Ahoj milí a zvědaví čtenáři,
ráda bych vám touto cestou povyprávěla o cestě na Šumavu do lesů a hájů, kterou jsem uskutečnila minulý rok v létě. Minulý rok byl pro mě ve spoustě směrech rozhodující a zlomový, jelikož jsem odešla ze zaměstnání po mnoha letech a začala jsem bydlet po zimě sama po rozchodu s ex přítelem. Proč o tom píšu? Jak tou souvisí právě s nádhernou hříčkou přírody šumavských lesů? Všechno souvisí se vším. A o tom Vám chci povyprávět.

Jednoho večera jsem brouzdala po internetu a napadlo mě, co někam vyrazit? Někam dál, kde to vůbec neznám a kde by to mohlo být pro mě zajímavé? CHKO ŠUMAVA. To je výzva! Začla jsem „gůglit“ různé chatařské oblasti a ubytování pro turisty jako jsem já, kde je volné ubytování v období, kdy bych se vydala a narazila jsem na oblast na Šumavě, kde se nachází chata zvaná Hojsova stráž.

Vzhledově i cenově na přespání mi byla velmi sympatická, tak jsem si řekla, že jdu do toho. Zarezervovala úbytko a začala tápat, jak nejrychleji a nejpohodlněji se k mému cíli dostat. Jelikož ráda cestuji a cesta vlakem je moje gusto, naplánování trasy nebylo moc složité.

Cesta směřovala z Moravy na Prahu…chvíle čekání na spoj na Plzeň a už jsem putovala dál od Plzně na Šumavu. Vzpomínám si, že bylo třeba se někde na mezi cestě dostat autobusem na další vlakovou stanici a jelikož ta města pro mě byla cizí a neznámá, trochu jsem zabloudila a dostala se do cíle s menším opožděním, ale ničemu to ve výsledku nevadilo.

Když jsem po doputování na správnou stanici dorazila, vystoupila jsem na nějaké vlakové stanici, která byla hluboko v lesích..daleko od civilizace, daleko od reality…a to jsem přesně chtěla, na takové místo se dostat. Hojsova stráž…pohraniční oblast s Německem, tam, kde už lišky dávají dobrou noc. Ocitla jsem se v ráji.

Po asi 12 hodinách cestování jsem vystoupala kopec osázený vysokými stromy, které stínily mé kroky a po pár kilometrech jsem spatřila cestu do chatařské části, kde bylo po obou stranách chaloupek požehnaně s velkými nápisy a já jsem očima hledala, kde bude ta má. Když jsem na ni natrefila, šla jsem se ubytovat, terasa obklopená spousty stolečků a deštníků s výhledem na šumavské hory…zdá se mi to? Štípněte mě. Nezdá. To je nádhera. Ubytovala mě paní domácí a vcuku letu jsem si šla vychutnat na terasu ten výhled.

Seděla jsem na terase, rozhlédla se kolem sebe a všichni byli v páru. Jak starší, tak mladší páry se psem, nebo s dětmi. Nedaleko i skupina lidí v mém věku, veselá parta, která se zastavovala na pivo a pokračovala dál. Sice jsem tam dorazila sama, ale cítila jsem, že je to nutné, že potřebuji čistit a tříbit myšlenky, abych zase našla samu sebe a že jediná cesta k tomu najít své já je prostě odjet co nejdál od domova, známého prostředí a nechat plynout vše, jak pocity, tak myšlenky.

Všímala jsem si toho, jak si okolí všímá mě a vyzvídá otázkami typu: „Slečno, vy jste tu ubytovaná a sama? A proč jste jela tak daleko? A vy se nebojíte?“ :-) Vždy mi to vykouzlilo úsměv na tváři, protože jsem si uvědomila kolik lidí by tu odvahu nesebralo. Jelikož jsem jela na neznámé místo, kde pobíhají vlci po lesích a neměla jsem žádný plán jak naložím s nastávajícími dny, šla jsem se projít kousek po okolí a uvědomila si, že už je docela hodně hodin a bude lepší se vypravit další den.

Tak jsem po menší obchůzce došla zpět na chatu a poprosila číšníka, mimochodem velmi sympatický muž okolo 40 let, aby mi přinesl jejich místní polotmavé pivo. Obsluhoval a když se naskytla potom chvíle, přisedl si ke mně a ptal se na moji výpravu a na jak dlouho se hodlám u nich na chatě ubytovat. Byl to fajn chlap, se kterým se dalo probrat plno věcí, i když byl cizí, šlo se bavit jako bychom se znali celá léta. Doporučil mi kam se můžu vydat další dny, kde by se mi mohlo líbit.

