„Fiorentina má velice silný tým, ale když Plzeň předvede výborný výkon v defenzivě, není bez šance,“ řekl 46letý Ujfaluši pro Deník a několikrát zopakoval, že Itálie pro něho byla zemí zaslíbenou.
Dodnes se tam rád vrací. „Moje vzpomínky na Fiorentinu jsou jenom pozitivní,“ začal rozhovor, který se odehrával v příjemném duchu. „Itálie pro mě byla vysněná země, obdivoval jsem tam toho spoustu,“ dodal.
V roce 2000 odešel z Olomouce za rekordních 50 milionů korun. Nejprve působil v německém Hamburku. „Ale teprve v Itálii jsem poznal, co znamená profesionalismus. Každý hráč tam měl individuální plán, kondičně jsem šel nahoru. Když jsem do Fiorentiny odcházel, vážil jsem 72 kilo, během pár měsíců jsem narostl na 79, nabral jsem sílu. I díky tomu jsem se cítil na hřišti lépe,“ popsal někdejší obránce svoji zkušenost z Itálie.
Mimochodem, právě tam odehrál nejvíce zápasů (149).
Na Fiorentinu vzpomínáte rád i proto, že se vám tam dařilo po sportovní stránce, je to tak?
Máte pravdu, první rok jsme se zachraňovali až v posledním kole, když na poslední tři měsíce přišel jako trenér legendární Dino Zoff. Toho pak střídal Cesare Prandelli, který Fiorentinu vytáhl. Dostali jsme se i do Evropy. Byli jsme kousek od postupu do finále Poháru UEFA proti Petrohradu s Radkem Šírlem. Bohužel jsme prohráli na penalty s Glasgow Rangers. Ale to nic nemění na tom, že šlo o úžasné angažmá. Potkal jsem tam fantastické lidi, měli jsme skvělý tým, taková druhá rodina.
Zmínil jste hráče, které jste obdivoval. Můžete být konkrétní?
Mně se hodně líbil Alessandro Nesta, který hrával i v Laziu Řím a pak přestoupil do AC Milán.
Italové jsou také až fanatičtí fanoušci fotbalu. Jak jste snášel popularitu? Poznávali vás lidé na ulici?
Florencie je malé město. Já jsem navíc bydlel v centru, všude jsem chodil pěšky. Spousta lidí mě poznávala. Byla výhoda, že jsme hráli lépe, to vás pak všichni mají rádi. (úsměv)
Fotogalerie: Italská Florencie
Zůstali vám tam přátelé?
Vyrážím za kamarády, třeba Dario Dainelli, který se mnou hrál v obraně, tam ještě nedávno působil jako asistent trenéra. To víte, chodíval jsem s mančaftem ven, takže jsem si ve Florencii našel spoustu známých. Tak dvakrát do roka tam zajedu i na fotbal.
A nejen to. Podnikáte.
Vlastním tam malý hotýlek s restaurací a bazénkem, takže to tam občas jezdím kontrolovat.
Slyšel jsem, že na dovolenou je tam krásně.
No… Pro sponzory a přátele klubu to bude krásný výlet. (smích) Florencie je nádherné město a člověk nepotřebuje až tolik času, aby si ho prošel. Taky stadion je krásný, ač je to pořád ten z mistrovství světa 1990. Má své kouzlo, takže v tomhle směru to bude paráda, užijí si to.
Pokračování rozhovoru je určené pro předplatitele Deník Klubu. Dozvíte se, jaké jsou šance Viktorie proti Fiorentině a kdo jsou klíčoví hráči, na které by měla Plzeň dát pozor. A také to, co si Tomáš Ujfaluši myslí o současné situaci českých klubů v pohárech.
Co můžou čekat hráči?
Bude to těžký zápas, protože Fiorentina nehraje v italské lize úplně to, na co má. Dostat se na pozici pro Champions League pro ně bude hodně hodně těžké, ale o šestku určitě ještě zabojují.
Proč to Fiorentině na domácí scéně tak drhne?
Řekl bych, že jim chybí bomber, klasická devítka, útočník, který by dal 15-20 gólů na sezonu. Oni jsou velmi silní na balonu, v tom patří k nejlepším v Itálii. I s velkými týmy mají častější držení míče, ale nedávají góly. Slibují si hodně od Beltrama, který přišel z River Plate, ale je to mladý klučina, má 22 roků. Nemůžou po něm chtít, aby byl hned v první sezoně kanonýrem. Přišel také Belotti, ale ani on moc branek za ně nedal.
Na rozdíl od ligy, v Evropě se jim daří. Loni hráli finále Konferenční ligy v Praze.
Jo jo, a do finále budou chtít znovu a tentokrát ho třeba vyhrát.
Plzeň tedy nedostala úplně snadného soka. Je něco, čím by Viktoria mohla favorita zaskočit?
Fiorentina má natolik vyzrálý tým, že Viktorku nepodcení. Ostatně to v téhle fázi soutěže ani nikoho nemůžete. Plzeň má navíc svou sílu, což ukázala i v Evropě. Má hráče ve formě, vynikajícího gólmana. Vsadí na svůj styl, bude držet balon a hledat skulinky v plzeňské defenzivě.
Už jste jmenoval hráče, kteří nesplňují očekávání. Na koho si naopak dát pozor?
