Jsou to už tři roky, slavný kojetínský odchovanec ale zatím rozhodně nehodlá končit. Během předčasně ukončeného podzimu odehrál všechny zápasy, dal tři góly a ze střelce se mění ve tvůrce hry a vrchního nahrávače. „Snažím se klukům pomoct, poradit mladým, i když nemají až takový respekt. My jsme drželi hubu,“ řekl Žůrek žertem v rozhovoru pro Deník.

V roce 2017 jste se rozhodl pro návrat do Kojetína, předtím jste ještě kopal divizi v Kozlovicích. Už vás to táhlo domů?
Nejdůležitější bylo, že trénování v Kozlovicích tenkrát přerušil Roman Matějka. Pak se po nějaké době sice vrátil, ale já už jsem byl de facto rozhodnutý, že se vrátím do Kojetína. Tohle spíš mé rozhodování urychlilo.

Takže jste návrat měl v plánu po celou kariéru?
Chtěl jsem se vrátit tam, kde jsem začínal. Kojetín mě vychoval a odtud jsem šel do velkého fotbalu. Chci dodržet takové to – začít a skončit v jednom klubu. Takže fotbalovou kariéru tady taky zakončím. Mám ke Kojetínu vazby, bydlím tady. Určitou roli hrál i věk, už se mi nechtělo nikam trmácet, přestože nějaké nabídky tenkrát byly. Teď mi stačí tahle 1. A třída, úplně na pohodu (usmívá se).

Pořád je vaší největší zbraní rychlost?
Věk člověk nezastaví (směje se). Ještě mi něco z té rychlosti zbylo, ale už to není jak před deseti patnácti lety. Ale zatím je to pořád slušné, těm klukům fyzicky stačím.

Jak vnímáte fotbalovou úroveň 1. A třídy?
Hrají to velice dobří kluci, kteří třeba prošli dorosteneckou ligou a neměli tolik štěstí. Umí kopnout do balonu a jsem vlastně trošku překvapený úrovní soutěže. Myslím, že některé týmy by určitě hrály v krajském přeboru střed tabulky.

Jaké týmy máte na mysli?
Třeba Beňov, Bělotín nebo Lipník. Určitě by se tam neztratily.

Cítíte, že v 1. A třídě můžete hrát ještě dlouho?
Co zdraví dovolí, to budu hrát. Pokud už na to nebudu stačit, sám uznám, že mužstvu nemám co dát. Ale rychlostně je to ještě v pohodě a hraju to trošku víc hlavou. Už se nehoním tak, jak jsem se honil dřív. Už tolik nechodím do sprintových náběhů. Snažím se spíš klukům pomoct, poradit, kam mají nabíhat a tak dále.

Pořád hrajete na hrotu, nebo už se stahujete spíš někam do středu hřiště?
No, pořád na hrotu, ale táhne mě to určitě spíš na podhrotového útočníka. Chodím si pro míče a rozehrávám je. Už se mi taky v 1. A třídě stalo, že jsem hrál střední i krajní zálohu. Už se trošičku stahuju. Ale na hrotu mi to nevadí, je pravda, že do budoucna se budu stahovat spíš do středu zálohy, kde tomu můžu dát nějakou myšlenku. Na běhání tam jsou pak jiní vlčáci (směje se).

Jak vás vlastně berou vaši spoluhráči? Máte v Kojetíně roli mentora?
Mladším klukům třeba při zakončení poradím nebo je na tréninku hecuju, ať si na tom dají záležet. Když nezakončují dobře na tréninku, přenesou si to pak do zápasu. Hlavně to nepodceňovat, dávat tomu sto procent. Ale mentor? Když jsem začínal já, byla to jiná doba. Starší kluci dávali mladším všechno sežrat, člověk byl rád, že s nimi může trénovat. Dneska ti mladší nemají vůči starším až takový respekt. My jsme tenkrát drželi hubu. Teď si ti mladí víc otevírají pusu, je jiná doba, já to ale beru. Já si s nimi na tréninku připadám, jak kdybych měl dvacet let. Člověk omládne.

A co protihráči? Slýcháváte nějaké narážky, nebo spíš cítíte respekt?
Na hřišti ten respekt jde stranou. Není to tak, že hraje Žůrek a jsou z toho paf. Někdo si něco dovolí, ale je to v rámci slušnosti. Nestalo se mi, že by po mně někdo sprostě řval, nebo mi to dával nějak sežrat. Fotbal je emotivní hra. Něco se řekne a za minutu se o tom neví. Je ale cítit, že si mě trošičku víc hlídají. Ne, že by se mě báli, ale ví, že jsem hrál vyšší ligu.

Nemáte třeba někdy nutkání mluvit do práce trenérovi?
Občas se mě na něco zeptá, ale že bych mu říkal sestavu nebo taktiku na soupeře, to ne. Pořád si ještě připadám jako hráč. Pokud bych do toho měl v budoucnu zasahovat, to bych musel přestat hrát fotbal.

A kdy se chystáte pověsit kopačky na hřebík?
Tak jak říkal Jarda Jágr (směje se). Pořád mě to baví, je to můj koníček a nedovedu si zatím představit, že bych končil. Pořád je to pro mě takový adrenalin. Hlavně musí vydržet zdraví.

Na podzim jste odehrál všechny zápasy, takže zdraví zatím drží?
Musím to zaklepat na dřevo. Regenerace je pro mě samozřejmě složitější než před deseti lety, ale že bych měl něco vážnějšího, to ne. Když už, tak lehčí zranění. Natažené svaly a podobně. S tím se dá hrát, zatím všechno v pohodě.

Dal jste tři góly v deseti zápasech. S touto bilancí jste spokojen?
Já mám spíš radost z nahrávek. Mám jich osm nebo devět. Dostal jsem se do role nahrávače. Už ty góly nějak nehrotím. Jde mi o to, ať vyhrajeme, ať je po zápase dobrá atmosféra, vypijem si pivko. To je důležitější než moje góly. Ten víkend je pak takový lepší.

Teď jste ale na nějakou dobu bez fotbalu. Jak vnímáte současné dění?
Spíš mi vadí, že nemůžou trénovat žáci, dorostenci a mladí kluci. Těm to bude strašně chybět. K tomuto mohla vláda přistoupit trošku citlivěji. Myslím si, že venku na hřišti je riziko šíření nákazy minimální. Co se týká mně, tak mi to samozřejmě vadí. Mám na to svůj názor, ale musíme respektovat vládní nařízení. Je to takový hrozný rok. Co se týče sportovního i společenského života. Tak doufám, že už se to dá do kupy a příští rok to bude lepší.