Když kvetou bouřky,
usínají staří hadi,
stočeni do prvopočátku,
zmámeni snovým prachem.
Při světlé předtuše smrti
usmívá se hrobník i jeho žena,
v melancholii posledního soudu
rozebírají pozůstalé domy.
Při červencovém odpoledni
objevil se v opuštěné scenérii
tichý automobil, poháněn kázní;
smetl z oblohy mračna andělů.
Když kvetou bouřky,
hadi se probouzí trhaně,
jakoby elektrickými záškuby,
zasnoubeni s novým přítmím.
Jako by byli svatí,
zjevující se
s přicházejícím večerem…
Jako by věk patřil jim;
Věk Hada.
Tomáš Přidal