Balcárek o kariéře, mládí na škváře, dnešních podmínkách či menší kvalitě hráčů

Do Olomouce jsem přišel asi v patnácti letech a zůstal až do šestadvaceti, vyjma tříměsíčního hostování v Brně a roční vojny v Chebu. Nejprve jsem byl v C dorostu společně s dalšími kluky z okolních okresů. Byli jsme takový výběr Moravy. Pamatuji si, jak jsme trénovali na škváře v Černovíře a měli jsme jedny trenky, jedno tričko a jeden ručník. K tomu kopačky gumotextilky a vždycky po tréninku jsme to zpocené hodili na špagát. Když jsme druhý den otevřeli kabinu, tak to byl hrozný smrad (smích). Bylo to krásné.

Dokázal byste vybrat jeden top moment?

To je těžké. Jsem rád, že jsem prožil takovou kariéru, protože když jsem odešel do Německa, tak jsem nevyčníval, byl jsem průměrný hráč. Rád ale vzpomínám právě na to naše vyrůstání a tyhle věci. Bydleli jsme na Sigmě a měli jsme ráno trénink, odpoledne trénink a pak jsme ještě po večeři přemlouvali vrátného a chodili jsme pálit na Vaniaka ještě s Míšou Kovářem a ostatními klukama. Byli jsme taková parta, která tam přespávala a tohle nám hrozně moc dalo. Těch kopů, kolik jsme udělali, zdokonalovali jsme se. Mydlili jsme na něj do tmy, než nás vrátný vyhodil. Tohle, myslím, dnešním mladým chybí. Vždycky srovnávám, jaké jsme měli podmínky a jací hráči z toho vzešli s tím, jaké mají podmínky dnešní mladí.

Sedláček: Skauting mě pohltil, nižší soutěže nešly dolů, hráči umí jiné věci

Fotbal Exkluzivně

Když jste přišel do áčka Sigmy, seděli tam hráči jako Bokij, Drulák a podobně. Jaké to bylo?

Zrovna nedávno jsme na to vzpomínali s klukama na tribuně při zápase Sigmy. Byli tam právě tihle hráči a dokonce i Beznoska. Pomalu jsme jim vykali, chodili jsme jim pro balóny. Měli jsme neskutečný respekt, byla tam pokora. Seděli jsme v koutě a báli jsme se skoro něco říct. Byla to obrovská úcta k hráčům, kteří za sebou měli několik ligových sezon.

Vy jste kvůli vojně přišel o poháry, mrzí to?

To byla ta první éra proti Hamburgu a Realu Madrid. To mě mrzí, že se udělaly poháry a já jsem musel odejít na vojnu.

Potom jste si to ale vynahradil.

Ano, měli jsme tam Kilmarnock a Olympique Marseille. To byl takový první střet s jiným světem. Teď jsem ale také narazil na výstřižky z novin, kde jsem v reprezentaci do osmnácti let hrál v útoku s Pavlem Nedvědem. Je zajímavé číst ta jména, která tehdy reprezentovala.

Fotogalerie: Vzpomínky Jiřího Balcárka

gallery

10  fotografií

V Sigmě jste zažil také trenéra Karla Brücknera, jaký byl?

Karel měl obrovskou přednost, že ležel tehdy ve videokazetách, měl skvělou taktiku a nastudovaného soupeře. Využíval jeho slabin, vodil hráče za ruku, co máme hrát a jak se posouvat. Měl výhodu, že přečetl soupeře a předběhl dobu. Ale zažil jsem v Sigmě krátce i ostatní trenéry Ericha Cviertnu, Vlastimila Paličku, Dušana Radolského, nejdéle však Karla Brücknera

To je také vaše trenérská doména, že dokážete nastudovat soupeře. Je to něco, čím vás pan Brückner ovlivnil?

Každý hráč, který prožije nějakého trenéra, si z něj něco vezme. Mě to baví. Snažím se klukům říct o soupeři co nejvíce informací, přečíst jej, využít jeho slabin a našich předností. Myslím, že by to pro trenéry mělo být přirozené - nastudovat soupeře a zvolit taktiku. Každý trenér se snaží posouvat hráče a rozvíjet v činnostech svůj tým.

Je to něco, co vám chybělo, když jste pracoval jako skaut pro Baník Ostrava?

Určitě. To jsem spíše cestoval a byl na stadionech. Byla to obrovská zkušenost z druhé strany, za kterou Baníku vděčím. Měl jsem přehled a je to také o kontaktech. Chyběl mi ale každodenní kontakt s hráči, komunikace a příprava na vrchol týdne, což je zápas a samozřejmě také emoce.

