Jaký je to pocit být doma?

Návrat domů je vždy taková srdíčková záležitost. Pánové Schneider a Deml mě tady fotbalově vychovali a dovedli k fotbalu, za což jsem jim vděčný a budu se sem vracet rád. V Uničově jsem vyrůstal a dostal takové to domácí cítění.

Jaké máte vzpomínky na Uničov?

Jen ty dobré. Začínal jsem tady pod panem Demlem v dorostu a ten mě naučil spoustu věcí, navíc jsme postoupili do dorostenecké ligy, nikdy jsem tady nezažil nic záporného.

Jak jednání s Uničovem probíhala?

Když mě pan Nezval oslovil, tak jsem hned věděl, že jej nemůžu odmítnout, to bych těm Uničovákům nemohl udělat. Bylo to jednoduché a rychlé jednání.

Kdy naposledy jste byl v Uničově jako přímý účastník nějakého zápasu?

Hráli jsme tady přátelské utkání s Gliwicemi v červnu roku 2016 v rámci soustředění ve Vésce. Vyhráli jsme tehdy 3:0, pro mě to bylo poprvé, co jsem byl v Uničově jako soupeř a také naposledy. Dokonce i v mládeži, když jsem začínal v Sigmě u žáků, tak mě tohle minulo. Musím říct, že to byl divný pocit.

Také areál se od vašeho odchodu extrémně proměnil.

Pro mě je areál velké překvapení. Nebyla tady umělá tráva, tráva na druhém hřišti, stadion je celkově opravený. Je to nádherné prostředí.

Doteď jste působil v profesionálních klubech. Nebude pro vás jiné trénovat poloprofesionální tým?

Já to takhle neberu, protože pro mě by nebyl problém jít trénovat ani čtvrtou třídu. Nehraju si na to, že jsem ligový trenér, který si něčím prošel, že by pro mě bylo podúroveň jít takhle někam trénovat, to pro mě neexistuje.

Ale na hráče, kteří pracují asi nebudete moci mít nároky jako na profesionály.

To je pravda. Ale nebudou to mít se mnou jednoduché, mám jsem náročný trenér. Hned jsem jim v kabině řekl, že budeme trénovat úplně normálně jak v lize. Nedělám s tím tajnosti. Chci na ně přenést nároky a doufám, že jim to pomůže v zápasech. Buď to půjde nebo ne. Nechtěl bych někoho trestat za prohřešky, chápu, že mají kluci rodinu, ale důležité je, aby pro Uničov chtěli odevzdat maximum a budu se snažit to z nich vytáhnout. Navíc mají u mě dveře otevřené také mladí.

Uničov hrál na podzim hodně útočný fotbal v rozestavení 4-3-3, jezdil jste se na jeho zápasy dívat?

Viděl jsem je mockrát. Hráli otevřený fotbal a někdy až na úkor výsledku, že zbytečně prohráli, což byla škoda. Pro hráče je to skličující, protože když hrajete dobře a prohrajete, tak vám to v hlavě šrotuje a je to nepříjemné, říkáte si, co jste udělali špatně. Někdy je to právě tím systémem. Kdyby hráli trošku více zezadu a potom zaútočili, tak by to pro ně bylo možná lepší.

Byl jste teď půl roku bez angažmá, chyběl vám fotbal?

Člověk je zvyklý na adrenalin, takže to vždy chybí. Já lituju manželky těchto trenérů, protože jsou zvyklé na nějaký režim a vy se jim potom vrátíte domů a sedíte tam. Naštěstí mám barák, kde je práce dost, takž jsem musel dodělat různé resty. Jinak jsem se staral o malého vlčáka a jezdil po fotbalech, sledoval zahraniční ligy a chodil na kafíčka (úsměv). Ale nejste přímo v tom fotbalovém dění.

Jak vzpomínáte na angažmá v Gliwicích?

Když jsme tam jeli poprvé, tak jsem Radkovi říkal, kam mě to, prosím tě, vezeš, nějaké Gliwice, co to je? On taky nevěděl, protože jsme měli manažera ze Slovenska, který nám to zařizoval. Vůbec jsem nevěděl, co to je za město, nic a měl jsem z toho strach. Jenže potom jsme přijeli ke stadionu, a to jsem otevřel oči, protože byl nádherný pro dvanáct tisíc lidí, krásně zastřešený. Jednání mě hrozně překvapilo, co slíbili, to nám splnili bez jakýchkoliv problémů. Také jsem poprvé zažil, že jsme létali na zápasy, protože vzdálenosti byly obrovské.

Úvodní sezonu jste hráli o sestup, jak jste to prožíval?

Myslel jsem si, že jsem starý a mám všechny nervy za sebou. Jenže v Polsku se dělí tabulka na osm týmů, které hrají o titul a osm hraje o sestup. My jsme byli v té druhé skupině. Navíc to bylo tak, že vám ještě seberou body, takže se vám ztenčí náskok na udržení. V tu dobu začaly nervy. Překvapilo mě, jak se tam hrálo důrazně – bylo jedno, jestli hrajete s Legií nebo s Termalicou – bylo to neskutečně vyostřené. Navíc i sudí byli féroví, nikomu nechtěli ublížit a vše jste si museli vybojovat na hřišti.

Druhá sezona už ale byla lepší, ne?

To byl fantastický rok, honili jsme se s Legií o titul, skončili druzí a zahráli si poháry. Podařilo se nám dát dohromady dobrý tým. Měli jsme tam také Sparťany Kamila Vacka a Martina Nešpora a oba chytili fazonu. Byli jsme neskutečná banda, protože jsme tam měli Portugalce, Španěle, Chorvaty, Slovince, Slováky, Čechy a asi šest Poláků. V kabině se mluvilo španělsky, anglicky… Kolikrát mi dalo zabrat, než jsem se domluvil.

Umíte dobře cizí jazyky?

Anglicky umím hlavně fotbalové věci, ale jinak to není nic extra. Naopak se domluvím docela dobře Španělsky. Když jsem byl s Pavlem Hapalem v Opavě, tak jsme tam měli Brazilce a když Pavel odjel, tak jsem se s nimi musel domluvit. K tomu mi pomohl syn, protože si vzal holku, která žila asi šestnáct let v Ekvádoru, takže mi ona i její rodina hodně pomáhala.

Říkáte, že u vás mix cizinců fungoval, proč to třeba Spartě nevyšlo?

Je to o tom týmu. Třeba Kamil Vacek všechny kluky z týmu pozval k sobě na barák, udělal party, sedli jsme si a žilo to tam. Parta se držela, byla pohromadě. Ale jakmile hráči nedrží pospolu a utvoří se partičky, tak tam je vždy nějaký problém, není šance s tím něco udělat a je to propadák. To se stalo Spartě a myslím, že teď i Karviné.

Máte ještě ambici, vrátit se do profesionálního fotbalu?

Mám pořád ambici. V Uničově jsem domluvený na půl roku s tím, že kdyby přišlo nějaké angažmá, tak bych mohl odejít, ale já jsem zásadový. Když do něčeho vlezu, snažím se splnit, co slíbím a potom teprve půjdu pryč. Věřím, že nějaká nabídka ještě přijde, ale nebude to nikdy tak, že bych chtěl odsud zdrhnout. Nevadilo by mi, kdybych tady byl déle než půl roku. Rád bych Uničovu všechno vrátil a myslím, že by to tak mělo být.