Houslista v zátiší stromů

Rozmlouval se stromy,
chodil do staré aleje,
s houslemi ze staré školy
a buřinkou po dědovi…

Na nezletilé děti,
které znaly víc vulgárních slov
než on skladeb, jež dokázal zahrát,
dělal vskutku podivný dojem…

Připomínaly mu kobylky,
rozdováděné, zuřivé,
ničící a nedbalé…

Obyčejně hrál jenom stromům v aleji,
které se nakláněly v tanci,
jak mladý houslista hrál…

…ale sám věděl, že
jej poslouchá i jedna
dívenka, která se zajímala
o místní stromy…

Chodila do aleje pravidelně,
pravidelně se skicou a tužkou,
malovala nehybné ptáky,
kteří dokázali takto
sedět i několik hodin,
ona několik hodin malovala,
soustředěným okem výtvarníka
črtala každičký detail,
aby posléze vynikl v dokonalou
uměleckou kopii obrazu,
který viděla svýma očima…

Jednou ji napadlo,
že nakreslí i houslistu
v zátiší stromů,
jako rytíře obklopeného
lesním hvozdem…

Mladíkovi se dívenka líbila,
ale neměl dost odvahy
aby ji oslovil,
zahrál proto tónem, kterým
obyčejně muzikanti
vábili pěkná děvčata…

…dívka přišla,
ale jiná, s jiným
požadavkem uvnitř srdce
a s jinýma očima,
které krásu viděného obrazu
zachytily jiným způsobem…

Mladá výtvarnice se v aleji již
vícekrát neobjevila, ale její vůně,
ta zůstala houslistovi napořád…

Tomáš Přidal