Vzdouvá se řeka,
stále si zoufá,
asi se vzteká,
že souš si troufá.
Zaplaví suchá místa,
rozčeří stojaté vody,
je si tak troufale jistá,
že uvězní bez dechu - bez svobody.
Třeba se zbláznila,
zatočí dlouhou peřejí,
živého nevrátila,
nikoho, kdo jí nevěřil.
Bez nadechnutí pojala
do sebe všechen život,
krutým šumem zvolala:
JÁ JSEM VLNA NEJISTOT!
Utápí nejistoty v divých vlnách,
nechává odplavat nečisté skutky,
utápěla svou vinu v slzách,
nechávala odejít bez propustky.
Všechny, kteří jí lhali,
nenáviděli ji a vířili její břehy,
ti všichni se teď mrtví válí
na dnech vod - leč měla je za špehy.
A čím si byla jistá…?
VODA BUDE ČISTÁ!
…od nejistých otázek a odpovědí…
Kdo ovšem bude chodit ke zpovědi,(?)
když v dnešním světě plave tolik špíny,
a duše v těle hříšníka vrhá dlouhé stíny…
Tomáš Přidal