Začátky dobrovolného trenéra

„Přestal jsem hrát a vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Každého fotbalistu to jednou čeká, když skončí, něco začít dělat musí,“ říká Sedláček. „Až později jsem začal přemýšlet o trénování. Tak nějak to potom vyplynulo, ale nepovažuju se za trenéra. Vždycky ze srandy říkám, že jsem dobrovolný pracovník,“ projeví se jeho veselá povaha, která tak bavila fotbalové diváky.

„Za trenéry považuju ty, kteří dělají první nebo druhou ligu. Je to velice těžké zaměstnání,“ přemítá současný kouč Litovle, týmu hrajícího krajský přebor Olomouckého kraje. Sám na vyšší soutěže nepomýšlí.

„Nikdy, ani to nebyl můj sen nebo cíl. Vidím, jak to kluci mají těžké, a není jim co závidět. Konkurence trenérů je obrovská a mančaftů naopak ubývá. Já jsem spokojený s tím, co dělám,“ tvrdí nynější majitel baru „U Sedla“ a podnikatel. „Trenéřina je něco navíc, něco, co mě baví. Drží mě to v pohybu i v tom fotbalovém napětí, které mě doprovázelo celý život,“ dostává se k pravému důvodu, proč se na fotbalová hřiště vrátil.

Jeho role je však daleko klidnější než v dobách, kdy svými tryskovými úniky strašil obránce. Hráči to podle něj mají daleko jednodušší než jejich kormidelníci. „Určitě je těžší trénovat. Když jsem byl jenom hráč, tak to byla krása. Odpovídáte jenom za sebe, nic vás nezajímá, jen váš výkon. Trenéry kritizujete. Hrát je daleko jednodušší. Trenér odpovídá za celé mužstvo a je první, kdo to odnese za špatné výsledky. Tak to ve fotbale chodí a bude chodit dál.“

Smutný konec ProtivanovaRoman Sedláček v akci. Archivní foto

Své první trenérské krůčky udělal na olomouckém předměstí v Holici, kde vedl dorostence a následně se stal asistentem u áčka. To později společně s Martinem Kotůlkem a Tomášem Uličným vedl jako jeden z členů trenérského triumvirátu.

Roli hlavního kouče si poprvé vyzkoušel v divizním Protivanově. „To byla výborná zkušenost,“ trpce se pousměje. „Co se týče kvality, tak to byla nejvyšší soutěž, co jsem trénoval. Ale podmínky byly amatérské. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Velice špatně,“ vrací se ke smutnému konci klubu z Drahanské vrchoviny, který minulý ročník soutěže kvůli finančním problémům nedohrál.

A dodnes některé ze svých závazků neuhradil. „Není tajemstvím, že klub zůstal hráčům dlužen peníze. Dluží i mně,“ upozorňuje Sedláček. „Dopadlo to opravdu velice smutně. Nejvíc mi bylo líto těch kluků, protože to dělali s velkým zápalem. A když to skončilo, tak to všichni hodili na ně. Kluci přitom měli zájem hrát dál, třeba i zadarmo, chtěli soutěž zachránit, aby se to nějakým způsobem převedlo do Prostějova, jak se o tom tehdy uvažovalo.“

To se ale nestalo, tým se z divize odhlásil a příští rok bude hrát pouze I. B třídu. V divizi se mu přitom poměrně dařilo, před bankrotem mu patřila 10. příčka a záchrana rozhodně nebyla nereálná. „Nakonec jsem slyšel od pana Ondrouška, že za to mohli hráči. To je pro mě obrovské zklamání a taková trpká zkušenost. Ale i to k fotbalu patří. Fotbal není jen krása, výhry a radost, ale jsou v něm i špatné věci. Je to jako v životě,“ uzavírá jednu kapitolu svého trenérského života.

Na kraj se chodí víc než na diviziRoman Sedláček

Tu novou začal psát o jednu soutěž níž, v Litovli. Tým převzal od Františka Pitrona v průběhu jarní části a dovedl ji na konečné 3. místo. Fotbal v krajském přeboru je podle něj obdobný jako v divizi.

