KTERAK SKONČILA NAŠE MISIE A MY SI POČALI CENIT NAŠICH POKLADŮ
Tomáš Přidal
Rozebírám téma
do posledního šroubku,
jenž drží jeho nosnou kostru.
Pomáhá mi přítel,
vyzná se ve strojařině
a v machinaci mechanizace.
Ženy k tomu nepouštíme,
ještě by se pustily do drbání,
a naše uši by to jistě hodně svědilo.
Neber si pusu na špacír,
radím příteli - co je to špacír?
ptá se; to jsou ústa, která se nezastaví…
Oba jsme pochopili,
že bychom se měli chopit
příležitosti, jak vyzrát nad ženami.
Necháme uzrát nápad,
o který se pak podělíme
rovným dílem.
Naše myšlenky směřovaly
do zahrad naší představivosti,
v které jsme náš nápad zasadili.
Jakmile přišla příležitost,
na rozvětvených nohách prastromu,
utrhli jsme se ze řetězu, jenž obepínal
naše myšlenkové pochody,
a jali jsme se počítat
s každou možností…
Dostali jsme se k číslu,
jehož délka byla ušlou trasou
naší spiklenecké cesty.
Na cestě jsme potkali
mnohá úskalí, která se skalami
neměla nic společného,
a rozebírali jsme s přítelem dvě otázky…
Tudíž - jak dostat z hlavy ženy,(?)
a kterak si to u nich nepokazit?
Nebylo jiné možnosti
než spolknout fakt,
že tohle je problém jednotlivce.
Pálilo nás v žaludku
to sžíravé pomyšlení;
naše misie byla u konce.
Od té doby ctíme každý úsměv,
každé pěkné slovo, kterými nás
naše ženy honosí, a za to my
vynášíme do nebe jejich krásu,
ty naše královny jasu,
na schůdcích ze sladkých polibků,
chutnajících jako lechtivé sny
do kterých ponoříme svá těla…
…v jezech ze zatajených dechů,
kam nemají přístup zatoulané
příběhy o nevěře a rozchodu.
Neboť ty utopíme
v nelítostných vlnách
tvrdé ignorace.
I když ignorovat průběh soužití dvou lidí
je jako donekonečna skákat z letadla
bez jakékoliv záchrany…
Což je pochopitelně hloupost.
