„Tehdy jsem dostal nabídku od mého manažera, a tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Přitom jsem neuměl ani slovo česky,“ přiznává po letech s úsměvem sympatický Maďar.

Na Moravě sice vydržel jen rok, ale nejen díky maďarskému spoluhráči, kterým byl Thomas Sowunmi, na sezonu strávenou v Uherském Hradišti jen tak nezapomene.

„Byly to hezké vzpomínky. Bylo to moje první angažmá v Česku. Tehdy jsme Slovácko udrželi v lize, takže si nemyslím, ze bychom jako cizinci neuspěli,“ říká.

Někdejší klub stále sleduje. Důvodem jsou i bývalí spoluhráči. Zatímco Milan Petržela stále patří mezi opory týmu, gólman Michal Daněk se už vrátil na sever Moravy, kde chytá za Hlučín.

Ostatní hráče Slovácka zná pouze z novin nebo televize.

„Filozofii klubu neznám, ale vždycky je asi lepší dát šanci mladším odchovancům, které rozumně doplňují kluci z jiných klubů, případně cizinci. Ale starší hráči jsou vždycky důležití. Podpoří tým a ukáží směr,“ myslí si.

Petrželovi a spol. bude na dálku fandit, aby dotáhli výtečně rozjetou sezonu do konce. Splnili sny řady oddaných fanoušků a kvalifikovali se do evropských pohárů. „Ale bude to ještě dlouhá cesta,“ uvědomuje si.

Dalším českým klubem, ke kterému má Roth velmi blízko, je plzeňská Viktorie.

Krajní záložník totiž v roce 2006 zamířil ze Slovácka právě na západ Čech. Při dvouletém angažmá ale často laboroval se zraněním, mezi opory se nikdy nezařadil. Spíš střídal lepší okamžiky s těmi horšími. „Ale nemyslím si, ze jsem nebyl platným hráčem,“ říká.

Maďaři a Češi jsou si hodně podobní

Nejlepší období klubové historie však Plzeňští měli teprve před sebou.

„Všechno se tam začalo měnit až s příchodem pana Šádka. Myslím, právě on má největší podíl na jejím úspěchu. Bez něho by Viktorka nikdy nebyla tam, kde je. V mé době klub neměl takové možnosti, jako má teď,“ tvrdí.

Dříve chodil do Štruncových sadů na každé domácí utkání, nyní už nemá tolik času, ale dění v předním českém klubu stále sleduje.

A není se co divit. Při angažmá v Plzni si ve městě našel manželku, se kterou vychovává dvě šikovné dcery.

„Máme se tu dobře. Holky už chodí do školy a my oba do práce. Ve volném čase hrajeme volejbal nebo jezdíme na kole . V zimě zase lyžujeme na Šumavě, kde máme chatu. Mám tu teď nový domov,“ hlásí hrdě.

Na život v Česku si poměrně rychle zvykl.

„Asi je to tady o něco lepší než v Maďarsku. Těžko ale říct, jak by to bylo, kdybych se tenkrát vrátil domů,“ přemítá. „Ale myslím si, že oba národy jsou si hodně podobné,“ přidává.

Guláš máme lepší

Na západě Čech mu nejvíce chybí syn z prvního manželství a rodiče. A někdy se mu posteskne po maďarském jídle.

„Guláš máme lepší, i když ho tady vařím já,“ směje se.

Bývalý hráč Feherváru, Újpesti nebo týmu Lombard Pápa, se i v jednačtyřiceti letech snaží udržovat. Ve Zruči sice už nehraje za první mužstvo, ale pořád chodí trénovat s kluky z céčka.

„Manželka tvrdí, že neumím skončit. Je pravda, že mě fotbal pořád láká. Uvidíme, jestli budeme ještě hrát nějakou soutěž. Já se na to cítím, ale tělo už moc ne,“ směje se.

Zápasy v nižší soutěži si užívá, i když občas ho někdo vezme přes nohy. „Liga to není, ale u nás v soutěži se říká, kdo leží – neběží,“ připomíná starou fotbalovou pravdu.

Slavia to ještě bude mít těžké

Na západě Čech pevnou rukou vládne Roman Berbr. Jednoho z nejmocnějších mužů v českém fotbale Ferenc Róth zná, ale osobně s ním do styku nikdy nepřišel.

Zákulisí neřeší. Už se těší, jak se po dlouhé pauze zase rozjede nejvyšší soutěž.

„Chápu, zdraví je na prvním místě, jenom mě mrzí, že se zápasy hrají bez diváků,“ uvedl.

Sám je zvědavý, jak se s přestávkou týmy vypořádaly.

„V téhle době nedokážu říct, co je překvapení. Na titul má našlápnuto Slavia, ale pokud se soutěž dohraje až do konce, ještě to bude mít těžké,“ myslí si.

A kdo sestoupí? „Ten kdo tvrdý boj vyhraje,“ dodává Róth.