„Opravdu je to náročná soutěž. Mančafty jsou tam hodně vyrovnané, každý může porazit každého. Župa se v posledních letech zlepšila. Většina oddílů z divize má třeba srovnatelné podmínky. Musím říct, že v Litovli máme velice kvalitní mužstvo. Kdyby se ještě doplnilo o dva tři hráče, tak by mohlo pomýšlet na víc. Ale myslím si, že v Litovli jsou velice rozumní funkcionáři a vědí, na co mají a co si mohou dovolit,“ poukazuje na nenásilný přístup litovelských bafuňářů.

„Dělají to tam srdcem. Je tam krásný areál, kluci mají slušné zázemí. Neslibují se tam hory doly, ale dělají to proto, aby z fotbalu měli radost, a myslím si, že se jim to daří,“ pochvaluje si Sedláček.

Oproti divizi ho může těšit i fakt, že regionální měření sil jsou lákavější pro návštěvníky. „Pro diváky i pro hráče je to zajímavé. Hlavně když se hraje nějaké derby, tak přijde daleko víc diváků, než když jsme hráli v divizi s Líšní, Velkým Meziříčím nebo se Žďárem. V Protivanově chodilo 50 diváků, v Litovli chodí daleko víc,“ srovnává sedmačtyřicetiletý kouč.

Sametová revoluce změnila fotbal

Ještě během své hráčské kariéry prošel i jednou z nejzajímavějších fotbalových epoch. Stejně jako celou společnost, i kopanou čekaly po roce 1989 obrovské změny. Sametová revoluce přinesla hráčům zcela nové možnosti a radikálně změnila jejich život.

„V té době jsme si to ještě vůbec neuvědomovali. Bylo to něco nádherného,“ vzpomíná Sedláček. „Přerušila se soutěž a všichni bojovali za svobodu. Pamatuju si, že Ivan Hašek byl mluvčím. Zrušilo se kvůli tomu jedno kolo. Všichni jsme tím žili a fandili tomu. Nakonec se to podařilo. Výsledkem bylo, že jsme všichni najednou mohli do zahraničí. Taky se to bralo úprkem,“ usmívá se.

Z fotbalu se stal tvrdý byznys a platy letěly rychle nahoru. Za komunismu sice fotbalisté byli profesionály, ale poněkud v jiných řádech. „Ty podmínky, co byly za nás, byly s těmi dnešními naprosto nesrovnatelné. Dneska by za to hráči ani nevyběhli na trávník. Ale doba byla prostě taková. Každá doba je jiná. My měli partu, která držela při sobě, a prožili jsme krásné roky,“ vrací se ještě před převrat.

„Za komárů jsme byli rádi, že nemusíme chodit do práce a že se živíme fotbalem. Ale o nějakém zabezpečení jsme si mohli nechat jen zdát. Ten rok ‘89 nám to umožnil a za to byla moje generace ráda,“ říká Sedláček.

„Dnes už si bohudík kluci můžou vydělat slušné peníze, i když hrají ligu. Můžou se nějak připravit na život po fotbale, my jsme takovou šanci neměli. I když moje generace to ještě jakžtakž chytla. Před námi ale byli daleko lepší fotbalisti, kteří to nemohli zažít vůbec. Takže si nestěžuju.“

Nesplněný sen o Zbrojovce

S fotbalem začínal Sedláček v rodných Těšanech, v šestnácti se přesunul do KPS Brno, jeho cílem ale byl slavnější klub z jihomoravské metropole – Zbrojovka. „Narodil jsem se v Brně, ještě teď tam mám celou rodinu. Samozřejmě pro mě byl cíl hrát v Brně, jako pro každého Brňáka,“ prozrazuje.

„Pamatoval jsem se na rok ‘78, kdy se stala Zbrojovka mistrem a hráli tam takoví velcí hráči jako Jarůšek, Kroupa nebo Václavíček. Chodili jsme na ně každý zápas, stadion byl pokaždé vyprodaný, přes čtyřicet tisíc diváků, to bylo něco nádherného.“

Ale angažmá ve vysněném klubu mu souzeno nebylo. „Mým snem bylo zahrát si za Zbrojovku, bohužel se mi to nikdy nepodařilo. Ještě před vojnou jsem za ni zahrál dva zápasy v interpoháru, když se hrálo mistrovství světa ve Španělsku. Ale to bylo tak všechno. Podepsal jsem sice přestup, ale pak přišly Vítkovice, které o mě měly eminentní zájem. Dostal jsem trest, ale šel jsem do Vítkovic, protože tenkrát Zbrojovka spadla.“

Přes Vítkovice, kde si připsal i jeden start v mistrovské sezoně 1985/86, se dostal do tehdejšího Gottwaldova. A tam si jej vyhlédl osudový kouč – Karel Brückner. Ten si jej přivedl do Sigmy a na pět sezon se „Sedlo“ stal jednou z největších hvězd olomouckého klubu.

