Vzdouvá se řeka,
stále si zoufá,
asi se vzteká,
že souš si troufá.

Zaplaví suchá místa,
rozčeří stojaté vody,
je si tak troufale jistá,
že uvězní bez dechu - bez svobody.

Třeba se zbláznila,
zatočí dlouhou peřejí,
živého nevrátila,
nikoho, kdo jí nevěřil.

Bez nadechnutí pojala
do sebe všechen život,
krutým šumem zvolala:

JÁ JSEM VLNA NEJISTOT!

Utápí nejistoty v divých vlnách,
nechává odplavat nečisté skutky,
utápěla svou vinu v slzách,
nechávala odejít bez propustky.

Všechny, kteří jí lhali,
nenáviděli ji a vířili její břehy,
ti všichni se teď mrtví válí
na dnech vod - leč měla je za špehy.

A čím si byla jistá…?

VODA BUDE ČISTÁ!

…od nejistých otázek a odpovědí…


Kdo ovšem bude chodit ke zpovědi,(?)
když v dnešním světě plave tolik špíny,
a duše v těle hříšníka vrhá dlouhé stíny…

Tomáš Přidal