Villarrealu dodnes patří jeho srdce, k Atléticu Madrid zase přilnula jeho maminka. Hlavně kvůli druhému synovi, který vede nejstarší dorost slavného klubu.

V exkluzivním rozhovoru pro Deník se Pablo rozpovídal třeba i o tom, jak to vypadá, když se oba sejdou na Vánoce v rodné Andalusii, nebo jak mu chutnal na olomouckých trzích místní svařák.

Jak jste se za pár měsíců zabydlel v Olomouci? Už jste stihl navštívit nějaké památky, jak jste o tom mluvil po příchodu?
Olomouc je hezké město a musím říct, že ji už mám docela dost prochozenou, protože auto mám zatím pořád ve Španělsku. Příští rok bych toho chtěl stihnout ale ještě víc. Od lednu budu mít konečně auto tady v Olomouci, tak to bude lepší.

Jaká je Olomouc oproti Praze, kde jste hrál za Duklu?
Samozřejmě rozdíl to je. První věc, která mě napadne je, že restaurace tady zavírají o hodně dříve. Normálně jsem byl ze Španělska zvyklý večeřet kolem půl desáté. Teď si ale zvykám na večeře kolem osmé. Zrovna nedávno v neděli jsme chtěli jít s přítelkyní na večeři do města, ale v devět bylo už vše zavřené. Tak jsme museli uvařit něco doma.

Když jsme u jídla, chybí vám tady nějaká španělská specialita?
Samozřejmě! Naštěstí moji rodiče tady byli asi před měsícem a půl a přivezli mi náš jamón (tradiční španělská šunka – pozn. red.). Také mi chybí ryby, protože v Andalusii, odkud pocházím, jich jíme spoustu druhů.

A co tradiční česká kuchyně? Už jste ochutnal tradiční české knedlíky?
Ano, taky jsem zkusil „koléno a guláš“ (mluví s úsměvem česky). Taky tu máte hodně druhů polévek, které jsou skvělé kvůli chladnějšímu podnebí. Zahřejí a dodají energii. Myslím, že jsem si na českou kuchyni docela zvykl.

S počasím je to asi horší, že?
No jo. V mém rodném městě může být teď v prosinci 16, 17 stupňů. Můj poslední španělský klub byla Salamanca, která je sice docela chladná, ale slunce tam svítí až do pozdního odpoledne. Tady v Česku zapadá v zimě kolem třetí čtvrté a někdy ani nevyleze. Je to pro mě obtížné, ale je to součást žití tady. Nestěžuji si, ale trochu víc sluníčka by neškodilo (usmívá se).

Co si vaši přátelé a rodina mysleli, když jste jim řekl o vašem stěhování do Česka?
Řekli mi, že jsem se zbláznil. (smích) Byli vystrašení, protože Česká republika je hodně daleko. Je to jiná kultura, jiný fotbal a celkově jiné prostředí. Na začátku mě ani nechtěli pustit. Ale já věděl, že musím být statečný. Věřím, že když budu zkoušet nové věci, tak se mi to v dobrém vrátí. A kdyby mi to nevyšlo, můžu se vrátit zpátky domů do třetí ligy. Nebyl to zase takový risk.

Proč jste si vybral českou ligu?
Ze třetí ligy, kterou jsem hrál sedm let už jsem moc neviděl cestu nahoru. Když jsem byl ve Villarrealu, tak jsem cítil, že mám do áčka blízko. I když jsem hrál spíš za B-tým, tak jsem s áčkem pravidelně dvě sezony trénoval. Byl jsem i nominovaný na zápas La Ligy, ale nehrál jsem. V důležitou dobu přišlo zranění, končil mi kontrakt, takže jsem na nejvyšší stupeň nedosáhl. To jsou ale věci, které se ve fotbale stávají. Neměl jsem správnou příležitost, ale teď ji mám. Je lepší, když hrajete kdekoliv nejvyšší soutěž než třetí ligu ve Španělsku. Kluby vás vnímají jinak. Myslím, že česká první liga mi nabídne více příležitostí do budoucna. To byl důvod, proč jsem přišel do Česka a Dukla byla dobrý startovní tým.

Jenže jste hned sestoupili.
Jasně, bylo to těžké. Atmosféra nebyla dobrá. Byl jsem v nové zemi. Bylo těžké hrát pořád na 100 procent, když víte, že už sestupujete. Ale věřím, že jsem hrál dostatečně dobře na to, aby si mě někdo všiml.

