„Jsem nadšený, je to splněný dílčí cíl,“ svěřil se talentovaný mladík, který se spolu s kamarádem a další velkou nadějí olomouckého fotbalu Kryštofem Daňkem premiérově pere o místo v kádru trenéra Radoslava Látala.

Největší předností ryšavého chlapíka na hřišti je raketová rychlost. Stejně rychle také přeskákal dorostenecké kategorie. Před rokem a půl si v patnácti vyzkoušel stáž v Bayernu Mnichov, loni coby šestnáctiletý už hrál za devatenáctku v mládežnické Youth League a teď si pomalu zvyká na dospělý fotbal v áčku. A tajně doufá, že rok 2020 by mohl třeba pro něj být průlomový.

Jaké to je, když ani ne v sedmnácti poprvé vstoupíte do kabiny áčka Sigmy s nálepkou velkého talentu na čele?

Byl jsem strašně nervózní. Nevěděl jsem pořádně, jestli jim říct ahoj, nebo dobrý den, aby si někdo nemyslel, že jsem nějaký namachrovaný. Ze začátku jsem se na všechno pořád ptal kluků, které jsem znal. Ondry Zmrzlého nebo mladého Radka Látala. Až se mi někdy smáli. Pořád ještě všechno poznávám. V dorostu byli kluci vždycky starší maximálně o dva nebo tři roky a tady jsou teď starší i o deset let a víc. Musím se jinak chovat.

Musíte se hlídat?

To ne (směje se). Rodiče mě odmalička vychovávali ke slušnosti, tak doufám, že to v sobě mám. Nenapadlo by mě si tady na někoho otevírat pusu.

Dorosteneckými kategoriemi jste doslova prolétl. Jak velký je to skok?

Samozřejmě veliký. Všechno je rychlejší, důraznější. Nemám na nic čas. Když dostanu míč, tak ho musím hned dávat. Když se snažím něco vymyslet, většinou to končí ztrátou. Když jsem přeskakoval mezi šestnáctkou a sedmnáctkou, nebo potom devatenáctkou, tak to vždycky byl rozdíl, ale takhle velký jako mezi dorostem a áčkem nikdy. Je to vážně úplně jiné. Fyzicky, rychlostně… Pořád si na to zvykám. Většinou jsem se přizpůsobil všude docela rychle, tady mi to trvá déle. Věřím ale, že to půjde brzy nahoru.

Pomáhá, že jste do áčka povýšil společně se stejně starým Kryštofem Daňkem?

Je to super. Sedíme spolu i v kabině. Můžeme si pokecat, samozřejmě si i zanadávat. Na psychiku je to vynikající, že se můžeme podpořit a pomáháme si. Ostatní nás ale vzali mezi sebe. Jsou v pohodě a všichni ti chlapi se baví i s námi mladými. Nejsme nějak izolovaní.

Vzal si vás někdo ze starších hráčů pod křídla?

Hrávám v přípravě hodně před Milanem Kerbrem, ten mi hodně radí. Třeba před zápasem v Trnavě si mě na chvíli vzal stranou a radil mi s tím, jak líp bránit, kde a jak se postavit. Taky Lukáš Greššák se mi snaží pomáhat. Ale i ostatní. Snažím se poslouchat a učit se.

Neberou vás tedy jako své ohrožení a konkurenci?

O nějaké konkurenci bych zatím ve svém případě moc nemluvil. To je na tréninku vidět, že ještě hodně kazím, jsem hodně nervózní. Věřím ale, že se to zlepší a opravdu budu brzy konkurenceschopný. Jestli za rok, nebo za půl roku, to nevím. Dělám pro to všechno, dost věcí jsem musel změnit.

Co třeba?

Daleko víc se věnuju regeneraci, protahování, posilování. Na to mě upozorňoval už trenér Tomáš Janotka v devatenáctce, že na ni v áčku musím dbát, abych dobře zvládal zátěž. Hlavně když jsou třeba dva tréninky za den, tak to hodně pomáhá. Prostě poznáváme profesionální přípravu.

