„Česko je můj druhý domov. Žili tady i moji rodiče, protože mamka je Češka a pochází z Břidličné. Proto jsme sem s bráchou jezdili v létě na prázdniny za babičkou místo toho, abychom se váleli. Chodili jsme na různé túry, líbila se mi příroda. Když jsem byl malý, tak jsem prohlásil, že je můj sen tady jednou bydlet,“ začal vyprávění nyní čtyřiadvacetiletý fotbalista.

V Řecku si fotbalově prošel akademií Bebides 2000 v Soluni a následně si vyzkoušel druhou dorosteneckou ligu za Apollon Kalamarias.

„Akademie byla jen do šestnácti let, ale byla kvalitní, takže si tam jezdili vybírat skauti z první a druhé ligy,“ prozradil.

Do áčka se ale Purzitidis neprosadil a tak v osmnácti sbalil kufr a vyrazil do světa.

„V Řecku není skoro žádná budoucnost. Nejen co se týče fotbalu, ale i všeobecně. Spolužáci musí hrozně makat, aby si něco vydělali. Věděl jsem, že v Česku, když umí člověk kopnout do balonu, tak šanci dostane. Ani to v Řecku nebylo. Celkově je tam hodně kluků, kteří by chtěli pryč,“ popisuje Puzitidis, který se nyní do rodné země vrací jen za rodinou na Vánoce a v létě na dovolenou.

Jak vypadalo rozhodování 18letého kluka, že odejde do jiné země?
Soustředil jsem se na to, co pro mě bude nejlepší. V Řecku kamarádi dostávali peníze od rodičů a když někomu kupovali pivko, tak říkali, na - to máš na nás. Přitom to byly peníze jejich rodičů. To mi hrozně moc vadilo. Já jsem od čtrnácti let chodil na brigády a když mi bylo osmnáct, tak jsem začal žít sám. V Česku pro mě bylo hodně důležité, že jsem se tady mohl hned domluvit. Taky díky tomu, že mamka odsud pochází, máme i s bráchou občanství.

Jaké byly začátky?
Bylo to pro mě těžké. Brali mě spíš jako Řeka a bylo náročnější si udělat kamarády. Lidé jsou tady uzavřenější než v Řecku. Tam jsou více kamarádští. Když tam k nám do týmu přišel Američan, hned od začátku jsme se s ním bavili, všechno jsme mu ukázali. Jako by tady měli lidé strach, aby neřekli něco navíc. Přijde mi, že nevěří druhým lidem a to stejné je i ve fotbale.

Změnilo vás Česko?
Strašně moc. V Řecku jsem byl hodně otevřený. Když jsem přišel do Česka, tak to byla největší chyba, kterou jsem mohl udělat, protože toho hodně lidí zneužívalo. Musel jsem se s tím naučit žít a nebýt takový. Když jsem se vracel do Řecka, kamarádi mi říkali, že jsem se změnil, ale nedokázali říct jak. A pak ještě jedna změna. Ze začátku, když jsem se přistěhoval, tak jsem šišlal tady. Když jsem se pak po nějaké době vrátil, tak jsem šišlal i v Řecku. Dělalo mi problém přepnout a mluvit plynule řecky.

Co vám tady nejvíce chybí?
Nejvíc rodina, kamarádi a pak taky sluníčko, které v Řecku svítí tři sta dní v roce. Tady svítí pár dní a někdy jen pár hodin. To podle mě souvisí i s povahou lidí, kteří jsou tady depresivnější. Zpočátku mi hodně chybělo, že se na mě nemohla rodina podívat. Byli tady asi dvakrát nebo třikrát. Každý si přeje mít podporu. Naštěstí se třetí liga vysílá na tvcom, takže tam sleduje každý zápas. Teď je tady ale i brácha a hraje první ligu, tak si myslím, že pro ně bude více možností se sem dostat.

NEJDŘÍV ČLOVĚK, POTOM FOTBALISTA

Bratr Marios, který nedávno podepsal smlouvu s Libercem, zvolil jinou cestu než vy a zůstal v Řecku delší dobu. Proč?
On se probojoval do mužů. Nejprve ho oslovil v dorostu Aris Soluň, což je klub u první ligy. Říkali, že mají zájem, ale po dvou zápasech přestal hrát. Šel tedy do nižší soutěže, aby si zvykl na mužský fotbal a po roce dostal profesionální smlouvu v druhé lize. Na jaře jim přerušili soutěž kvůli covidu. Tým měl finanční problémy a do znovu rozjetého ročníku nezapojil. Nikdo nevěděl, jak to bude dál. Brácha nehrál, netrénoval a chtěl pryč. Já jsem mu doporučil Česko, do toho přišel Liberec, kam šel jako volný hráč.

To pro vás muselo být příjemné překvapení.
Pro mě to bylo obrovské wau. Jsem strašně rád, že brácha mohl podepsat v první lize, a ještě lepší je, že je se mnou v České republice. Hned, jak mi řekl, že je v tady, tak jsem se snažil za ním co nejrychleji jet. Teď je jenom na něm, aby ukázal, co v něm je a jeho sen se naplnil.

Jak byste vás dva porovnal?
Brácha je lepší fotbalista. Určitě technicky zdatnější, také měří metr devadesát, takže je i vyšší. Povahově jsme podobní, akorát já jsem víc tvrdohlavý. Z nás byl on vždycky ten klidnější.

Vy jste zakotvil v Uničově. Proč právě tam?
Nejprve jsem byl na zkoušce v Sigmě Olomouc, ale ta už měla uzavřený kádr a musel bych na hostování. To jsem nechtěl, takže to dopadlo takhle.

