Stál jste za kamerou všude možně, v poli, ve vodě, ležel jste v lesním jehličí u Kukyho. Dokáže vás ještě něco zaskočit?
Myslím, že ne. Jsem u filmu už tak dlouho, že mě nic nevyděsí ani nepřekvapí. Sjezdil jsem tolik krajin, hor i nížin, viděl ty nejkrásnější české i moravské zámky. Už mě žádné ohromení asi nečeká.

Není vám to někdy líto?
Není. Je dobré vědět, do čeho jdete, když je vám tolik, co mně. Ona si mě občas malá překvapení najdou v běžném životě.

S Janem Svěrákem jste točil dvě pohádky v krásných přírodních lokacích, s Jiřím Vejdělkem Poslední aristokratku na zámku v Kroměříži. Jaké kulisy máte radši?
Mám rád cokoli, co dá příběhu jiskru a atmosféru. Záleží na režisérovi a na tom, jakou látku přinese. Mou ambicí je souznít s ním, pak jsem šťastný. U Tří bratrů Jana Svěráka mě fascinovala nálada všech tří pohádek, každá měla jinou, stejně jako jiný žánr. Pamatuji si, že mě okouzlil Děčínský Sněžník, který našel architekt Jan Vlasák. Je to naše nejvyšší stolová hora, opravdu magický vrch v krajině, ten mě nadchl. Postavili jsme tam tehdy filmovou Perníkovou chaloupku, s výhledem do kraje.

Seriál Doktor Martin se natáčel z části také na Horské chatě Kohútka v Javorníkách.
Po stopách doktora Martina se turisté ve Velkých Karlovicích vydávají dodnes

Líbily se vám ale prý i zámecké interiéry v Kroměříži.
Ano, tam jsme dělali Poslední aristokratku. Zámky jsou nádherné, ale vnitřní prostory mívají různou světelnost, práce se světlem je v nich často těžší. Jsou přirozeně tmavší, takže se uchylujeme k různým trikům. U „Aristokratky“ jsme například budovu doslova obalovali světly, aby bylo světlo na place co nejlepší.

Máte ještě nějaké vzpomínky na moravské kulisy?
Víte, co mám rád na Moravě? Brněnské básníky, Skácela, Ludvíka Kunderu, Josefa Kainara nebo Oldřicha Mikuláška. Zdá se mi, že v jejich verších je velký kus Moravy, místní duch, srdečnost i to víno. Tři roky jsem se v Brně učil a bydlel, bylo to pro mě z hlediska poezie iniciační období, už jsem těmto autorům zůstal věrný.

Máte své vzory?
Míval jsem. Teď se mi spíše čas od času stane, že mně při určitém projektu naskočí vizuál, který mě inspiruje. Jako tomu bylo v případě filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče, který chtěl Václav od začátku točit na černobílý formát. Já původně zvažoval studené barvy, trochu jsem k tomu Václava přemlouval, dost jsme se o tom přeli. Ale nakonec jsem ustoupil. A bylo to dobře. Cítil jsem, že by mu slušel obraz, jaký měl Vláčilův legendární film Marketa Lazarová. Viděl jsem ho v roce 1969 a ten otisk viděného ve mně zůstal. Nejdřív tma, pak najednou obrázky. Byl to tak silný zážitek, že jsem se o něco podobného pokusil i u Nabarveného ptáčete.

Screen z filmu Doktor Živago. Třída 1. máje
Filmová střední Morava: Keira Knightley v Olomouci i Polívka na psychiatrii

Však jste také za film dostal Českého lva a cenu domácích kritiků. Vy jste ale stál i u zahraničních projektů, například u seriálu Maigret. Jaká to byla zkušenost?
Výborná. Točili jsme ho na 16mm materiál a práce to byla krásná. Poctivá příprava, dobovka, profesionální a pokorné herecké výkony. I po letech, když to vidím, vím naprosto přesně, že bych to nechtěl točit na digitální materiál. Jeho filmový look je úžasný. Stejně jako u řady jiných snímků jiných filmařů. Tyhle formáty pořád fungují, menší část populace i nadále vyhledává snímky natáčené na 35 nebo 16 mm. Mrzí mě, že Česká televize teď v rámci krácení rozpočtu zrušila filmové laboratoře. To se na zájmu o tyhle materiály také podepíše, obávám se.

Učíte na FAMU. Vítáte osvěžení mezi mladými?
Pracuji s nimi rád, dělal jsem třeba s režisérem Matějem Chlupáčkem, bylo to oživení. Ale po pravdě, když jsem ve svých padesáti šel učit na FAMU, myslel jsem, že dostanu to osvěžení, o kterém mluvíte. A víte co? Bylo to naopak. Zjistil jsem, že osvěžuju já je. V kumštu bývají občas věci jinak, než si myslíte…