12. ledna vyšel již 20. díl jeho komentářů.

Zajímá vás další díl komentářů Jiřího Kubíčka? Aktuální najdete vždy ve středečním tištěném vydání Olomouckého deníku, o týden později pak na našem webu.

Sport, peníze, dluhy, žaloby, arbitráže, soudy

Deník Jiřího Kubíčka - vyšlo 12. ledna 2011

Co je doma, to se počítá, pánové. Jakoby název, dnes již kultovního českého filmu z roku 1980, byl aktuální pro téma komentáře.

Papír snese všechno, říká se, a co je ve smlouvách napsáno, ještě nemusí být vždy bezezbytku splněno. Čeští sportovci by mohli vyprávět… Kdyby byly bankovní domy zbaveny mlčenlivosti, nevěřili byste, ke kolika osobním tragédiím a propadům se schyluje.

Čeští sportovci jsou mnohdy velmi naivní v představě, že jim sport – jejich živitel – v českých podmínkách zaručí dlouhodobý nadstandardní příjem a zajistí zázemí za miliony.

Mnozí sportovci jsou schopni podepsat hypotéky a leasingy ve výši přesahující reálné možnosti, a když přijde jakýkoliv problém s výplatami odměn, padají do sítě dluhů.

S vědomím, jak je časově obtížné vysoudit u českých soudů pohledávku ze smlouvy, vzniklo v českém právním řádu rozhodčí řízení. To vyřešení sporu mimosoudní cestou velmi urychluje, ale pouze v případě, že se na tom účastníci smlouvy dohodnou v rozhodčí doložce zakotvené do smlouvy.

Na podobném principu existují uvnitř sportovních svazů k vymáhání pohledávek arbitrážní komise nebo sportovní soudy. Tematika si zasluhuje krátké vysvětlení, a proto se ji pokusím na příkladu fotbalu stručně osvětlit.

Český sport, jeho svazy a členové jsou samozřejmě povinni řídit se právním řádem České republiky. Protože však k provozování sportu dobrovolně vstupují do klubů a sportovních svazů, jsou povinni dodržovat speciální Zákon o sdružování občanů (zák. 83/1990 Sb.).

Tento zákon má jen 22 článků, pravidla spolků však stanovuje a základní důraz k vnitřnímu uspořádání klade na obsah základní ústavy spolku - stanov. V nich pak jednou ze základních podmínek k přijetí do svazů je respektování povinností urovnávat své spory ve sportovním odvětví na půdě konkrétního svazu, před orgány k tomu zřízenými.

Pro případ vyčerpání všech možností právní ochrany na půdě sportu v rámci České republiky zakotvují často stanovy ještě možnost obrátit se k všesportovnímu Rozhodčímu soudu do Lausanne ve Švýcarsku, tzv. CAS.

Český fotbal dobře předvídal vývoj a již v roce 1993, ještě za éry předsedy Chvalovského, si zřídil k řešení sporů a smluvních závazků Arbitrážní komisi ČMFS složenou z devíti arbitrů s povinným právnickým vzděláním. Komise je volena na období čtyř let na valných hromadách fotbalového svazu.

Dnes v ní působí i dva Olomoučané - advokáti JUDr. Jiří Kňáva a JUDr. Petr Konečný.

Fotbal je celosvětově řízen ze švýcarského Curychu volenými orgány FIFA, ve které je sdruženo 208 zemí světa.

Tato fotbalová střešní organizace nejen pořádá MS, ale zřídila pro své členy k řešení sporů dvě komise – Komisi pro status hráčů a Komisi pro řešení sporů. Sama pak garantuje a uznává i rozhodnutí CAS. Tolik malý exkurs.

V českém fotbale bylo dlouho využíváno nepsané pravidlo, že si zejména kluby mezi sebou nepodávaly návrh na zahájení arbitrážního řízení. Důvod je jednoduchý. Když podám já, tak mohu očekávat podobné od konkurence…

Tato praxe byla dogmatem zejména pro kluby, které vlastní jedinci – podnikatelé – a ti ji převzali zase ze svého businessu. Jestliže se klub dostane do finančních problémů, je obecným předpokladem, že ani smluvní hráči nepodávají na svého chlebodárce návrhy na zahájení řízení. Většina podání a kauz tak vzniká mezi kluby a hráči, kteří svou spolupráci již mezi sebou ukončili, nebo byla z jedné strany hrubě narušena.

Jenže. Na příkladu fotbalu je možné pozorovat jakýsi obrat situace.

Obava, že již své peníze nemusím ve spirálově se zhoršující platební morálce vidět a zveřejňovaná „nekázeň“ ve vypořádávání dohodnutých závazků, situaci dramaticky otáčí.

K tomu je potřebné přičíst i různé „finty“ klubů, které svým hráčům nejen že neplatí prémie (ve většině profesionálních smluv je zakotveno, že prémie i přes vítězství nebo remízu v utkání není nárokovou složkou), ale mnohé z nich vložily do smluv klauzule (hráči je v naivitě podepsali…) umožňující „sáhnout“ hráči i na základní odměny, když v utkání nevynaloží patřičné úsilí…!!!

A vše se začíná dostávat do bludného kruhu. Podezření, že hráč vlastně „vypustil“ zápas je jistě k řešení před disciplinární komisí a zaslouží trest, ale tak daleko asi kluby jít nechtěly. Na stejném základě však oznamují hráči, že se provinil, a trestají jej snížením dohodnuté základní mzdy.

Tento závažný problém současného fotbalu tak aktivuje hráče i kluby k co nejrychlejšímu podání návrhu na arbitrážní řízení a vyřešení svých pohledávek.