„Když jsem dostal nabídku z Olomouce, tak jsem věděl, že je tam kvalitní trenér, ale jeho pravou kvalitu jsem poznal až pod ním. Můžu říct, že to byl suverénně nejlepší trenér, co se týče fotbalové odbornosti a taktiky, jakého jsem v životě zažil,“ skládá Sedláček velkou poklonu kouči, na kterého nejslavnější léta ještě čekala. „Všem to pak Brückner ukázal s národním mužstvem,“ pokyvuje hlavou.

Raketový start i pád Hansy RostockKouč Roman Sedláček

Jeho poslední sezonou v olomouckém dresu byl ročník 1990/91, ve kterém Sigmě pomohl poprvé k třetímu místu v nejvyšší soutěži. Pak společně s Oldřichem Machalou využil nové možnosti odejít za lepším na západ a zamířil do německého Rostocku. Oba tak přišli o nejslavnější pohárové jízdy Sigmy.

Ale svého rozhodnutí nelituje. „Celkem se to vyvážilo. Ta nabídka přišla a my jsme s Oldou nemohli moc otálet. Seběhlo se to tenkrát strašně rychle a my byli za takovou možnost rádi,“ vrací se Sedláček.

V dresu hanáckého klubu si mohl zahrát proti Realu Madrid nebo Juventusu Turín, ale ani v Rostocku nepřišel o velké zápasy.

Hansa v sezoně 1990/91 získala historicky poslední východoněmecký titul a kvalifikovala se do nultého ročníku Ligy mistrů. Tam v prvním kole nestačila na pozdějšího vítěze – slavnou Barcelonu. Tým vedený Johannem Cruijffem doma zvítězil 3:0, v Německu mu pak nevadila těsná prohra 0:1.

„Zahráli jsme si na Nou Campu, to byl obrovský zážitek. To se určitě dá srovnat i s tím Realem. I když kluci ještě hráli na Juventusu, ale my jsme zase měli bundesligové zápasy. Byli jsme za to vděční. Samozřejmě v Olomouci byla velká euforie, celé město tím žilo, to v Rostocku nebylo. Stadion byl vyprodaný jen jednou, právě na Barcelonu.“

Sedláčkovo entrée do hansovního města bylo takřka ideální. Společná Bundesliga právě začínala psát svůj první ročník a exolomoucký útočník do ní vletěl čtyřmi góly ve třech zápasech.

„Takový dril jako v Německu jsem ještě nezažil,“ vysvětluje zajímavě, proč Rostock v úvodu soutěže šlapal. „Tak jako pod trenérem Reindersem jsem nikdy předtím netrénoval. Takže začátek byl famózní, protože jsme měli natrénováno. Byl to raketový nástup, prvních sedm kol jsme vedli Bundesligu. Mužstvo šlapalo jako celek,“ pokračuje.

Jenže pak přišel útlum. Jak jeho, tak celé Hansy.

„Spadlo to na mě. Taková nějaká deka a zadrhl jsem se. To vlastně potkalo celé mužstvo, fotbal je týmová hra. Přestalo se nám dařit a přestalo se dařit i mně. Člověk nevěděl proč, možná jsem se v tom moc pitval,“ přemítá nad sezonou, ve které nakonec Rostock sestoupil.

Počet Sedláčkových Bundesligových branek se už nezměnil. „Samozřejmě mě mrzí, že jsem v Bundeslize nedokázal víc. Ale takový je život. Nedokázali to ani jiní, daleko větší hráči, než jsem byl já. Je to historie, já se dívám dopředu.“

Fotbalu chybí show

Přes FC Remscheid, Eintracht Braunschweig a FC Neubrandenburg se vrátil zpátky do Česka. Krátce se zastavil v Jablonci, pak se přesunul do Zlína, sezonu strávil v Uherském Brodě. Až se znovu ozvalo volání z Olomouce. Po přesunu do Holice fotbalově ožil a stal se hlavní postavou jejího vzestupu z krajského přeboru až do druhé ligy.