Vaše trenérská kariéra měla přirozený vývoj, vyzkoušel jste si třetí, druhou i první ligu.

Já jsem dlouho nevěděl, že budu trénovat. To byla náhoda, když jsem cestoval se Sigmou za známým na Kypr. Tehdy měla Sigma céčko v Lipové a pan Kubíček hledal trenéra. Řekl, že to vezmu já, protože mám zkušenosti z Německa. Tehdy to bylo tak, že když má někdo alespoň sto ligových startů dostal automaticky licenci B. Tak jsem začal trénovat a studovat licenci A. Později jsem vystudoval profesionální licenci trenér PROFI UEFA, která se dělala tady v Olomouci na Univerzitě Palackého.

Potom jste dvakrát vyhrál MSFL a dostal se až do nejvyšší soutěže.

Vyhráli jsme ji s béčkem Sigmy, pak se to prodalo Karviné. Potom s Uničovem, kde to mělo přirozený vývoj, byla tam skvělá parta kluků a vedení klubu mi vytvořilo skvělé podmínky k tomuto úspěchu. Všechny úspěchy mají svoje. Měl jsem to těžké i v Zábřehu, kam jsem přišel, měli sedm bodů po podzimu a zachránili jsme se. Vzpomínám i na Znojmo, kam doteď jezdím, mám tam spoustu kamarádů a v paměti televizní utkání se Spartou, kterou jsme potrápili a prohráli 0:1. Ve Vítkovicích byly zase těžké podmínky. Skončili jsme osmí, ale kdyby někdo viděl dovnitř… Byli jsme hodně omezení podmínkami a financemi.

Nejvíc jsou štace ve FORTUNA:LIZE?

Každý hráč nebo trenér chce být v lize. Bylo pro nás těžké rovnat se s velkými mužstvy, jako jsou Slavia či Sparta. Měl jsem až husí kůži, když jsme nastupovali proti takovým hráčům. Je to jiné, když proti nim jdete jako hráč a jako trenér. Nechci říct, že hráč nemá žádnou zodpovědnost, ale stará se hlavně o sebe, kdežto trenér má obrovskou zodpovědnost vůči veřejnosti, klubu a fanouškům. Musí mužstvo připravit a je to náročné. Přijde v neděli vyždímaný po zápase a musí si jej několikrát pustit, zanalyzovat, vypíchnout chyby, aby je mohl týmu ukázat. A hned hráče zase začíná chystat na další vrchol. Musím poděkovat Opavě, že mi dala možnost trénovat v první lize.

Střípky D. Kobylíka: Sigma má prostor zkoušet. Musí najít náhradu za Chytila

FORTUNA:LIGA

Máte ještě ambici vrátit se do ligy?

Nechávám tomu volný průběh. Pro mě jsou vzácné a momentálně na prvním místě jiné hodnoty. Pro mě je důležité, abych se těšil na kabinu, tréninky, kluky a zápasy. To samé musím cítit od hráčů, že chtějí trénovat, vydat se na hřišti, chtějí být spolu, sdílet výhry i prohry, těšit se na trénink. Pokud tohle nebude, raději skončím. Nechci chodit na stadion a čekat, že vám hází klacky pod nohy. I to každý trenér zažil. Chci pracovat a mít ve svém okolí lidi, kteří jsou, jak říká jeden můj kamarád,  krásní a čistí lidé. České prostředí je specifické, trenéři se mění, hráčská kvalita není na požadované úrovni. Na konci dubna vyhodilo trenéry ve druhé lize šest týmů během deseti dní. Je to ale také o hráčích.

Jak to myslíte?

Není to jen o čase stráveném na stadionu. Hráči musí více investovat do svého těla, je to jejich budoucnost. Často slyším, že se s nimi málo komunikuje, nezvládají tlak médií a tak dále. Když jsem byl v Berlíně, nikdo vám nepomůže, vy jste konkurence pro ostatní, musíte se naučit jejich řeč, musíte ukázat na hřišti kvalitu, trenér s vámi nebude mluvit, proč nehrajete, hladit vás, pomalu přemlouvat, aby se hráč rozběhl a trénoval, jak je to u nás. Tady chybí konkurence, často mají hráči větší slovo něž trenér, chtějí řídit kabinu, klub. Když se nedaří, hledají vinu u trenéra a ne u sebe. Říkají, že trénujeme málo nebo moc. Hledají chybu jinde než u sebe.

Jsou podle vás kluby ve druhé lize opravdu profesionální?

