Zážitek se vztahuje k návštěvě nejmenované zahrádky, řekněme na jednom olomouckém sídlišti.

Pankrác skutečně nezklamal. Ráno jinovatka. Při příchodu na nejmenovanou zahrádku něco po 18. hodině sice ještě bylo snad až 11 stupňů, ale rtuť teploměru šla rychle dolů, přibližně k sedmičce. Lidé seděli u různých stolů v předepsaných dvoumetrových odstupech a pokud se spolu bavili, tak to bylo na dálku, tudíž hlasitě.

Zbyl však ještě jeden volný stůl, kde jsme se s přáteli posadili - tedy o něco těsněji. Evidentně pro chlad se toho  dne ne všichni očekávaní kamarádi dostavili. Jako jeden z mála jsem neměl na hlavě čepici, což jsem si skoro začal vytýkat. Obdobně dvě vrstvy oblečení nebyly nic moc.

Při třetím pivu jsem vstoupil do vnitřních prostor restaurace a po paměti šel k WC. Servírka mě zarazila se slovy „co hledám". Až pak jsem si všiml, že restaurace je celá zapáskovaná, zhruba tak, jako když policie ohraničí místo vraždy. Jediná volná cestička vedla k výčepu.

Pak mě poměrně neurčitě odkázala někam ke vchodu. A opravdu, nebyl tam sice pisoir, ale WC pro hendikepované, jediné pro celý podnik. Při čtvrtém kousku se již začalo trochu stmívat, takže servírka na neosvětlené zahrádce začala hosty kasírovat. Pravda, někteří před sebou měli i pracovní den…

Jindřich Hovadík