Když vidím v televizi
Tvůj odraz;
Tvoji usměvavou tvář,
která je v mé
přítomnosti i nepřítomnosti,
často beze i mě i se mnou
(v sympatických myšlenkových vlnách)
je to jako bych byl napojen
přes komunikační kanál
a téměř (!) se Tě dotýkal.
Jsi ta největší hvězda,
ta nejzářivější Nova
na nebeské tapiserii.
Projíždím ozářenou pouští,
kde místo palem vyrůstají
z jemného zlatavého písku
rozevřené dlaňopalmy
(dlaně s roztaženými prsty k nebi).
Ukazují směrem nahoru,
nad nebesa,
tam kde přebýváš,
když zrovna nejsi
(se mnou a v mém čase).
Skloňuji Tě nejčastěji,
a rád,
v sedmém pádě,
byť Tvůj pád je ten druhý
a v třetím pádě
se k Tobě vracím…
Těch (skloňo)pádů
bylo více než dost,
a i když nad oblohou přeletí
černý mrak, nebo blesk udeří
do dlaňového stromu,
jež záhy vzplane v ohni,
vím, naprosto dobře vím,
že mi v Tvé slunné oáze,
periferii světla a tmy,
nehrozí nic zlého.
Až vyšplhám ke hvězdám,
svléknu Tě
jako úsvit noční tmu.
Až se opět ohlédnu na sedadlo spolujezdce,
spatřím tam Tebe,
jak mi prcháš v čase,
byť Tvé skupenství
nemá pevnou podstatu
v těchto zeměpisných šířkách.
Až se to stane,
možná se i země blíže přikloní
k nebesům
a má vytyčená cesta,
bude ještě blíže mému přání.
Blíž než jsou slova,
procházející se ve spirále
a stoupající k citadele naplnění.
Věřte ve své sny,
věřte v opětovanou lásku,
a miřte ještě výš!
(dovolí-li vám to strach).
Tomáš Přidal
