Sympatický silný kuřák v dobové uniformě odchází do důchodu. V dopravním podniku si vyzkoušel několik profesí. „Začínal jsem jako řidič klasických tramvají, pak jsem dělal instruktora. Pracoval jsem také jako revizor a sedmnáct let jsem byl v technickém dozoru ve vozovně v Pisárkách. S historickými šalinami jsem jezdil šestnáct let,“ vypočítal Živný.

Aby mohl řídit staré nablýskané krasavce, musel si rozšířit řidičské oprávnění. „Prošel jsem kurzem, který se skládá z osmihodinové teorie a čtyřiceti hodin jízd na všech typech historických tramvají. Dřív to ale bylo tak, že historické vozy mohli řídit jen ti, kdo s novými typy šalin odjezdili pět let,“ upřesnil.

K řízení starých tramvají v Brně se dostal náhodně přes klub dvaceti mladých řidičů, kterým tehdejší ředitel dopravníku podniku pořídil historický vůz Škoda 107. „Ten se převezl do Pisárek a tam jsem se o něj staral,“ uvedl Živný.

S historickými vozy se podle něj musí najíždět opatrněji do zatáček. Některé z nich mají povolenou nejvyšší rychlost třicet kilometrů za hodinu. „V dobových šalinách se slaví svatby, narozeniny i pohřby. A měl jsem tam i zásnuby,“ usmál se.

Aleš Živný si zahrál i v oblíbeném seriálu Četnické humoresky, kde vezl svatbu jednoho z brněnských prvorepublikových četníků. „Režisér Antonín Moskalyk byl tenkrát neoblomný, musel jsem jet snad dvacetkrát dokola, než se mu asi minutový záběr líbil. Při jedné jízdě jsem totiž třeba zapomněl rozsvítit světla, takže se to muselo zopakovat,“ vzpomínal.