Argentinský záložník Nico Gonzales, to je asi nejnebezpečnější hráč. Je silný jeden na jednoho, rychlý a docela i gólový. Otázkou je, jestli bude hrát Tonda Barák, ale pohárové zápasy většinou hrává. Myslím, že ho nasadí, protože dává góly. Šikovný je i další středopolař Bonaventura, v obraně to dost točí. Fiorentina má velice silný tým, ale když Plzeň předvede v defenzivě výborný výkon, šanci určitě má.
Sledoval jste plzeňskou jízdu do čtvrtfinále nějak blíž?
Téměř na každém zápase jsem byl osobně. Viktorka hrála fantasticky. Zaslouženě postoupila, ve skupině neztratila ani bod, to je neskutečné. Pomohla českému fotbalu, nasbírala moc bodů do koeficientu. Paradoxně nejtěžší byl poslední zápas se Servette, kdy jim pomohl gólman Jedlička, vytáhl dva góly a vychytal i penalty. Soupeř ze Ženevy hrál dobře, měl nebezpečné hráče v přechodové fázi. A odměnou pro Plzeň teď bude Fiorentina.
Abychom se ale nebavili jen o Plzni. Určitě jste viděl v pohárech i Spartu a Slavii…
Český fotbal zažívá skvělou sezonu na evropské scéně. Pro Slavii byla škoda, že oba zápasy s AC Milán hráli v oslabení, s plným počtem hráčů by to bylo jiné. I tak se s tím rvali statečně, přesvědčili se, že i s takovým soupeřem se dá hrát otevřeně. Sparta to měla s Liverpoolem těžké, chytili momentálně jeden z nejlepších týmů.
Nezaskočila vás i taktika sparťanského kouče Briana Priskeho? Hrát hned dvakrát takhle odvážně proti lídrovi Premier League…
Chtěli si to s ním rozdat, ale potvrdilo se, že velké zápasy musíte odehrát ne na 100, ale na 120 procent. Musí se vám všechno povést a ještě mít štěstí. Spartě to nevyšlo, ale mají z čeho vycházet, je to krásné srovnání pro každého hráče.
Myslíte, že český vzestup v Evropě může mít trvalejší ráz?
Já doufám, že ano. Spousta hráčů z české ligy si přeje jít do zahraničí. Ale když budeme mít každý rok tři celky v pohárech, reálnou šanci na přímý postup do Ligy mistrů, nemuseli by mladí hráči odcházet za lepším. Jen je musíte dobře zaplatit. Mělo by to tak být. Už teď je to vidět i na zájmu diváků, Sparta, Slavia i Plzeň mají skoro pořád vyprodáno. A kdyby měli fanoušci pravidelně možnost vidět ty nejlepší týmy, bylo by to ještě lepší.
Jakým pohledem se teď vůbec díváte na fotbal?
Dá se říct, že i jako fanoušek. Taky jsem začal pracovat pro agenturu, která mě zastupovala. Sleduju mladé hráče, jak se vyvíjejí. Jsem tam rok a půl, pořád jako nováček. Je to náročné na cestování, ale baví mě to. Dělám to nejlepší, co umím.
A co se týče toho fanouška, komu držíte palce?
Zůstal jsem sigmák, ta mě vychovala. Někdo mi říká, že jsem sparťan… Ale vždyť já tam byl jen tři měsíce a neodehrál jsem ani jeden zápas.
Malé upřesnění: na podzim roku 2013 jste tam nastoupil do dvou zápasů v poháru.
Ale stejně, zůstal jsem sigmák…
Olomouc vám asi v poslední době příliš radosti nedělá. Změna trenéra, atmosféra kolem vedení… Jak to vnímá slavný odchovanec jako vy?
Mrzí mě to, začali krásně, měli pěkné zápasy. Cíl byl dostat se do první šestky, půl roku to tak bylo. Ale teď se nedaří, přitom mají Juldu (Lukáš Juliš). Ale je cítit, že odešel Mojma (Chytil) a Tonda Růsek je zraněný. Věřím, že jedním povedeným zápasem se Sigma zase chytí.
Mimochodem, měl jste hned po konci kariéry jasno, že zůstanete u fotbalu?
Řeknu to asi takhle. Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych se vrátil k zemědělství, které jsem vystudoval. Že bych dělal zootechnika nebo agronoma, to ne. (úsměv)
Taky jsem se o vás dočetl, že jste byl přijat na vysokou školu…
Jojo, na FTVS. Ale to nešlo skloubit s profesionálním fotbalem. Asi jsem udělal dobře, že jsem se mu věnoval. Taky jsem mohl být učitelem tělocviku.
Už je to deset let, co jste ukončil profesionální kariéru. Hrajete ještě někde pro radost?
Asi rok jsem hrál za Průhonice. Teď si ještě jdu sem tam tam kopnout ve Staré Vsi u Rýmařova, kde začínal můj táta, ale to je tak jednou za rok. Chodím taky se Sigi týmem hrát hokej, to jsem dělal také celý život. Naše generace se scházívá v Říčanech Milan Baroš, Honza Koller, Karel Poborský, Páťa Berger nebo Šmíca (Vladimír Šmicer). To je takové kardio místo běhání.
Další bývalí olomoučtí fotbalisté Kováč, Látal a Hapal jsou trenéři. Tahle dráha vás nelákala?
Musím říct, že ne. Já jsem nervní typ. Mám strach, že bych hráčům nadával. (úsměv) Proto jsem se rozhodl touhle cestou nejít, to jsem měl v hlavně relativně brzo srovnané. Když už bych měl být trenér, tak u mládeže, kde hned vidíte progres.
Načítám tabulku ...