Jak byste srovnal Česko s Řeckem po fotbalové stránce?
Výchova je trošku jiná. V Řecku jsme se naučili všechno, protože trenér byl ze zahraničí. Nejdřív nás učili být člověkem, respektovat soupeře a až potom hrát fotbal. V Česku to nebylo tak kvalitní, jak v Řecku. V Uničově jsem se potom naučil hrát odlišný fotbal. V Řecku se soustředí spíše na techniku, tady je to více silové a fyzické.

HODINA A PŮL NA TRÉNINK

Když se ještě vrátíme na úplný začátek, proč se vaši rodiče rozhodli vrátit do Řecka?
Táta je Řek a jeho rodiče tady byli kvůli tomu, že v Řecku byla válka. Když skončila, chtěli se vrátit, i když tátovi se moc nechtělo. Hrál tady za dorost Sigmy, ale rodina byla tehdy důležitější.

Pokračoval ve fotbale i v Řecku?
Zahrál si druhou a třetí ligu, ale potom kvůli zraněním skončil.

Takže fotbal máte s bráchou po něm?
Určitě. Odmalička nás k němu směřoval, protože to byl jeho nejoblíbenější sport. Ale nikdy nás do toho netlačil. Říkal, že pokud nás to nebaví, tak to dělat nemusíme. Taky se pro nás hodně obětoval.

Povídejte.
Od tří let nás s bráchou vozil do akademie na druhou stranu města Soluně, kde jsme bydleli. Autem ta cesta trvala půl až třičtvrtě hodiny. Stávalo se, že já jsem měl trénink ve čtyři hodiny, brácha v pět, takže jsme na sebe museli čekat. Určitě by se mu víc vyplatilo mít svůj volný čas a neutrácet za benzín. Jenže kdybychom jezdili autobusem, tak to trvalo hodinu a půl a museli jsme dvakrát přestupovat.

To teď z vás obou musí mít radost, když hrajete třetí ligu a brácha dokonce první.
Říkal, že to je něco skvělého. Práce rodiny a čas, který tím strávili, k něčemu byl. S bráchou jsme se bavili, že náš největší sen je, abychom si někdy zahráli spolu, protože se nám to ani v mládeži nepovedlo. Já jsem ročník 1996 a on 1999, tak jsme se minuli.

V ŘECKU INSTRUKTOR BRUSLENÍ, V ČESKU BARBER

Vy teď ale nemáte myšlenky pouze na fotbal. Daří se vám i v práci. Jak se z fotbalistu stane holič?
Začal jsem stříhat sám sebe, potom začali chodit i spoluhráči. Tak to nějakou dobu běželo. Pak jsem jednoho ostříhal a on šel druhý den na úpravu vousů do barber shopu. Tam mu řekli, že stříhám lépe než devadesát procent lidí v Olomouci. Hned jsem se toho chytil a říkám, ok, tak to půjdu zkusit. Dva týdny jsem se zaučoval a pak tam začal pracovat. Nadále ke mně chodí hodně kluků z týmu. Dá se říct, že fotbalisti mi pomohli k tomu, abych měl nějakou klientelu navíc.

Zvládáte to v pohodě s fotbalovými tréninky?
Naštěstí ano, pracujeme na živnost, takže jak si to nastavíme, tak to máme. V klidu si odjedu na trénink a pak se třeba ještě vrátím do práce a stříhám dál.

Zajímavou brigádu jste měl i v Řecku, když jste tam jel na Vánoce navštívit rodinu. Jak vás napadlo v Řecku dělat instruktora bruslení?
Já jsem se naučil bruslit už v mládí. Začínal jsem na inlajnech. Táta mě pustil z kopce a já jsem jel. Byla z toho i nějaká zranění. Ale potom, asi v mých dvanácti, postavili v Soluni venkovní bruslák, tak jsem to šel zkusit na led. Hrozně jsem si to oblíbil a chodil jsem tam každý den. Každý mě tam znal. Když jsem se pak do Řecka vracel na ten jediný měsíc, kdy se tam dá bruslit, začal jsem dělat instruktora.

Jak na tom byli vaši svěřenci?
Z těch, co na bruslák přišli, umělo tak dvacet procent nějak bruslit a deset procent bruslilo kvalitně. Ale to byli spíše cizinci. Jinak se ale učili rychle a třeba některé děti jezdili po dvaceti minutách samy. Je pro ně škoda, že to nejde provozovat delší dobu. Navíc tyto prostory jsou snad jen ve čtyřech nebo pěti městech. Za poslední roky vzniklo i pár hokejových týmů. Ale zimáky jsou jen v Athénách a Soluni, takže vždycky hrají jeden turnaj tam a jeden tam.

Jinak v Řecku zimní sporty asi moc rozšířené nejsou, že?
Občas napadne na nějaké hoře sníh, tak se lyžuje, ale kvalita ani kopce nejsou takové jako v Česku. Já lyžovat umím. Naučil jsem se to v Řecku opět od rodičů. Táta dříve závodně lyžoval i za školu.

Uzavřeme rozhovor zase fotbalově. Prošel jste Šumperkem a Uničovem, jak svoji kariéru zatím hodnotíte?
Fotbal mě vždycky bavil a bude bavit dál. Mám k němu velký vztah. Kariéra nekončí a budu pokračovat, dokud bude sloužit zdraví. Akorát, jak jsem teď čuchl k barber shopu, už si neříkám, že budu profesionální fotbalista. Jsem otevřený všemu, neříkám úplně ne. Ale asi bych z té práce nedokázal odejít. Jsem strašně spokojený a nechce se mi riskovat. Kdybych dostal nabídku z první nebo druhé ligy, bylo by to zajímavé, ale fakt stačí jedno zranění nebo blbý krok a jsem bez fotbalu i bez práce. Takže se to snažím skloubit.