Tím klubem byla Sigma. Měl jste ale prý i další nabídky z jiných zemí. Proč jste si vybral Olomouc?
Byly i jiné nabídky, ale Sigma mě chtěla nejvíc. Tak jsem to cítil. Samozřejmě mi to pomohlo. Je to první liga, jsou tu lepší podmínky. Přesto jsou dny, kdy hodně přemýšlím o dalších krocích. Jsem soutěživý a vždy budu. Chci se posunovat dál. Důležité pro mě ale taky je být hlavně vnitřně spokojený. Tvrdím, že když budete šťastný v soukromí, prospěje vám to i v práci a je jedno, jestli jste fotbalista nebo učitel. Snažím se být prostě stále lepší, nejen jako fotbalista, ale i jako člověk.

Nechybí vám v Česku přece jen víc fanoušků na stadionu?
Pro hráče je vždycky lepší, když je vyprodáno, než když je stadionu tisíc lidí. Sigma má dobré fanoušky, takže věřím, že když budeme hrát lépe, tak přijde víc lidí. Doufám v to. V Salamance na každý zápas chodilo pět šest i sedm tisíc lidí a bylo opravdu skvělé, když nás hlasitě podporovali. Vždycky pak ze sebe vymáčknete více, i když jste už unavení.

Jak bojujete s češtinou? Pro cizince to je obvykle hodně těžký jazyk.
V Praze jsem se ji vůbec neučil. Až tady v Olomouci jsem začal chodit na lekce. Znám pár slovíček. Troufnu si tvrdit, že rozumím tak 10-15 procentům toho, co říká kouč, ale postupně se to zlepšuje. Spoluhráči mi pomáhají, chodím s nimi ven nebo na jídlo. To mi pomáhá.

Je jazyková bariéra problém na hřišti?
Je to problém. Na hřišti je vše velmi rychlé, takže pokud nerozumím třeba jen na vteřinu, už jsem pozdě na míči nebo špatně zavírám prostor. Potřebuju na adaptaci nějaký čas, ale dělám vše, co je v mých silách. Když zlepším komunikaci, budu na hřišti určitě ještě lepší. Líp pochopím spoluhráče i trenéra.

Jak komunikujete s trenérem?
Většinou se bavím anglicky s Vojtou (kondiční trenér Vojtěch Smolák, pozn. red.) a ten překládá. Ale není to snadné ani ideální, když je v konverzaci někdo třetí. Byly zápasy, kdy jsem možná přesně nepochopil, co si trenér představoval, ale postupně se to zlepšuje. Máme společné schůzky, takže věci jdou kupředu.

Jak jste vnímal atmosféru v šatně, když jste skoro dva měsíce nevyhráli, nebo se řešil problém s Václavem Pilařem a vy moc nerozuměl jazyku?
Někdy je dobré i trochu nerozumět (usmívá se). Třeba zrovna v těchto chvílích, to vlastně byla výhoda. Neměl jsem pak negativní věci v hlavě a mohl týmu dát pozitivní energii. Na druhou stranu jsem chtěl znát některé věci a být více součástí party. Na češtinu si stále snažím zvyknout.

Co olomoučtí hráči a jejich angličtina. Jak jsou na tom?
Někteří mluví dost špatně, mně to ale nevadí. Snažím se hodně mluvit a bavit se se všemi. Třeba Václav Jemelka nemluví moc dobře, ale často chodíme spolu na obědy a večeře a jsme dobří přátelé. Bavím se i s dalšími, Hála, Zahradníček, Plšek, Yunis… Je hodně hráčů, s nimiž si rozumím.

O Češích se traduje, že cizí jazyk mnohdy zvládají, ale stydí se mluvit s chybami, tak radši nemluví vůbec. Vidíte to taky tak?
Asi ano. Já měl angličtinu od pěti do šestnácti a taky nevím vše. Často netuším, jaké slovo použít. Ale snažím se komunikovat třeba i rukama. Dobře vím, že když přestoupíte do nového týmu, nesmíte se bát a musíte mluvit se všemi. Obzvlášť, jako cizinec. Když zůstanete potichu, bude to pro vás jen těžší.

Jak komplikované je to tady pro vaši přítelkyni?
Přítelkyně mluví anglicky dobře, ale je to pro ni tady těžké, protože zde nemá žádné přátele. Je to také důvod, proč chodíme na večeře v párech. Kdybych přišel domů z tréninku a zůstali bychom jen doma a nic nedělali, tak se z toho pomalu zblázní. Snažím se jí taky pobyt tady usnadnit.

Vzal jste ji na olomoucké vánoční trhy?
Ano, byli jsme tam. Taky jsem tam pracoval ve stánku (při charitativní akci Sigmy – pozn. red.).

Takže jste ochutnal i svařák?
To už minulý rok a chutnal mi. Není to špatné (směje se).

Jak se vám líbí Vánoce v Česku?
Líbí. Je tady všude hodně světýlek, mnoho lidí chodí do centra…je to pěkné. Ve Španělsku jsou tyto věci jen v opravdu velkých městech.

