Z koruny stromů
se pletou větve,
jedna přes druhou,
zakončené lidskými hlavami.
Křičí,
zuří,
žadoní,
naříkají,
stěžují si,
pláčou.
…srdceryvně, v bolestech…
Jsou to hlavy starců a stařenek,
malých i fyzicky vyspělých dětí,
ukřivděných mužů a nepolíbených žen.
Každá z těchto hlav
vypráví svůj příběh
a všechny dohromady
vydávají kakofonii zvuků.
Prsty si
zarývám do uší;
odvracím pokorně tvář.
Výrazy těchto obličejů
mi nahánějí strach,
vzbuzují lítost a pociťují smilování.
Nevím, jak mám pomoci,
nemám tu odvahu
dotknout se těchto lidských stromohlav,
bizarních květů Stromu života.
Stojí pevně v kořenech,
mlčky a majestátně,
vítr mu laská jeho květy;
stromohlavy se najednou
na okamžik zcela utiší.
Pozorují mě
hladovýma očima,
kolem kterých
se prohlubují vrásky,
ale i očima
s pokožkou hladkou
jako samet.
Civí s lačnou
náruživostí,
jako kdybych byl hmyz,
který mohou zabít…
…a poté sníst - taková ohavnost!
Něco mě táhne,
nohy mě neposlouchají,
vykračují si to přímo
směrem k Stromohlavovi.
Bráním se, vzpouzím,
snažím se ukázat mu záda;
kéž by - snaha je marná!
Nohy mám svázané neviditelným
provazem, stahující do krve mé kotníky.
…řežou do masa, až se mi dělá mdlo…
Náhle slyším z dálky hlas:
VOLÁM TĚ, PŘIJĎ MEZI NÁS,
JSME TVÝMI PŘEDKY,
JSME Z JEDNÉ KRVE.
Zakřičím,
svaly na tváři
mi tuhnou hrůzou.
Stromohlavy se zákeřně smějí,
slyším to ve své hlavě;
je to jako otravné komáří hvízdání.
Něco cítím,
kolem nohy
se mi ovíjí bujný kořen,
kořen ze Stromohlava.
Chce, abych se stal jeho součástí,
nutí mě k poslednímu kroku…
Dej nám svoji hlavu!
Za stromem čeká naostřená
sekera s bezhlavým katem;
neboj se…dej nám ji…dej!
Zděšen tou představou,
kopu jako sadista,
který ubíjí svou oběť.
Vzpomenu si…
Usnul jsem,
je to pouhý sen,
hnusný, prolhaný, smyšlený;
sen o mém strachu,
o mých nočních hrůzách,
které mi běhají v hlavě
a utečou,
až když se probudím.
Bojím se dalšího večera,
mám deprese,
vařím si kávu - dennodenně.
Na chvíli únava
přestává,
ale účinek nemá
dlouhého trvání.
Sen se opakuje.
Zdá se, že Stromohlav
bude mou nejstrašnější noční můrou,
která mi napadá myšlenky.
Znovu.
Znovu.
ZNOVU.
A skončí to jedině tehdy,
až opustím tento svět…
V rakvi,
beze strachu,
bez hlavy.
Tomáš Přidal