I meziroční nárůst podaných návrhů na zahájení arbitrážních sporů ukazuje na zhoršující se situaci. V roce 2008 jich bylo podáno 56, rok nato již 74 a v roce 2010 počet podání vystoupal na 94.

K tomu je nutné přičíst nevyrovnané závazky s hráči, kteří z obavy o svou dobrou pozici v klubu vlastní dluhy raději zamlčují, a dojdeme k nelichotivému zjištění. Šestnáct prvoligových profesionálních týmů má na základních soupiskách v průměru 20 hráčů, to je tedy celkem 320 profesionálů.

Při stavu arbitrážních podání se ani nechce domyslet, kolik z nich nemá své dohodnuté podmínky „doma“ a motto: „Co je doma, to se počítá, pánové“ pro ně znamená spíše „noční můru…“

Na řadu se díky rozhodnutí UEFA dostává další garant splnění hráčských a klubových nároků z uzavřených smluv.

Evropská fotbalová asociace ve snaze nevpustit do svých evropských soutěží problémové a zadlužené kluby vydala pro všech svých 54 zemí Licenční manuál a bez splnění jeho přísných podmínek neumožní klubům účast v prestižních a dobře honorovaných soutěžích.

Jednou ze základních podmínek vydání licence je podpis „listu bezdlužnosti“, a to vždy za poslední kalendářní rok. Kluby tak musí každému svému zaměstnanci a hráči předložit tento dokument každoročně k podpisu.

Hráčova pozice v klubu se tak dostává na tvrdou hranu vlastního rozhodnutí. Při nevyplacených závazcích nepodepsat dokument, který může vzít klubu licenci a tím jej vyřadit ze soutěží a hráče zbaví práce v něm…, nebo podepsat a obdržet další slib a splátkový kalendář na peníze, které mu klub dlouhodobě dluží a jež nutně potřebuje…

Je jaksi samozřejmé si představit, že „při pohovoru“ je naznačováno hráči, že v případě, že nepodepíše, bude vyřazen ze základní sestavy mužstva a tím se připraví o prémie, které mnohdy činí až trojnásobek základní odměny!

Bludný kruh rozvírající nůžky zadlužení začíná ovládat český fotbal. A proto z opatrnosti připomínám průměrným hráčům - většina profesionálních hokejistů v Polsku si nemůže dovolit živit sebe a svou rodinu z profesionálních příjmů svého sportu, a proto každý z nich vykonává ještě civilní povolání, které mu podle vlastních schopností přináší další obživu.

Když jsem v roce 1986 přijel se Sigmou Olomouc v historii klubu k prvnímu utkání UEFA do Švédska, byl fotbalový zpravodaj IFK Göteborg přeplněn reklamami propagujícími drobné živnosti nebo služby - pojišťovnictví, dopravu, poradenství apod.

Při dotazu, zda toto živí klub, mně bylo sděleno: „Samozřejmě že ne. Klub tím pouze dává možnost svým hráčům k dobré a účinné reklamě pro svou vlastní živnost, kterou většina provozuje.“

No řekněte, není to v současnosti dobrý recept pro vylepšení rozpočtů rodin fotbalistů? Jen se znalostí „terénu“ přemýšlím, jak obsažné by ty zpravodaje v Česku byly…?!

Postřeh týdne

V roce 1990 jsem v Moskvě jednal s tehdy čtyřiadevadesátiletým manažerem (opravdu 94!) a osobností Spartaku - Nikolajem Starostinem o přestupu Saši Bokije. Přitom se mně dostalo i patřičného školení z marketinku a reklamy.

Tehdejší hlavní sponzor na klubovém dresu, korejský výrobce kožichů, si cenil reklamy na dresu klubu především proto, že Spartak jezdil pravidelně na význačné turnaje po celém světě a firmu propagoval…

Proto tolik překvapovalo, že dres FC Barcelona, jako jediný z významných světových klubů, přes sto let odolával komerci. „Barca“ si nesmírně cenila „čistého dresu“. Pro někoho by to byla pohroma. Pro katalánský klub a její fandy to byla svátost oltářní!

I ona však podlehla. Upsala se. Ten „kšeft“ však bere dech. Během pěti let získá pokladna klubu 170 milionů eur. Z Kataru, kde před časem FIFA rozhodla uspořádat MS 2022.

Z Kataru, o kterém se šeptá, že stojí za koupí FC Liverpool. Výjimečnost „Barcy“ však není jen v dresu.

V pondělí večer získal zlatý míč FIFA – poctu pro nejlepšího hráče světa - za rok 2010 Argentinec Lionel Messi – hráč Barcelony. Zvítězil před Iniestou a Xavim – hráči Barcelony! V jedenáctce nejlepších hráčů světa má klub celkem 6 svých hvězd a na třetím místě v trenérech zvoleného Guardiolu. Co dodat…

Až se budou někteří fanoušci rmoutit nad „ušpiněným“ dresem svého klubu, je jim potřeba vysvětlit, že v tom dresu jim dělají výsledky tři nejlepší hráči světa. A to něco stojí…

I já si myslím, že když někdo vystoupí na komerčním žebříčku až do „samého nebe“, není chybou přijmout tu odměnu – když srdce se nepromění v kámen a morálka ve výkaly.

A tak mě napadlo. Kolik je v české první fotbalové divizi funkcionářů, kteří by nezaprodali srdce i morálku za kousek mrzké slávy a pomíjivého úspěchu. A je mezi nimi vůbec někdo takový…?

Jiří Kubíček
Autor textů je bývalým fotbalovým funkcionářem