„Chytalo se mi dobře. Na to, že běžně chytám jednou za rok malý turnaj, tak jsem to dneska zvládl naprosto bez tréninku. Do brány jsem šel vyloženě naostro, jen s krátkou rozcvičkou přímo před zápasem. A to jsem ve velké bráně stál naposledy někdy v roce 2007. A myslím, že jsem to zvládl celkem dobře. Ani mě nic nebolí," říkal Jiří Zmund těsně po konci střetnutí a s lehkým smíchem dodal: „Někteří známí se přišli podívat, protože tomu nemohli uvěřit. Třeba pan Strupka, který mě dříve trénoval, si nejdříve myslel, že nastoupím až další týden za staré pány."

Úroveň šla dolů

V osmdesátých letech to tento borec dotáhl až do olomoucké Sigmy, následně pak vystřídal kluby jako Bohumín, Uničov, Králová, Haňovice či Červenka a se svou aktivní kariérou skončil, dle svých slov, ve 43 letech. Může tedy ze své zkušenosti porovnávat úroveň českých soutěží dříve a nyní.

„Dříve bylo stoprocentně více hráčů. Dnes má hodně lidí zájmy úplně jinde. I se školami a zaměstnáním je to těžší. Za nás stačil učební obor a chtěli jsme jsme být co nejlepší třeba v tom sportu. A hrávali jsme také více na hřištích než na počítačích. Logicky šla tedy ta úroveň trochu dolů," popisuje.

Prostě tak to je

Litovel, za kterou také v historii a nyní i v posledním zápase nastupoval, právě neprožívá nejlepší období. Po sezoně, ve které získala jen patnáct bodů ze třiceti zápasů, totiž skončila v tabulce krajského přeboru poslední a padá tak do I. A třídy. „Prostě to tak je. S tím se člověk musí smířit. Přiznám se ale, že teď spíše sleduji Medlov, kterému se daří a za který chytá můj syn David. Do Litovle se ale rád vracím. Přece jen je to mé rodné město a srdcovka," vysvětluje Zmund.

A na co on sám bude nejvíce vzpomínat? „Z mé kariéry? Asi na všechno. S Litovlí jsme vykopali kraj, s Královou zase divizi a v Medlově jsme vykopali vyšší soutěž dokonce dvakrát. Dá se tedy říct, že všude, kde jsem byl, jsem alespoň trochu pomohl," vyjmenovává.

Děkovačka rapotínských fotbalistů po výhře v Litovli | Video: Deník/David Kubatík

Hazard se vyplatil

Poté, co Zmund strávil několik let v Sigmě a následně asi rok a půl v Bohumíně, svou fotbalovou pouť na celých pět let ukončil. Nejednalo se ale o žádný obvyklý důvod, kterým je těžké zranění nebo dlouhodobý pobyt v zahraničí. Mezi lety 1990 a 1995 se totiž rozhodl naplno věnovat hudbě, konkrétněji pak bubnování v místní kapele Hazard.

„Skloubit to tehdy nebylo možné. Však jsme také většinou hráli středy, pátky, soboty i neděle a do toho jsme ještě chodili do práce. Na druhou stranu jsem si ale pošetřil klouby. Všichni mí vrstevníci na ně trpí a já mohu být po této stránce spokojený," popisuje a v odpovědi na otázku, zda toho zpětně nelituje, protože by se třeba mohl ve fotbale propracovat výše, má také jasno: „Vůbec ne. Jsem vlastně i rád, že nejsem jenom fotbalista, ale umím i jiné věci. A také, že jsem díky tomu zůstal tady, v podstatě doma. Kdo ví, kam po republice by mě fotbal zavedl."

Nejdůležitější v životě…?

Jiří Zmund na samotný závěr pak také přiznává, že již ve své fotbalové dráze, kromě jednoho malého turnaje každý rok, nic neplánuje. Je tady podle něj ale jedna možná výjimka. „Leda že by ještě někdo zavolal, že mu chybí gólman. Pro tyto případy registračku stále mám. Jinak ale ne. V práci přece jen dělám na tři směny. To mi ale nevadí. Jsem spokojený a nejdůležitější v životě je stejně hlavně zdraví. Všechno ostatní pak už přijde samo," uzavřel Jiří Zmund.