Lokalita zvaná Kasárna je známa příznivcům sjezdového lyžování i běžkování, určitě ji znají také pěší nebo cykloturisté. Nachází se v nadmořské výšce 1000 metrů a je dobře dostupná z české strany autem z Velkých Karlovic.

Oblast Kasáren je zajímavá nejen svou geografickou polohou, ale i dlouhá staletí se vlekoucími sváry o územní příslušnost. Již od poloviny 16. století se opakovaně vedly spory o zdejší území mezi uherskou vrchností a moravskými stavy.

Často až zásah panovníka znamenal uklidnění vášní a sporů. Vždy však jen na krátkou dobu.

Spory se například v první polovině 18. století vyhrotily natolik, že znamenaly i oběti na životech, o krádežích dobytka, vypalování stavení, loupežích a rabování ani nemluvě. Nakonec se podařilo v roce 1734 vytyčit hranici a Kasárna se dostala na území Uher.

V minulosti se tady nacházelo strážní středisko pro ochranu hranic mezi Moravou a Uhrami. Název Kasárna souvisí s tím, že zde byla v roce 1833 vybudována kasárna pro vojáky, kteří v době epidemie cholery v Uhrách střežili hranice, aby se nákaza nerozšířila na Moravu.

Po roce 1918 zůstala Kasárna a s nimi celá, v roce 1734 oddělená oblast, Slovensku. Zdejší louky byly místním obyvatelstvem používány většinou k pasení dobytka.

Za první republiky však byly zdejší terény využívány i ke sjezdovému lyžování. Za druhé světové války byla Kasárna přičleněna k Protektorátu Čechy a Morava, avšak vzhledem k tomu, že k „rozhraničení“ došlo v důsledku Mnichovské dohody, byla po válce lokalita navrácena Slovensku.

Po Sametové revoluci, kdy v roce 1993 došlo k rozdělení federace, byla Kasárna ponechána již samostatnému Slovensku a byť stále většina zdejších nemovitostí patří občanům České republiky, náleží Kasárna katastrálně slovenské obci Makov.

Ze slovenské strany je také vybudována další přístupová cesta vedoucí výhradně po slovenském území. Tolik snad k historii oblasti. Dnes zde najdeme řadu ubytovacích kapacit v hotelích, penzionech i malých soukromých chatách. Krásná příroda, čistý vzduch i možnosti lyžování a turistiky sem lákají návštěvníky z obou stran hranice.

My zaparkujeme naše auto až nahoře na samém konci Kasáren a vydáváme se nejprve po cestě sloužící automobilům i pěším, po zelené turistické značce až k rozcestníku zvanému Butorky.

Tady odbočujeme doprava na červeně značenou trasu, která nás nejprve vede do strmějšího stoupání na hřeben, ale nic nepřekonatelného to není. Dostáváme se tak na horní část místních sjezdových tratí.

Sníh se na cestě, v lese i na sjezdovce drží, ale na lyžování to ještě zdaleka není. To jej bude muset ještě řádně připadnout. Nebo alespoň pořádně mrznout.

Teplota se drží kolem nuly, pod nohama to místy křupe, na osluněných částech už ale překonáváme blátivá místa.

Po necelé půlhodině jsme v sedle pod Veľkým Javorníkom, pokračujíc dále po červené míjíme hraniční kameny postupně po obou stranách turistické trasy. Zanedlouho jsme až na nejvyšším vrcholu Javorníků.

Dnes se slovenská hora Veľký Javorník s nadmořskou výškou 1072 metrů nachází zhruba 600 metrů od státní hranice a zdobí ji veliký dvojitý dřevěný kříž. Místo je to krásné a umožňuje daleké výhledy především na moravskou stranu.

Sedlo Gežov je nadohled, a tak stále po červené sestupujeme až do něj. Jde o významné rozcestí tří značených cest vybavené dokonce turistickým přístřeškem.

Ze sedla vedou naše kroky ještě stále po červené až na Stratenec, další z vrcholů Javorníků překonávající svou nadmořskou výškou 1000 metrů.

Zajímavé jsou na tomto místě tři několik metrů vysoké betonové kříže, památník připomínající oběti osvobozování cele oblasti na konci druhé světové války a také nepříliš vysoká dřevěná rozhledna. Ta poskytuje výhledy na obě strany horského hřebene, na slovenskou i českou stranu.

Cesta zpět do sedla Gežov uběhne jak voda v horském potoce, a my se tentokrát již po žluté vydáváme směrem na Kasárna. Trasa to není nijak dlouhá, v pohodovém tempu ji zvládáme za půlhodinku. Vede nás hezkým, stále zdravým lesem po úbočí hřebene.

Míjíme i Javornickou studničku Prales, krásnou studánku hned vedle cesty nabízející žíznivým poutníkům i keramický hrníček s uchem a za chvilku se nám již ukazují první dřevěnice Kasáren.

Příjemně vyluftovaní a spokojeni nasedáme do auta a míříme dolů do Velkých Karlovic. V nohách máme příjemných deset kilometrů.

Ať nejedeme stejnou cestou směrem na Vsetín, odbočujeme doprava a přes Soláň pak na Rožnov pod Radhoštěm. Scenérie zapadajícího slunce na Soláni nedovolí nezastavit, proto ještě krátká zastávka a pár cvaků foťákem i mobilem.

V Hranicích jsme ještě před setměním. Kessynka je také spokojená, jen trochu kulhá na pravou přední. To má ale z toho, že divočí a zahučela do málo zamrzlé, o to však hlubší kaluže. Večer ještě trochu pokulhává, ale dobrá večeře pomůže a v pondělí ráno je už jako rybička. Samozřejmě se už stejně jako my těší na další výlet.

Karel Machyl