Na tehdy ještě spíš hřiště než stadion chodily stovky, později i tisíce diváků. Hlavním důvod byl právě neustále velmi rychlý útočník a jeho fotbalová show. Dnes do Holice zavítá na špičku třetí ligy málokdy více než 300 diváků, přitom stihla postavit útulný stánek. Úbytek diváků na stadionech znervózňuje i Sedláčka.

„Když jsem přišel do Sigmy, tak bylo neustále vyprodáno. Když přišlo šest tisíc, tak jsme říkali, že na stadionu nikdo není. Ale čím to je, to si říct netroufnu. Určitě to není jeden důvod. Já si myslím, že Olomouc hraje kvalitně, ale proč lidi nechodí, to fakt nevím,“ krčí rameny.

„Fotbal u nás není takový fenomén. Celková společenská atmosféra u nás mu moc nenahrává. Myslím si, že třeba i bulvární noviny tomu hodně přidávají, protože na fotbalisty a na sportovce vytahují hrozné nechutnosti. Přijde mi, jako by v tom lidé hledali jen zášť a špínu,“ pokouší se přeci jen analyzovat.

Československo přitom bylo dlouho zemí, ve které byl fotbal nesmírně populární. „Za Bicana taky bývalo všude vyprodáno, hlava na hlavě. Po revoluci a zvlášť teď přestali chodit. Nevím, jestli lidé u nás na bulvár nejsou zvyklí a všemu věří,“ pokračuje Sedláček.

Jedním z důvodů ale bude i fakt, že hráčů jemu podobných stále úbývá. „Určitě chybí show, Švancara je jedním z posledních,“ všímá si střelce a baviče Slovácka. „Za nás to byl Láďa Vízek, Honza Berger a další. To byly osobnosti, které dokázaly bavit.“

Co také řekl?

O nadávkách fanoušků hráčům

To se právě hodně změnilo. Já mám pernamentky na hlavní tribunu doleva a nemůžu říct, že by někdo nadával. Samozřejmě to slyším od kluků, ale za nás nadávali daleko víc. Já se tomu vždycky směju a říkám, ať jsou rádi, že na ně nadávají, protože tu pořád jsou.

O Sigmě

Sigma má kvalitní mužstvo, mladé a dobré hráče. Hlavně má hráče, kteří jsou ochotni na sobě pracovat, což se mi líbí. To pak jde vidět i na hřišti. Teď je liga strašně vyrovnaná, za nás byla Sparta, která měla nejlepší hráče a to už se teď říct nedá.

O oblíbeném hráči

Já mám rád výbušné hráče, co se nebojí jít jeden na jednoho, rychle vystřelit. Myslím si, že takový typ je Pavel Šultes. Ten nemá strach, vezme míč, vletí mezi dva obránce, je nesmírně dynamický. Ten by to mohl fotbalově dotáhnout hodně daleko. Je tam víc takových hráčů, ale Šultes mě opravdu zaujal.

Roman Sedláček

Narozen: 12. ledna 1963 v Těšanech

Přezdívka: Sedlo

Hráčská kariéra: Sokol Těšany (1969 – 1979), KPS Brno (1979 – 1983), VTJ Jindřichův Hradec (1983 – 1984), TJ Vítkovice (1984 – 86), TJ Gottwaldov (1986), SK Sigma Olomouc (1986 – 1991), Hansa Rostock (1991 – 1992), FC Remscheid (1992 – 1993), Eintracht Braunschweig (1993 – 1994), FC Neubrandenburg (1994), FK Jablonec (1994 – 1995), Svit Zlín (1995), Uherský Brod (1996 – 1997), FK Holice 1932/1. HFK Olomouc (1997 – 2002), SK Lipová (2002 – 2003).

Bilance v 1. československé/české lize: 153 utkání/25 branek (v Sigmě 124/25)

Bilance v 2. české lize: 37/12

Bilance v Bundeslize: 24/4

Bilance v reprezentaci: 5/0

Trenérská kariéra: 1. HFK Olomouc, Sokol Protivanov, FC Litovel.