Vaší největší předností vždy byla hlavně rychlost Platí to i mezi muži?

Trošku se to srovnalo. To proto, že mám zatím potíže s vytrvalostí. Ale pracuji na tom a myslím si, že po začátku přípravy jsem se hodně zvedl. Až se ještě víc zlepším, tak věřím, že i tu svou rychlost daleko víc využiju.

Dostali jste od trenéra Látala hodně zabrat po kondiční stránce?

Nemám porovnání s dřívějškem, ale bylo to dost náročné. Třeba v devatenáctce pod trenérem Janotkou jsme taky makali dost. Hlavní rozdíl je v tom, že když tady běháme kilometry, tak jsem opravdu vzadu a ostatní o hodně přede mnou. Nutí mě to na druhou stranu zabrat naplno. Psychicky je to ale náročnější.

Mluvíme o spoustě nedostatků, ale v přípravných zápasech jste zvládl dát dva góly…

V prvních dnech přípravy jsem se cítil velmi dobře, stejně jako v zápase v Šumperku, kde se mi povedlo dát první gól. Ale pak už to s přibývající únavou šlo hodně dolů. V zápase s Prostějovem jsem sám se sebou moc spokojený nebyl, ale naposledy v Trnavě už ano. Tam jsem byl sám překvapený z toho, jak jsem to fyzicky zvládal. Myslím, že to byl trochu důkaz, že trénink byl k užitku. I když v 70. minutě už jsem toho měl dost a musel vystřídat.

Nakonec jste se dostal i do kádru pro soustředění v Turecku.

Z toho jsem naprosto nadšený. S Dáňou jsme to spolu probírali a oba jsme si říkali, jak by to bylo super, kdybychom mohli s týmem zůstat. Je to takový první krok, splněný dílčí cíl. Jsem hrozně rád, že můžu být dál součástí týmu.

Před rokem absolvoval svou první přípravu s áčkem David Zima a do roka se o něj zajímá Slavia. Je to pro vás vzor?

Je to úžasné, že je o něj takový zájem. Ukazuje to, jak velký udělal pokrok.

Kdo by se měl zajímat do roka o vás?

Já osobně bych nechtěl přestupovat do nějakého jiného klubu v Česku. Chtěl bych se prosadit do áčka Sigmy, ukázat se tady a pak, pokud bude nějaká možnost, tak odejít raději rovnou do zahraničí. Možná to přehodnotím, ale teď to mám takhle dané.

V nedávném rozhovoru pro klubový web jste uvedl, že vaším oblíbeným hráčem je Adama Traoré z anglického Wolverhamptonu, což není úplně obvyklá odpověď. Proč právě on?

Každý říká Ronaldo, nebo Messi, že? Je to fantastický hráč. Sledoval jsem ho už dřív, když byl v Middlesbrough. Myslím si, že je podobný typ jako já, hodně rychlostní. Snažil jsem se jej hodně napodobovat a dělat věci jako on.

Takže vysněnou ligou bude jasně Anglie?

Určitě. Myslím si, že ten způsob hry by mi seděl. Hodně rychlostní a silový. Je to něco jiného než třeba v Itálii a Španělsku, kde se víc řeší taktika a podobně.

Jste fotbalový fanatik? Sledujete fotbal i ve volném čase?

Jo, snažím se sledovat všechno. Třeba právě Premier League nebo Ligu mistrů. Když vidím, jak neuvěřitelně hrají Salah nebo Mané v Liverpoolu, tak jsou to pro mě veliké vzory. Zkouším něco odpozorovat a pak hned vyzkoušet na tréninku.

Ve vašem věku je velkou otázkou, jak se dá skloubit profesionální fotbal se střední školou.

