Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Nejen na to zavzpomínal na besedě k výstavě Zlaté časy fotbalu tehdejší kouč Hanáků Karel Brückner.

„Byla to nádherná éra, ale to vy už nemůžete pamatovat," usmívala se dobře naladěná legenda při pohledu na mladé publikum. Před měsícem oslavila 77. narozeniny.

Vzpomínáte ještě na ten slavný dvojzápas?
Já nevzpomínám, protože mi dělá strašné problémy vzpomenout si. Ale zase když už na to přijde, tak vím všechno přesně! Byla to nádherná éra Sigmy. Nepřeháním, když řeknu, že tehdy to bylo světové mužstvo. Třeba Pavla Hapala pak chtěly hned kluby z Bundesligy. Vždyť my jsme byli osmnáctí na světě. Sparta je teď čtyřicátá třetí.

Co bylo tehdy jinak oproti současným poměrům?
Měl jsem těch svých dvanáct, třináct hráčů, víc jsem jich ani nechtěl. Tak jsem to měl všude vždycky. Když chtěly kluby přikupovat, tak jsem nechtěl a musely mě vyhodit. V Sigmě jsme se scházeli třeba hodinu a půl před tréninkem. Petr Uličný vždycky nádherně povídal, to on umí. To nebylo, že by hráči přišli, odtrénovali a mazali domů. Byli jsme jedna komunita.

Takže výborná parta?
A z ní plynuly různé příhody. Hráčům jsem vždycky nadával, jak můžou kazit tolik přihrávek. Říkal jsem jim, že já zkazil za celou kariéru jen dvě přihrávky! Jednu v roce osmdesát tři a druhou někdy potom. Odpovídali mi, že to bylo ještě v době, kdy se hrálo s koženým balonem s řemínkem.

Co říkáte na letošní účinkování Sigmy ve druhé lize?
Víte, to je taková sinusoida fotbalu, že teď je na tom třeba hůř. Dočetl jsem se, že má finanční problémy, ale to prostě pramení ze sestupu. Kvalita kádru teď možná není taková, ale i tak si myslím, že musí postoupit. Nicméně tu problematiku v klubu teď moc neznám. Strávil jsem tam sice padesát let, ale jsou tam noví lidé. A zase jsme u toho mého slovíčka „nicméně".

Takhle trénují Češi, takhle Němci. Jak to může dopadnout?

To rád používáte?
Víte, s novináři jsem zažil neskutečné, přitom kouzelné příhody. To byl boj průběžně, permanentně, pořád, furt! Tiskovky jsem vždycky podceňoval. Na jejich otázky jsem vůbec nebral zřetel. Vždycky jsem řekl: „Máte pravdu, pane redaktore, nicméně…" A už jsem si mluvil to svoje (smích).

Vždycky to prošlo?
Vždycky ne, já ty tiskovky vážně odbýval. Byli jsme takhle jednou na losování základních skupin na mistrovství světa, dostali jsme Itálii. Nějaká italská novinářka se mě pořád dokola ptala, jak se těším na to, že budeme hrát zrovna s nimi. Už jsem nevěděl, jak jí odpovědět, tak jsem jí řekl, že fotbal není o těšení. Těšit se můžu třeba na kolo, které dostanu na Vánoce, ale ne na fotbal. No a v italském periodiku pak vyšel článek „Brücknera nezajímá fotbal, ale těší se na své nové kolo." Nebo v Japonsku, tam se stalo něco podobného.

Opět problém?
S japonským novinářem jsem řešil typologii hráčů. Jestli je rychlý, technický, levák a podobně. Měli jsme samozřejmě překladatele, ale došlo k nedorozumění. Ten novinář myslel, že mluvím o topologii, a strašně ho to zaujalo. Pořád se na to ptal, ale já jsem pokračoval dál a odpovídal mu pořád stejně. Skončil rozhovor a překladatel mi řekl, že to ten pán asi blbě pochopil. Už jsem to neřešil.

