Těžké i jednoduché zároveň
Tomáš Přidal
Truchlivě naříkající a bolestivá litanie,
hlasy se střídají v bouři úpějících slov,
ústa kněze hřmí v záblescích křížů,
které osvětlují chrám s bohatě zdobenými okny.
Venku déšť spustil taneční s prohnaným větrem,
žene se v zákrutech a orákulech skrz těla kajícníků,
kteří spřádají plány pro lepší a světlejší zítřky,
s kolovraty, opakujícími modlitby za tmy mlčících duší.
Patvary a paraziti prastarých pohřebních míst,
kupí se jako víka rakví s umrlci, stiženými cholerou,
rdousivé, zděšené a zmírající výdechy byzantských bratří,
okupují sluch světa v posmrtném rubáši smutečních poutí.
Poslední pastýř s vlčí tváří, hledí zpříma a nebojácně
do černých děr v důlcích mrtvých kapucínských mnichů,
jejichž krypta mluví staletími skrz promrzlé kosti,
které jsou křehké jako první pocity po cestě za věčností.
* * *
Po březích věčnosti dělají baletky slečny Smrtice
piruetky a úklony - vyber si svoji baletku,
dá Ti tabletku pro lepší pocit v té tmě
plné záhadných místností, tanečními kroky
Tě provede po parketu, kde již síla gravitace
nehraje tak podstatnou roli coby za Tvého života.
Ve člunech a loďkách pádlují dobrodruzi
k břehům, křičí na baletky návrhy,
při kterých se jim točí kolem těl,
ale nebojí se, když ukážou pořádné zuby,
kterým prokously i duševní schránku
troufalých poutníků na cestě z níž není návratu.
Vracet minulost je pro někoho k pláči,
vracet se do lůna matky je jako
zmenšovat se a zasunout se
do ženských orgánů - nemyslet přitom,
příroda někdy přemýšlí za nás,
a my jsme toho neodmyslitelnou součástí.
A skončit všechno,
dát všem příběhům závěr,
sfouknout poslední svíčku,
dát sbohem poslednímu člověku,
to vše je tak těžké i jednoduché zároveň,
že obojetnost tohoto počínání si vyžaduje pevnou vůli.