Loni to bylo ještě v pohodě, v devatenáctce jsme měli tréninky až odpoledne. Teď už je to náročné a do školy se moc nedostanu. Mám individuální plán, takže se musím věci naučit sám a pak napsat písemku. Někdy je to těžké. Přece jenom je lepší, když vám to někdo vysvětlí přímo ve vyučování. Musím hodně poděkovat učitelům, že mi vycházejí vstříc. A taky spolužákům. Hlavně Honzovi Odstrčilovi, se kterým jsem se skamarádil, a ten mi pomáhá doplňovat učivo.

Jakou školu studujete?

Je to Střední škola logistiky a chemie v Olomouci, ale obor je Poštovnictví a sportovní management. Chemii jsme měli jen v prvním ročníku. Logistiku a poštovnictví máme stále. Taky je tam víc tělocviku.

Na praxi jste roznášel dopisy?

Ne, to ne (směje se). Jen jsme pracovali s počítačovým programem, který třídil zásilky.

Tlačí na vás rodiče, abyste školu dokončil?

Mamka mi říká, že bych měl mít i vysokou školu, ale to vážně nevím, jestli bych byl schopen zvládnout. I taťka se mě hodně ptá, co jsem dnes udělal pro školu. Často se mi nechce, když jsem unavený, ale vím, že je potřeba, abych ji dodělal. Popravdě si však moc nedovedu představit, že bych v tomto oboru pracoval. Spíš bych se asi zkusil vrhnout na trenérství, nebo něco podobného.

Fotbal jste si vybral sám, nebo vás k němu někdo přivedl?

Fotbal hráli taťka i děda. Pocházím z Libosvár, což je maličká vesnička, kterou asi vůbec nikdo nezná. Spojená je s Loukovem, což už je trošičku větší, a tam jsem začal hrát. Taťka v Loukově trénoval žáky, takže vedl i mě. Myslím, že mi to hodně pomohlo a i dnes mi to pomáhá. Chodíme spolu třeba běhat, nebo jdeme klidně na hřiště. Prostě cokoliv potřebuju udělat, tak mi s tím pomůže. Vždycky to tak bylo, že jsme pořád něco spolu dělali. I když jsem byl kolikrát unavený.

Takže taková klasika, neomezený přístup na hřiště?

Dá se to tak říct. Když jsem byl menší, tak jsme tam s kamarádem od naproti byli skoro pořád. I teď mám pořád hodně kamarádů, se kterými si jdeme zakopat, když je čas. I v Loukově s chlapama, které teď taťka trénuje. Hrozně to pomáhá.

Je táta velký kritik?

Samozřejmě. Vždycky si dokáže něco najít. Ale dovede mě i pochválit. Několikrát se stalo, že jsme třeba vezli z fotbalu ještě kamaráda a až když vystoupil, tak to začalo. Nikdy mi ale neříkal, že jsem kopyto nebo tak. Snažil se vysvětlit, co jsem udělal špatně a jak bych to měl udělat líp. Kolikrát vzal míč a šli jsme to hned na hřiště vyzkoušet.

Co děláte rád, když nehrajete fotbal nebo nedoháníte školu?

Trávím čas s přítelkyní, ale taky si rád zahraju třeba hry na počítači. Moje sestra do her tak trochu dělá, jejím snem by bylo se tím živit, takže jich máme spoustu. Baví mě třeba nějaké střílečky, aby se člověk trochu odreagovat, ale samozřejmě hraju i FIFU.

Zahrát si jednou za Jáchyma Šípa, to může být docela zajímavá motivace pro fotbalovou kariéru, ne?

Snažím se, abych tam jednou byl sám za sebe. Bylo by to fajn. Všiml jsem si, že už jsem ve Football Manageru, což je fajn, i když tedy mám hrozné statistiky (směje se).

Jaký nejbližší cíl si před sebe stavíte?

Dostat se do základu Sigmy by bylo hezké, ale to je asi ještě daleko. Chtěl bych se udržet v týmu a celé jaro s ním trénovat, abych si mohl ještě víc zvyknout na dospělý fotbal, to bych byl spokojený.