Ale tím to neskončilo, že?
Za měsíc na svaz volal ten Japonec, že chce přijet. Pak znovu za tři týdny. To už jsem začal být nervózní, že z toho bude malér. Našel jsem si, co je to teda ta topologie. Úžasná matematická disciplína, věnuje se vlastnostem geometrických útvarů! Už bylo pozdě vysvětlovat, že šlo o nedorozumění, protože mezitím o tom prý napsal dvě vědecké studie. Pak mi volal, že v Japonsku podle toho začali trénovat a třikrát za sebou vyhráli. Tak mu říkám: „Přijeď, my jsme teď dvakrát prohráli…" (smích)

Ne vždy jste však byl k médiím vstřícný…
No, sem tam jsme upadli v nemilost. Čekala nás třeba kvalifikace v Německu a abychom měli od novinářů klid, odjeli jsme předtím na týden do rakouského Seefeldu. Novináři byli naštvaní, že s námi nemohli mluvit a podobně, přijeli jen na poslední trénink, a to ještě pouze na jeho úplný konec. A já měl takovou specialitu, že jsem po hráčích po tréninku chtěl, aby si zuli kopačky a po tom čerstvém pažitu ještě vyklusali a pak se protáhli na zemi. Den před zápasem pak v českých novinách vyšel článek s dvěma fotkami. Na jedné tahali Němci v písku pneumatiky a dřeli a na druhé byli naši hráči, jak leží na trávníku. Titulek: „Takhle trénují Češi, takhle Němci. Jak to může dopadnout?" Vyhráli jsme tři nula.

Jarolím je pedant na stravu

Na Němce máte ještě jednu příjemnou vzpomínku z Eura v Portugalsku.
Ano, čekal nás poslední zápas ve skupině. My už měli jistý postup a já uvažoval, že postavím náhradníky. Holanďani po nás chtěli, ať Němce porazíme a pomůžeme jim k postupu. A já jsem se rozhodl vyřadit je s béčkem. Vybavil jsem si Bílou horu, první světovou válku, druhou světovou válku a řekl jsem si, že to musím udělat (úsměv). Nikomu jsem to však nechtěl říct, dělal jsem, že nic. Do toho mi volala manželka, která nechodí na fotbal, doslova ho nesnáší. A říká mi: „Karle, že ty chceš Němce vyřadit s náhradníky?" Zapíral jsem, ale měla mě přečteného.

Nyní to moc nevypadá, že bychom měli Německo porážet s áčkem, natož širším kádrem. Co říkáte na současnou reprezentaci pod koučem Karlem Jarolímem?
Stejnou otázku jsem dostal na urologické konferenci. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl, ale bavili se tam o nějakých problémech. A najednou přišla otázka na mě, co ten náš nároďák. Pan Jarolím je pedant na stravu, ten hráčům pomalu odpočítává i zrnka rýže a tloušťku špaget. Ale ne, vážně to nemá vůbec jednoduché, musí hledat a zkoušet nové hráče. Já to měl snazší, většinu hráčů jsem měl už v jednadvacítce, takže jsem je nepotřeboval testovat. Nicméně podle mě není kvalifikace ještě ztracená, může se postoupit.

Sledujete utkání národního týmu, nebo odbíháte na zahrádku?
Odbíhám, takže to pak vypínám. Někdy vlastně ani televizi nezapínám (smích).

Nedvěd? Koller? Hlavně dřina a odříkání

Na tu vaši slavnou generaci už se jen vzpomíná…
Petr Uličný mi vždycky říkal, že to mám při vytváření nominace jednoduché. Že se jen podívam na soupisky deseti nejlepších klubů v Evropě, jako jsou Juventus, Liverpool, AC Milán a další, a tam si vyberu ty naše hráče. Tak to bylo, ale je to úplně o něčem jiném.

O čem?
Pro to je strašně jednoduché vysvětlení. Messi je geniální mimozemšťan, ale všichni ostatní hráči jsou na stejné startovací čáře. Pavel Nedvěd? Neměl extra talent, jen pracoval. Makal, dřel. Věděl, že jen dokonalým opakováním a drilem všechno vypiluje. Dino Koller? Ten začínal snad ve dvaceti, ale měl úžasné odříkání. Když si soupeř před zápasem četl naši sestavu, nikdy nehledal Poborského, Rosického a další. Největší strach měl vždycky z Honzy.

Vyrostou v Česku ještě takoví plejeři?
Brečíme, že je naše liga špatná. Ano, ty nejlepší hráče nám skoupí kluby z top pěti evropských soutěží, ale to nemá nic společného s naším tréninkem. Hodina a půl tréninku má fotbalistům stačit? To je blbost! Vždycky jsem hráčům říkal, že sedmdesát procent činností musí dělat sami ve svém volném čase. Ale i ta jednotka musí být kvalitní, to už je potom na trenérech. Šéfové klubu si musí uvědomit a zvážit, jestli nemá cenu tohle zvážit a sehnat finanční prostředky právě na ně. To je základ.