak důležitou roli hrálo štěstí při naplnění jejich snů a ambicí. Tak to bývá. Štěstí být ve správnou chvíli na správném místě je v kolektivním sportu velmi důležité.

Stačilo málo a Tomáš Ujfaluši neodešel do slavného Hamburku. Dnes působí v Atléticu Madrid a je typickým příkladem „zlatého chlapce“, který z malých Jankovic u Rýmařova dobyl svět a naučil o tomtéž snít další malé kluky.

Jeho rozhodnutí (rada dobrého manažera?) vyčkat až do konce smlouvy v italské Fiorentině a následně „zobchodovat“ svou kvalitu ve chtivém španělském klubu z něj udělaly bohatého muže.

Sednout si s blízkými k vánočnímu stolu by mu nic nemělo bránit, vždyť Španělé svou soutěž přerušili do 3. ledna.

Jen stěží však osobně popřeje hezké svátky svým blízkým Radek Kováč. Jeho anglický West Ham United ho vyšle do dalších bojů o záchranu v Premier League již 26. prosince.

Při vzpomínce na to, jak těžce se rodil jeho přestup ze Sigmy do Sparty a následně z Prahy do Moskvy, mě napadají otázky.

Potkal by v Olomouci svou partnerku, modelku Kláru Medkovou, která mu porodila v roce 2009 syna? Nebo kolik by měl jako hráč Olomouce pocházející z mateřské Loučné nad Desnou ve skříni „milovaných“ luxusních bot?

Hezké svátky, Radku, a važ si toho, kde jsi. Je hodně kvalitních fotbalistů, které to minulo…

David Rozehnal byl také sympaťákem z malé vesničky Dřel na svém talentu tak, až v Kožušanech z peněz solidarity za jeho četné evropské přestupy postavili krásné sportoviště.

Jak Davida znám, připraví v rodinném kruhu svým blízkým pohodové svátky. Francouzská liga a jeho Lille mají přestávku až do 15. ledna.

Jako by byla Sigma Olomouc továrnou na stopery z vesniček. Roman Hubník z Halenkova, dnes v druholigové Herthě Berlín, se mezi své jistě dostane, vždyť pro Němce jsou Vánoce nadevše.

I Martin Horák z Mohelnice, vydělávající si na své živobytí v dalekém Sibiru Novosibirsk, si Vánoce doma užije rád. S klubem sestoupil do 2. ligy, sezona v Rusku skončila a nová začíná až v březnu.

Vánoce ve Skotsku daleko od blízkých si zřejmě prožije Tomáš Černý, rodák z Králík. Jen s uzlíčkem přes rameno se vydal jak Švanda dudák na zkušenou a „za jazyky“, bez zájmu vlivných. Přesto se nakonec stal v Hamiltonu hrdinou.

Asi těžko bude osobně mezi svými u štědrovečerní večeře, vždyť Skotové pokračují v soutěžích hned na Štěpána. Vánoční pohlazení však poletí obousměrně.

Jednodušší cestování a delší čas na rodinu, přátele, výběr dárků či tradiční punč si užívají slovenští ligoví krajánci Martin Komárek, Marek Kaščák, který už zapustil na Hané kořeny, Martin Vyskočil nebo David Čep.

Těm, stejně jako Marku Heinzovi hrajícímu v Budapešti nebo Davidu Kobylíkovi v polské Bytomi, stačí ve svých dočasných domovech jen sednout do auta a za pár hodin je vítá rozzářená vánoční Olomouc.

Tak, chlapci, ať už vás fotbal zavál kamkoliv, hezké svátky a dělejte dál dobrou reklamu Česku, Olomouci i sami sobě.

Návraty domů ve vánoční čas vystihl mistrně ve svých verších Petr Kocman a je zde pro ně místo. Jestli se vám při nich zatřpytí slzy v očích, nebraňte se jim. Emocionální slzy jsou reakcí těla a dochází k přirozenému uvolnění. Ty verše pak přináší vzpomínky a vrací čas.