Často tomu tak není. Klub řídí jeden až dva lidé. Nemají dostatek financí, tréninkových pomůcek. Nejsou tréninkové plochy, často se cestuje po okolních vesnicích, chybí regenerace, hráči žijí od výplaty k výplatě, protože to, co dostávají, není hodno statutu profesionálního hráče, který má kariéru přibližně deset let. Veřejnost si myslí, že hráči berou velké peníze, ale není tomu tak. Hráči dostávají brutto, sami si platí sociální, zdravotní pojištění a daně. Jezdil jsem rok po různých soutěžích - krajských přeborech, divizích, MSFL, druhé lize, první lize, Slovensku. Individuální schopnosti jako obcházení jeden na jednoho, zpracování míče, kvalita prvního doteku, kontrola prostoru, řešení situací tři na dva, dva na dva a podobně jsou nedostatečné úrovni soutěže. Mám spoustu kamarádů trenérů v nižších soutěžích - přebory, divize. Říkají, že nemají hráče. Na trénink přijde osm až dvanáct lidí. Jsou rádi, když to dají dohromady na víkend na zápas a na lavičce náhradníků není na výběr.

Vraťme se ještě k vaší hráčské kariéře. Ještě před odchodem jste se Sigmou skončili druzí v lize.

Máme tam ještě i jedno třetí místo v sezoně 97/98. Měli jsme dobrý tým. Nemůžu najít svůj gól na Slavii, kdy jsem prošel téměř půlku hřiště.

Vzpomínám si, že jsem nastupoval v útoku s Radkem Drulákem. Nejvíc se mi ale povedla sezona gólově i herně v roce 1999 a pak jsem odešel do Unionu. Měli jsme velkou kvalitu, pamatuji si na své poslední utkání za Sigmu.

Měl jste i jiné nabídky a proč zrovna Union?

Byl tam nějaký Kypr, Řecko, Rakousko. Měl jsem v Olomouci docela slušnou smlouvu, ale odjel jsem na zkoušku do 1.FC Union Berlín, šel jsem do rizika, ale věřil jsem, že se prosadím. Jak byl Berlín velký, tak jsem málem netrefil na stadion. Musel jsem si vzít taxi, za kterým jsem jel svým autem a on mě navigoval. Tehdy to byl třetiligový tým, ale přišel silný sponzor, trenér z Levski Sofia, což byl tradiční mistr Bulharska a s ním také bulharští reprezentanti. Já jsem si věřil, na zkoušce jsem uspěl.

Jaké byly začátky?

Člověk si to neuvědomoval, chtěl zabezpečit rodinu, ale bylo to těžké. Letěl jsem za týmem na soustředění, probudil jsem se a všichni okolo mluvili německy. Já jsem neuměl ani slovo. Výhoda byla, že jsme měli třikrát denně trénink, do toho zápasy a čas plynul, takže jsme ho trávili jídlem, regenerací a spánkem. Tenkrát se tam hledala sestava, točili jsme se a byl to zápřah. Ale když člověk neumí ani „žblebtnout“, tak to byla nevýhoda, ještě když byl takový boj o místa v základní sestavě..

Zažil jste tam také tažení německým pohárem až do finále.

To bylo jedno z nejkrásnějších období. Vždycky jsme hráli doma a naráželi jsme na týmy z druhé a potom první Bundesligy. Ve čtvrtfinále jsme vyřadili Bochum, kdy jsem v nastavení nahrál na gól na 1:0. V semifinále Borussii Mönchengladbach na penalty. Všechno jsem odehrál v základu, ale mrzí mě, že na finále jsem byl zraněný s kotníkem. Takže jsem nemohl na Olympijském stadionu proti Schalke hrát. Přišlo přes 71000 lidí a trenér mě alespoň za odměnu vzal na lavičku, abych zažil tu atmosféru a celkovou show, co se kolem toho děje. Bylo to fantastické a přál bych to každému fotbalistovi.

Finále jste sice prohráli, ale dostali jste se do Poháru UEFA, protože Schalke šlo do Ligy mistrů z ligy. Jaké to bylo třetiligový klub v evropských pohárech?

Pamatuji si, že jsme letěli 11. září 2001 do Finska a tehdy se zrušily všechny zápasy, takže jsme poobědvali a letěli zpátky. Museli jsme tam pak znovu. Vypadli jsme s bulharským mistrem, ale u nás se to spíš směřovalo k tomu, abychom postoupili do druhé ligy, což se povedlo.

Kariéru vám ukončilo zranění. Co se stalo?

