Jednou z nich byl i profesor Eduard Wondrák. Narodil se v západočeském Žatci 27. října 1919, rok po vzniku samostatného československého státu. Středoškolská a univerzitní studia absolvoval v Praze. Na Karlově univerzitě začal studovat nejprve filozofii, posléze germanistiku a nakonec medicínu, která se mu stala životním osudem.

Po chirurgické praxi v Litoměřicích a Lovosicích přišel roku 1956 na chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci.

Po letech se stal na tomto pracovišti vedoucím traumatologické chirurgie a profesorem katedry chirurgie Lékařské fakulty Univerzity Palackého.

Z oboru traumatologie učinil Wondrák svoji základní vědní doménu. Jeho stěžejním spisem je několikrát vydaná Traumatologie a řada dalších pojednání z úrazové chirurgie. Některé z nich měly populární zaměření, např. kniha Krev smyly deště, líčící osudy a utrpení vojáků z prusko-rakouské války roku 1866.

Dále publikoval práce z dějin lékařství, mezi nimiž čelné místo zaujímá monografie o Albertu Schweitzerovi, první, jež byla u nás o něm napsána.

Všechnu tuto činnost mohou plně a bezezbytku posoudit pouze odborníci, já bych chtěl ve své letmé vzpomínce připomenout jeho práce literárněhistorické a jeho básnické pokusy. Obojí tato činnost stojí tak trochu stranou jeho hlavního medicínského zájmu, na druhé straně však představuje organickou součást jeho tvořivého života, neboť Eduard Wondrák byl bytost uměnímilovná a umělecká.

Jako literární historik se několikrát obíral Společností neznámých učenců (Societas incognitorum), která vznikla v Olomouci roku 1746. Psal o ní, jakož i o ostatních předmětech svého zájmu, česky i německy a zdůrazňoval na ní, že to byla první osvícenská učená společnost v tehdejší rakouské monarchii.

Větší pozornost dále věnoval těm literátům, kteří byli zároveň lékaři. Patřil mezi ně zejména český humanista Vavřinec Span ze Spanova a německý prozaik Ernst Weiss. Spanova osobnost přilákala Wondráka patrně proto, že podobně jako on se narodil v Žatci a jistou dobu působil v Olomouci.

Zájem o dílo brněnského rodáka Ernsta Weisse byl u Wondráka v jeho literárněhistorickém bádání největší, neboť po několika časopiseckých příspěvcích jej završil německy psanou monografií, jež vyšla v Mnichově. K dalším pracím tohoto zaměření patří jeho medicínská analýza Mannova Kouzelného vrchu (má příznačný název Chorobopis jednoho románu) a studie o olomouckém rodáku Franzi Spundovi a o jeho vztahu k Paracelsovi.

Eduard Wondrák byl jako lékař bytost reálií, věcí konkrétních a hmatatelných. Když proto ve svých pracích vypráví o některém zjevu z oblasti medicíny nebo literatury, neopomene uvést a předtím osobně v terénu a archiváliích vyhledat prostředí, kde dotyčný lékař nebo literát žil a pobýval. Tímto prakticismem připomíná výkladovou metodologii historika Zdeňka Kalisty.

Když Eduard Wondrák dovršil svou šedesátku, překvapil své přátele útlou sbírečkou Pět kouzel a jiné básně. Doprovodným slovem ji do světa uvedl jeho přítel O. F. Babler. Bibelot obsahuje pouhých osm básní, z nichž největší čtenářskou pozornost na sebe upoutává báseň Faust, mimo jiné také proto, že je inspirována Havranem E. A. Poea. Celá je prostoupena refrénem „Teď ještě ne“:

Od pouští k ledovcům a od hor k mořím

je cesta životem tak krásným snem?

Bázlivý dobrodruh však jednou strne

v děsivém okamžiku zlém

a zašeptá – Teď ještě ne

V závěrečné strofě se refrénové konstatování pozmění na „Už nikdy ne“:

Pak kolem srdce cítíš pouta –

to démon jde – s Tvým dvojníkem –

a zaslechneš hlas Neznámého

jenž hraje bank s Tvým údělem

a řekne Ti: Už nikdy ne

Faustovské téma se v dané básni spojilo s poeovskou inspirací. Faustovský námět mimo jiné prozrazuje, že Eduard Wondrák, předtím, než definitivně zakotvil v Praze na medicíně, byl rovněž jeden čas posluchačem germanistiky.

Eduard Wondrák vydal dvě básnické knížky, druhou po dlouhých patnácti letech. Sbírečka nazvaná Ohlédnutí se uzavírá básní Hra, v níž je lidský život přirovnáván ke hře. Tucha vlastního životního konce je v závěru básně tklivě předznamenána:

Smích dětských her už neslyšíš

a milou víckrát nenajdeš.

Poslední žeton pak zahodíš

a z herny tiše odejdeš.

Eduard Wondrák zemřel 10. dubna 1996. Nad jeho hrobem tehdy promluvil Milan Slavětínský. Musím přiznat, že mi obě tyto osobnosti pro svoji lidskost často splývají.

A ještě jedna osobní poznámka: v šedesátých letech bydlel Eduard Wondrák v Krapkově ulici číslo 14. Byl tedy mým bezprostředním sousedem (podobně jako překladatelka Zdeňka Stavinohová).

Autor: František Všetečka