Jaké tradice dodržujete doma v Andalusii?
Já obvykle 24. prosince zavolám svým kamarádům a zhruba od dvou hodin odpoledne popíjíme pivo, víno a jíme tapas. Strávíme společně celé odpoledne. Zhruba v sedm osm hodin je čas na rychlou sprchu a jdeme na rodinnou večeři. To je někdy problém, pokud nepijete jen trošku. (smích)

Máte nějakou historku?
Moji bratranci většinou přijdou do domu babičky a dědy trochu opilí, takže to bývá vtipné. Obecně jsme všichni v průběhu celého dne venku a až když se venku začíná ochlazovat, tak jdeme dovnitř a trávíme čas s rodinou. Zrovna tyto Vánoce se nás sejde asi 20 lidí u stolu.

Jste rodinný typ?
Určitě. Rodina mi velmi chybí, protože jsme si navzájem hodně blízcí. A nezáleží, jestli je léto, nebo jsou Vánoce. Když jsem doma, snažím se s nimi trávit čas, jak to jen jde. Máme společné dovolené, obědy nebo večeře…

A co dárky. Kdy si je ve Španělsku rozdáváte?
Je to v různých částech Španělska jinak. Někde je to 24. prosince večer, jinde 25. prosince ráno. Anebo taky na Tři krále. V mé rodině jsme si obvykle dávali dárky ráno 6. ledna. Problém je, že v tu dobu teď doma nemůžu být, takže si je dáváme každý rok v jinou dobu. Když jsem hrál ještě ve Španělsku, tak jsme si je museli dát 27. nebo 28. prosince, což bylo fakt divné. Ale podobně jako já to má i můj bratr, který profesionálně trénuje. Jinak to nejde.

Kde bratr koučuje?
Teď vede devatenáctku Atlética Madrid. Je opravdu dobrý. Hrají i juniorskou Ligu mistrů, tak doufám, že se kvalifikují do vyřazovací fáze (rozhovor vznikal před posledním zápasem ve skupině a Atlético nakonec postoupilo. Na jaře bude hrát s Glasgow Rangers – pozn. red.)

To by do Sigmy mohl doporučit i nějaké hráče…
To by mohl, určitě by mi to ulehčilo komunikaci. (smích)

Radí vám bratr hodně?
Je na mě velmi náročný a chce, abych se stále zlepšoval. Když může, tak se snaží všechny moje zápasy sledovat. On a můj táta jsou moji největší fanoušci, snaží se mě stále posouvat. Byly už zápasy, kdy jsem se svým výkonem spokojený, ale on mi hned řekne, že tyhle tři nebo čtyři akce byly špatné. (smích)

A co vaše maminka? Není to pro ni ve fotbalové rodině těžké?
Pokud chce být součástí diskuze, musí něco vědět o fotbalu (usmívá se). Sleduje každý zápas a fotbal miluje. Velmi mě podporuje a fandí Sigmě. Ve Španělsku fandí Atléticu kvůli bratrovi. Ale mým týmem je Villarreal, protože jsem v něm strávil šest let a dal mi do kariéry nejvíc. Navíc je to rodinný klub, který nemá tolik peněz jako Atlético, Real nebo Barcelona, přesto se dokáže často držet vysoko.

Podobnou reputaci má v Česku Sigma. Jaké s ní máte nejbližší cíle?
Velmi zajímavý je pro nás Mol Cup. Zápasy v něm jsou jen jednou za čas, takže na to lehce zapomenete, ale už jsme ve čtvrtfinále a máme dobrou šanci se dostat to finále. Proč bychom se nemohli dostat do Evropy? Určitě za tím půjdeme. A co se týká ligy, tam je hodně týmů, které jsou vyrovnané a mají podobný počet bodů. Když dvakrát třikrát v řadě vyhrajeme můžeme být klidně během chvíle čtvrtí. Tak proč to nezkusit?

Co rád děláte, když nehrajete fotbal?
Nejdřív jsem neměl rád psy, ale teď je pro mě můj pes jako můj syn. (smích) Mám rád, když s ním můžu jít na procházku nebo si s ním hrát. Také rád hraju tenis nebo se alespoň na něj dívám v televizi. A velkou zálibou je pro mě moře. Miluji ho, takže když jsem v létě doma, tak trávím čas poblíž. Dokonce pár let zpět jsme měli malou loď, tak jsem jezdíval rybařit na moře. Je to velmi snadné, jedete velmi pomalu a vždycky něco chytnete.

Pablo González

narozen: 12. května 1993

výška:173 cm

váha: 69 kg

mládežnické kluby: Atlético Madrid, Villarreal

profesionální kluby: Villarreal, Huesca, Toledo, Recre Granada, Salamanca, Dukla Praha, Sigma Olomouc.

bilance v české lize: 26 zápasů / 1 gól

Autoři: JIŘÍ FIŠARA, TADEÁŠ SPURNÝ