Víc vím nežli tenkrát, kdy doma jsem byl rád, vracím se tam, kde jen jsem snil…/ Ty návraty domů, ve vánoční čas, jsou návratem do dětství, co skrylo se v nás…/ Víc znám než kdy předtím, co táta mi řek, když spolu se sejdem …/ Víc dávat než brát máma učila nás, lásce a souznění, pokoře z krás…

Ty návraty domů, ve vánoční čas, tak dík, mámo, dík, táto, vrátím se zas…

Co vám mohu přát k Vánocům, když každý tu svou představu o dárcích i pocitech si v sobě hýčká a cizí doporučení nepotřebuje.

A tak od chvíle, kdy jsem slyšel to přání z úst Jiřího Pavlici poprvé, již jiné nehledám a rád se opakuji. Přeji vám všem, aby vám u vánočního stolu nikdo nechyběl…

Postřeh týdne

Než jsem 15. prosince 2010 ulehl „do peří“, ještě jsem si na chvilku otevřel internet, abych neusnul ochuzen o novinky dne.

Z obrazovky na mě zíral titulek jak reklama na slevy: „V Brně pořídili fotbalistům detektor lži“! Nejprve jsem si myslel, že už je to silvestr, vždyť hlásat takhle veřejně nedůvěru svým zaměstnancům, toho času na sestupovém místě tabulky, to hned každý nevymyslí. Datum však nelže, Vánoce opravdu ještě nebyly…

Ráno moudřejší večera, řekl jsem si a zavřel „víka“. Do hlavy se mně však vloudil sen a události se začaly samovolně odvíjet.

První vytočil jihomoravský klub sám nejvyšší – prezident Hašek. Prý v zájmu řízení fotbalu by bylo dobře „proklepnout“ pár zvolených „dárečků“ ve fotbalové vládě.

A po něm začali do Brna volat i kolegové – prezidenti profesionálních klubů. Že by si tu věc taky rádi půjčili na své „důvěryhodné ovečky“ a co prý by ten pacht stál. Zanedlouho již žhavil drát i předseda komise rozhodčích Macela.

Ani on patrně moc svému „stádu“ nevěří. Postupně se přidávali předsedové nižších řídících článků až po okresy. Operátoři se začali obávat, že hrozí „pád“ sítě stejný jako při novoročních přáních.

Telefony nebraly konce. Do řady zájemců o pronájem detektoru lži se postavily i manželky, družky a milenky hráčů, aby i ony znaly pravdu o svých „beráncích Otřes se“.

Mezitím již v Brně probíhaly bujaré oslavy, jak na ten český „důvěryhodný“ produkt – fotbal – vyzráli. To byla trefa. Propočty nelhaly. Za první rok se investice v pohodě vrátí a pak už jen ponese zisk. Jak snadný obchod s lidskou (ne)důvěrou.

Pak sen skončil.

Poučen nočním dějem jsem začal potichu jásat. To, oč jsem se snažil dlouhých šestnáct let ve fotbalové vládě a zač jsem sklidil tolik hany, by mohlo být konečně realizováno. Ať žije detektor lži!

Ale pak jsem si začal uvědomovat zapeklitou věc. Když ten přístroj bude fungovat a veškerá pravda vypluje na povrch, budou muset chtě nechtě zasednout disciplinární komise a konat…

Spoustu funkcionářů, trenérů a hráčů za ty roky velmi dobře znám a jejich činění též. Nadšení se začalo měnit v obavu a ta vyvolala otázku. Kdyby ten přístroj měl být stoprocentní, bude pak mít vůbec kdo český fotbal řídit? …delegovat rozhodčí ? …pískat ? …hrát!?

Čistému vše čisté, a proto moc fandím funkcionářům v Brně, aby se jim ta akce s detektorem lži povedla a přinesla kýžené ovoce.

Jen bych si je závěrem dovolil požádat: V českém fotbale jej raději nikomu nepůjčujte. Ona je totiž otázka, jestli není lepší mít svou ligu mírně zatuchlou, než nemít žádnou.

Jiří Kubíček
Autor je bývalým dlouholetým fotbalovým funkcionářem