18. listopadu vyšel již jednáctý díl jeho komentářů.

Zajímá vás další? Aktuální najdete vždy ve středečním tištěném vydání Olomouckého deníku.

Deník Jiřího Kubíčka - vyšlo 18. listopadu 2010

Samet a fotbal aneb co všechno odvál čas…

Ani se nechce věřit, že poslední „májově teplé“ listopadové dny mohou mít časovou shodu se dny stejného listopadového období, kdy mrzlo, až praštělo, a klíče přimrzaly k „holým rukám“.

17. listopad 1989, den, kdy v Praze začal poslední dějinný převrat, čas, kdy vesnice ještě hluboce spala… Raději se budu mýlit s vlastním rozumem, než bych měl pravdu s cizí hloupostí. S tímto citátem jsem se pustil do dnešního komentáře.

Jednoduchého na první pohled a těžkého uvnitř svým obsahem, závažností i dopady do osudů lidí a národa. Tu dobu, s výjimkou dnešních náctiletých, si jistě osobně pamatují všichni a dopodrobna ji zmapovalo již 21 vzpomínkových let.

Ale jaký vliv měla tato zásadní společenská změna na fotbal? Pokusím se poukázat na skutečnosti a dopady mající vliv na vývoj a postavení fotbalu ve společnosti i na osud jednoho, tehdy bezvýznamného fotbalového klubu z okresního města.

Fotbal byl před rokem 1989, stejně jako všechny sporty a zájmová sdružení, součástí tzv. Národní fronty. Všechny kluby byly tzv. společenskými organizacemi v podřízenosti ČSTV jako jeho základní organizace a nejvýznamnější tělovýchovné jednoty byly dotovány.

V této pozici se nacházela i Sigma Olomouc (tehdy SK Sigma MŽ Olomouc), která na přelomu devadesátých let vybudovala z vlastních odchovanců a z hráčů z Moravy silný tým.

V následujících sezonách 1990/1991 a 1991/1992 pod vedením Karla Brücknera vybojoval účast v evropských pohárech. Tam pak zaznamenala Sigma ve dvou sezonách dosud nejvýraznějšího historického úspěchu.

Z dnešního pohledu doslova neuvěřitelného, když přivítala na svém stadionu postupně „pohádková“ fotbalová jména jako Hamburger SV, Real Madrid, Fenerbahce Istanbul či Juventus Turín.

Při tom „retru“ se mi vyloudil několikrát úsměv na tváři, když jsem si vzpomněl, jak jsem tehdejším pseudoprofesionálům jezdil pro výplaty do fabrik, ve kterých byli „naoko“ zaměstnáni.

Petr Uličný dělal např. nástěnkáře na GŘ Sigma…

Těch narážek od „dělnické třídy“ ve frontě na výplatní sáček bylo hodně.

A když si představím, že tehdejší zámečník nebo soustružník by mohl soudruhu (tak jsme se před revolucí všichni titulovali…) Butrageňovi či Sanchezovi, tehdejším hráčům Realu, spílat za nepovedené utkání ve frontě na měsíční odměnu okolo šesti tisíc hrubého, jde o půvabnou vzpomínku.

Takoví jsme byli. Hráli jsme si na profesionalismus a ve svém chlívečku kritizovali kapitalismus.

A když ten tvrdý řád přišel a začal řádit po republice jak sedmihlavá saň, většině se podlomila kolena a z některých jedinců naopak nadělal téměř přes noc novou šlechtu.

Dvě vlny kupónové privatizace, tunely bank, účelové zákony ve prospěch podvodu, to jsou s odstupem času témata, o kterých se píše stejně jako o asistenci zaslepeného „lidu“ ve víře příchodu změn v převratové hře…

Nejvýraznější změnou byl pro fotbal přerod klubů z vlastnictví „všech“ do vlastnictví akciových společností vlastněných jedinci či firmami.

Podniky přestaly vést na výplatních páskách hráče a ti se stali smluvními hráči klubů. Kluby se tak staly firmami, které musí zajistit svým hráčům živobytí.

A došlo k otevření státních hranic… Nejen k turistice, ale i k fotbalovému trhu, když do té doby odcházeli vyvolení hráči pouze přes firmu Pragosport, kontrolovanou ČSTV a státem.

Nastal oboustranný pohyb. Kvalitních hráčů do zahraničí a těch průměrných z chudších zemí zase jako náhrada k nám. I zde zaznamenala hned po revoluci Sigma úspěch.

Prvním cizincem se stal ruský internacionál Alexander Bokij ze Spartaku Moskva a teprve po něm dorazil do Sparty první hráč černé pleti Mwitwa.

Stihla jej však tragédie, když se při návratu z reprezentačního utkání zřítilo letadlo s reprezentací Zambie, jehož byl členem, do vln oceánu…

Dnes se s příchody levných průměrných hráčů doslova roztrhl pytel a já si myslím, že to není dobře. Mnohem více mi však vadí překotný útěk nejtalentovanějších fotbalistů z naší země…často do průměrných klubů nebo za účelem zahřívání laviček pro náhradníky.