Tak jsem se se po polotmavém osvěžení zababušila do horských peřin :-) a těšila se na další zážitky. Další den jsem se pěšky po snídani vypravila několik kilometrů lesy po lesních cestičkách směrem k vodní nádrži Nýrsko, kde se mi až tajil dech…

Cesta lesem trvala hodiny, než jsem došla do cíle, ale já si ji naplno vychutnávala. Všude kolem mě obklopovaly vysoké mohutné stromy, potůček a místní pramínky mě doprovázely celou cestou a slunce hřálo do zad. Měla jsem s sebou dostatečnou zásobu vody, takže hydratační mrákoty neměly šanci. :-) Možná by snad cesta trvala i kratší dobu, ale jela jsem přece odpočívat, relaxovat a hlavně mě vždy něco uchvátilo, ať už kvítí, nebo výhled do horských bystřin, takže jsem se loudala a vychutnávala naplno.

Po několikahodinové vycházce jsem došla do další vesnice, kde se nacházela vodní nádrž, ke které jsem směřovala. Ještě jsem zahlédla vlakovou stanici a napadlo mě, že na zpáteční cestu bude lepší jet vlakem, přece jen jít pak tmou těmi lesními cestami sama, hrdinství mě přecházelo a odvaha taktéž. Vlci číhají přece všude, jak říkal můj veselý číšník :-). Tak jsem se vydala ještě po silnici pár kilometrů, až jsem došla na to úchvatné místo, kde jsem se desítky minut kochala výhledem.

Když už jsem se těch výhledů na hladinu nádrže nabažila, vypravila jsem se na cestu zpět do vesničky, zjistila jsem, že už jsem blízko hranic s Německem, necelých 10 km, a že pohraniční oblast je na dosah. Jak já miluji adrenalin a dobrodružství. Došla jsem do vesničky a zaujal mě nedaleko nádraží penzion s výhledem na nádrž. Že by zastávka na občerstvení? Ještě mám čas, než se vydám nazpět, tak se půjdu chvíli nechat rozmazlovat.

Když víš, že chceš dělat věci, které okolí nemusí chápat a můžeš působit jako blázen, nepřestávej věřit, že jsi na správné cestě a jdi za svými sny, protože jednou až budeš na smrtelné posteli, na co budeš vzpomínat. Na to, že jsi chtěl, ale bál ses, co si pomyslí okolí? Intuice je správná, to je ten správný směr. :)

Po pozdním obědě a ochlazení jsem se vydala zpět vlakem ke své chatě. Šla jsem lesem hore od vlaku a místní lesník kácel motorovkou obrovský strom. Byla to rána, až jsem poskočila a všechny chlupy v tu ránu v pozoru, to tu nikde není zákaz volně se pohybovat? Zase jeden adrenalinový zážitek.

Doputovala jsem na chajdu, povykládala s místním kuchařem a jeho ženou o místním životě a večer na terase si mě všiml asi o desítku let ode mě starší pár, se kterým jsem si padla do noty. Seděli jsme a povídali. Byli to Pražáci a jezdili sem pravidelně každé léto. Z rozhovoru s nimi vyplynulo, že sem jezdí velmi rádi a navrhli mi, že až se budu vracet směr na Moravu, zavezou mě na nádraží, abych to neměla s brašnou tak daleko. Byli milí.

Po příjemném posezení další den u konce a už jsem plánovala, kam se vydám další den. Vše bylo tak spontánní a bez organizace. Prostě žij teď a tady. Následující den jsem se vypravila pěšky z vesnice na druhou stranu a tam, ani nevím z jakého důvodu jsem si sedla na pařez v lese, vytáhla svačinu, seděla, baštila a kochala se pohledem do korun stromů.

Když jsem posvačila, vydala jsem se zase horskými cestičkami po okolí.

Co jsem si uvědomila na tomto tripu po Šumavě byl hlavně fakt, že jsem léta vlastně žila podle vzorce toho, co chtělo okolí, nikoliv dle sebe. Zaměstnání, které mě sice finančně drželo dlouho na nějaké úrovni, ale duševně mě ničilo a nedokázala jsem vystoupit a až když jsem z toho kruhu vystoupila, jsem si začala naplno plnit své sny a cestovat. Prostě se přestala bát a řešit názory ostatních z okolí, co je a není správné.

Pokud byste měli zájem se se mnou zase někam podívat, jelikož takových výletů jsem absolvovala více, budu velmi ráda. Tento trip jsem po několika dnech zakončila výtečnou kávou s usměvavým číšníkem na terase Hojské stráže s vědomím, že se sem určitě v budoucnu budu ráda vracet, ať už sama, nebo s budoucím partnerem.

Pár z Prahy mě zavezl na nádraží nedaleko, kde se nacházelo lanové centrum a Ski areál, který jsme společně s jejich pejskem obešli a s objetím se rozloučili – PŘÍŠTĚ ZAS !

Lenka Coufalová