Tenkrát jsme hráli o záchranu ve druhé Bundeslize. Měl jsem už nějakou dobu problém s kotníkem, doktor mi řekl, že je tam nějaký úlomek, který je potřeba vyndat. Řešili jsme to v reprezentační pauze, která byla čtrnáct dní. On, že za týden budu „ready“. Udělali jsme to artroskopicky, ale vytvořil se mi po operaci zánět, což mi ukončilo kariéru. Jinak bych si asi kariéru prodloužil buď v Unionu, nebo tam byly také nabídky z dalších německých klubů. Jsem ale rád za to, co jsem prožil. Bylo to famózní. Měl jsem husí kůži, když jsem za Union nastupoval, hráli jejich hymnu a stadion byl vyprodaný. Pamatuji si, že třeba do Frankfurtu s námi cestovalo snad 4000 fanoušků.

Do Německa jste se mohl později vrátit. Nabízeli vám pozici kouče mládeže ve Werderu Brémy. Nevzal byste to zpětně?

Měl jsem možnost tam zůstat už tehdy. Tahle nabídka přišla díky Mirku Votavovi. Já jsem ale nechtěl kvůli rodině, protože už když jsem byl v Německu, dělaly děti dvě školy, německou i českou a připravovali jsme se na návrat.

V minulosti jste kritizoval Juniorskou ligu, je na tom už teď český fotbal lépe?

S trenéry o tom hodně diskutujeme. Kritizoval jsem ji v roce 2015, protože neměla smysl, bylo to prodloužení dorosteneckého věku a mladí hráli nekvalitní zápasy bez tlaku, diváků a strávili spoustu času na cestě místo tréninku. Je lepší, když nastupují v MSFL, jak to bylo za nás. Nechci říct, že je na tom fotbal lépe. Když jsem teď rok a půl objížděl zápasy, tak to mají skauti a týmy opravdu těžké při výběru hráčů. Ti nejsou a kvalita všech soutěží jde dolů. Pořád hledáme v něčem složitosti. Když vyrostli hráči jako Galásek, Baroš, Svěrkoš v Baníku, Švancara, Dostálek v Brně, Látal, Hapal, Kováč, Ujfaluši v Olomouci a takhle bych mohl pokračovat, tak nebyly žádné juniorské soutěže, regionální akademie…

Radek Šindelář vzpomíná: Po Hamburku jsme museli nosit každou botu jinou

Fotbal

Co by se mělo změnit?

Když mám říct jednu věc, tak rozpustit akademie, které stojí obrovské peníze a raději ty finance dávat do menších klubů, kde by se hráči měli vychovávat a přitáhnout kluky ke sportu. Dát peníze trenérům, kteří jsou v Jeseníku, Rýmařově, a těchto menších městech. Tráví tři až čtyři dny v týdnu na tréninku po práci, o víkendu jsou často celou sobotu na zápase na úkor rodiny, to je asi padesát i více hodin za měsíc a dostanou odměnu 2000 až 5000 hrubého. Když se jim dají peníze, tak se tomu trenér bude více věnovat a bude mít adekvátní kompenzaci za ten čas. I když to tito trenéři dělají s láskou k danému klubu nebo regiónu. A mohl bych pokračovat.

Povídejte

Nějaký posun je, ale velmi zaostáváme ve vybavení. Uvedu příklad. Brno, druhé největší město v České republice, nemá svůj stadion, to hovoří za vše. V Německu má každé menší město svůj stadion. Můj sen je, aby Sigma hrála každý rok poháry, ale hlavně by měla mít v Řepčíně tréninkové centrum, kde hráči budou vyrůstat. Kam přijdou a budou tam mít internát, stravování, fit centrum, regeneraci. K tomu čtyři travnatá hřiště. Tohle mi v Olomouci a všeobecně ve městech chybí. Když chce dát rodič dítě do Olomouce, tak má přijít do tréninkového centra, říct wau, ten komfort, tady chci svého syna nechat. A to tady není a chybí. Už v rozhovoru pro idnes v roce 2015 jsem tvrdil, že je sport v České republice všeobecně podfinancován. A nemyslím tím jen fotbal. Někde jsem četl podrobný rozbor, že kluby jsou financovány ze soukromých zdrojů a měst, stát se na tom podílí zcela minimálně.

Někteří bývalí hráči na Sigmu zanevřeli, vy to tak nemáte?

Když nejsem tam, kde trénuji, tak se snažím jezdit na zápasy Sigmy. Měl jsem dva kluby, které byly a jsou můj život, Sigmu a Union.