Když kvetou bouřky,
usínají staří hadi,
stočeni do prvopočátku,
zmámeni snovým prachem.

Při světlé předtuše smrti
usmívá se hrobník i jeho žena,
v melancholii posledního soudu
rozebírají pozůstalé domy.

Při červencovém odpoledni
objevil se v opuštěné scenérii
tichý automobil, poháněn kázní;
smetl z oblohy mračna andělů.

Když kvetou bouřky,
hadi se probouzí trhaně,
jakoby elektrickými záškuby,
zasnoubeni s novým přítmím.

Jako by byli svatí,
zjevující se
s přicházejícím večerem…

Jako by věk patřil jim;
Věk Hada.

Tomáš Přidal