„Mým jediným příběhem není mateřství. Jako malá jsem si prošla šikanou, v pubertě jsem se potýkala s mentální anorexií a v mých sedmnácti letech u mě propukla roztroušená skleróza,“ říká na úvod Kačka.

„Na podzim roku 2019 jsem založila projekt Tělo s příběhem. Stránku jsem založila jako novopečená maminka, které se během těhotenství udělalo nespočet strií. Po porodu mi k tomu zůstalo hodně vytahané břicho a já jsem z toho byla opravdu nešťastná,“ přiznává zakladatelka projektu, která měla jako spousta jiných maminek pocit, že je v tomto jediná. „Vyšla jsem proto ze své konfortní zóny, vyfotila své popraskané těhotenské břicho a čekala, jestli se ozve někdo, kdo má na svém těle podobný příběh jako já,“ dodává.

Úspěch myšlenky na sebe nenechal dlouho čekat a ozvalo se mnoho dalších maminek, co měly podobný, ne-li stejný problém. Kateřina se rozhodla založit samostatnou stránku, projekt, kde se toto téma otevře. Instagram se začal velmi rychle plnit příběhy, které se postupně rozšiřovaly o další mateřská i nemateřská témata. Začaly se také objevovat příběhy těla, které není poznamenáno pouze těhotenstvím, ale také jinými zásahy.

Díky tomu, že projekt byl nový a běžně se o tomto tématu nemluvilo, dostal se do mnoha tištěných i netištěných médií, ale také třeba do DVTV nebo pořadu Sama doma. Projekt oslovil i zpěvačku Ewu Farnou, a tak si ženy z něj zahrály v klipu k písni Tělo a také s Ewou vystoupily na Českém Slavíkovi.

| Video: Youtube

Tělo s příběhem ukazuje, že každý člověk si nese na svém těle svůj příběh. Některé příběhy jsou viditelné a některé jsou očím skryté. Často to, co nezapadá do pomyslné tabulky dokonalosti, schováváme nebo o tom prostě nemluvíme. Proto Tělo s příběhem ukazuje lidem, že jsou jedineční a jejich příběhy na těle i duši jsou normální.

Kačka, která projekt založila, má takovýchto příběhů hned několik. V rámci tohoto článku se podělila o ten, který se týká nejvzácnější věci, kterou máme – zdraví.

Tělo s příběhem můžete sledovat na sociálních sítích:

Facebook: facebook.com/telospribehem
Instagram: instagram.com/telospribehem

Jsem Kačka a mám roztroušenou sklerózu.

Roztroušenou sklerózu mi zjistili, když mi bylo čerstvých 18 let.

První velkou ataku jsem zažila, když jsem zrovna byla v Austrálii. V té době jsem zrovna procházela poruchou příjmu potravy, měla jsem i nejnižší váhu. To období před osmnáctinami pro mě bylo psychicky náročnější. Mamka se odstěhovala do Austrálie, problémy v lásce, v rodině, ve škole, porucha příjmu potravy…

close Pro Tělo s příbehem info Zdroj: Sofia K. Sämann zoom_in Pro Tělo s příbehem

Jednou, když jsem byla zrovna na návštěvě u mamky v Austrálii, jsem byla běhat. Jako každý večer v parku, který byl kousek od bytu. Vždycky jsem se hecovala, běhala jsem, co nejvíce jsem mohla, až najednou bylo všude bílo.

Zastavila jsem se a byla jsem dost v šoku. Neviděla jsem nic jiného, než bílou barvu. A to i přesto, že byl zrovna večer a tma.

Najednou se jedno oko začalo vracet do původního stavu a to druhé taky. Mezitím, co to první se srovnalo, druhé zůstalo někde v polovině. Viděla jsem na něj zamlženě, tak jsem si myslela, že jsem si asi během běhání přehřála hlavu. Šla jsem domů, ovlažit se studenou sprchou.

Sprcha ale nepomohla, ani ráno to nebylo lepší. Byla jsem z toho nervózní, bolela mě z toho hlava. Každé oko vidělo jinak. Hledala jsem po internetu, co to může být. Našla jsem šedý zákal, ale to se mi moc nezdálo. Zkoušela jsem sundat a nasadit brýle, ale nic nepomohlo. Najednou mi i brýle byly k ničemu.

Moje mamka mi řekla, že to mám z toho, že koukám do telefonu, ale já věděla, že něco prostě není v pořádku. Po měsíci jsme se vrátila do Česka a hned šla na oční. Na očním bylo ale všechno v pořádku, a tak jsem dostala doporučení zajít na neurologii. Z neurologie jsem dostala žádanku na magnetickou rezonanci a tak začal můj příběh.

Nemocnice, punkce, kortikoidy…

Celou dobu jsem nic nevěděla, nikdo mi nic neřekl, i když jsem byla už dospělá. Chodilo se kolem mě potichu, až si mě jednou doktorka s mým tátou pozvala do odlehlé prázdné místnosti, kde mi sdělila diagnózu. Oba jsme brečeli. Můj táta asi tušil, a já brečela kvůli tomu, že jsem byla přesvědčená, že teď budu zapomínat. Pak mi veškeré věci týkající se nemoci doktorka vysvětlila, tak jsem byla už trochu více v klidu.

Od té doby jsem na biologické léčbě, třikrát týdně si píchám injekce. Jednou jsem léčbu měnila, protože jsem měla hrozně silné vedlejší účinky. Prodělala jsem pak ještě jednu ataku na to stejné oko. Dohromady mám teď devět ložisek.

Problém s viděním, labilní močový měchýř, fleky a modřiny po celém těle od injekcí, občas mi něco brní, občas něco necítím, poslední dobou celou levou polovinu těla… To je můj život.

Je to jako na houpačce. Nikdy nevím, co bude. Mám z toho strach a poslední dobou stále víc. Tohle je můj příběh, můj boj, ale vím, že každý problém, který se této nemoci týká je jenom ukazatelem, že mám zpomalit.

Kateřina Kopicová