Opět se ukázalo, jak šťastnou skutečností byla účast Sigmy v poháru UEFA. Po senzačním vyřazení Hamburku hodilo bohaté Německo „laso“ dvěma mladíkům z Olomouce.

Pavel Hapal a Radek Látal se v roce 1992 a 1993 ocitli ve velkoklubech Bayeru Leverkusem a Schalke 04.

Neuvěřitelně zněla i částka za přestup pro klub – 4,3 milionu německých marek (tehdy cca 20,-Kč/DM). A to se až do roku 1993 zahraniční platby nezdaňovaly!

Tím byl položen základ výstavby dnešního krásného stadionu a bůh ví, co by dnes Sigma všechno vlastnila, kdyby režisér „kupónovky“ Tříska poradil tehdejším funkcionářům, jak výhodné je skoupit od „prostého lidu“ kupónové knížky, na které měla v tu dobu značný kapitál. (Viktor Kožený by mohl vyprávět!)

Zejména zájem o talentované hráče v zahraničí zrodil ve fotbalové rodině nové šlechtice – agenty hráčů. Muže, kteří hodně vydělali na práci bezejmenných trenérů a funkcionářů a pak sami začali půjčovat, za drsných podmínek, takto vydělané peníze samotným klubům.

Pomalu vznikla závislost vazalská, která svázala klubům ruce při dalších prodejích, zejména když po rozhodnutí EU o volném pohybu pracovní síly po ukončení smlouvy přibyl manažerům argumentační trumf – „Když jej neuvolníte, neprodlouží můj klient s Vámi kontrakt a ztratíte jej zadarmo“…!

Ta tehdejší rozhodnutí a následné činy se již nedají vrátit zpět. I v českém fotbale byla „vyorána“ příliš hluboká strategická brázda, která jej dostala do bludného kruhu, z něhož přímá cesta k prosperitě, významnému postavení a sportovnímu blahobytu nevede.

Když jsem si přečetl před pár dny názor jednoho z agentů, který má kontakty v afrických klubech, a to, že ještě nejsme připraveni na příchod afrických hráčů do naší malé zemičky (snad z rasových důvodů), položil jsem si otázku.

A proč bychom měli být připraveni v našem zchudlém hnízdečku na výchovu průměrných hráčů, jejichž cílem je jediné – hrát v bohatých klubech?

Nebo snad pracovat s českými hráči, kteří jednou mohou reprezentovat naši zemi a přinést i peníze opět do klubů je málo? Myslím, že je tomu právě naopak.

FIFA i UEFA určitě zavedou pravidlo 6+5, které bude znamenat, že v každém utkání klubu musí nastoupit ve vrcholné soutěži 6 hráčů se státní příslušností země, ve které se liga hraje…

I to je úděl doby, která sice přinesla svobodné volby, ale již nebyla schopna garantovat moudrého a osvíceného vládce a už vůbec nedokázala formulovat spravedlivá legislativní pravidla…

Postřeh týdne

Proti velké vodě hráze, proti rozjeté Sigmě Kocourky a Drábky, to vše za asistence státní (tedy vaší…) ČT.

Tak by mohl znít současný fotbalový návod na zkrocení ambiciózní Sigmy. Být jabloneckým funkcionářem po lekci udělené v Olomouci ve druhém kole letošní sezony (4:1), kdy soupeř evidentně nestíhal, lámal bych si hlavu, jakou taktiku vymyslet do odvety.

Co však má taktika společného s tragickou realitou televizního sestřihu situace při druhé nedělní penaltě v Jablonci…

Opakovaně jsem si rozfázoval situaci, kdy rychlejší Škerle odebral míč urostlému Pekhartovi a ten se teatrálně složil k zemi. A rozhodčí vše viděl zblízka…

To nebyla penalta ani náhodou, pane Kocourku!

Dříve se při chybách sudích spekulovalo, že rozhodčí chybují na pokyn proti tehdejšímu manažerovi klubu. Ale ten již dnes v klubu nepůsobí.

Co tedy vedlo rozhodčího k ovlivnění utkání nařízením nesmyslného pokutového kopu? A co jej vedlo ke stejnému výkonu vloni na Spartě!

Nebo snad příklad rozhodčího Drábka, který poškodil Sigmu třikrát v řadě, padl na úrodnou půdu?

Asi by se chtělo zeptat šéfa rozhodčích Macely, proč jeho „koníci“ tolik chybují právě v neprospěch Sigmy. Funkcionáři a hráči Olomouce by se pak měli takticky a psychicky připravovat na to, že ČMFS má na listině rozhodčích Kocourka s ostrým Dráb(p)kem, který umí po klubu seknout a zranit.

Že tyto situace přikryla svým komentářem i „objektivní“ ČT, se zdá být již pravidlem. Sigma se letos rozhodla čnít a na vrcholcích odedávna fouká. Je dobré být připraven na zimu…

Jiří Kubíček
autor je bývalým dlouholetým fotbalovým funkcionářem