DÉJÁ VU
Tomáš Přidal
V mysli Svatého
jsem našel Slova,
bylo mi dovoleno
číst z jeho Myšlenek,
bylo mi dovoleno…
…a odpuštěno,
že jsem se o to pokusil.
Ó pokušení.
Tehdy jsem se zamyslel,
proč Svatý nemá jméno,
proč „tento” nebyl Pokřtěn,
černá ovce, vyhnaná ze stáda,
která strádá, protože je Anonymem
mezi ostatními…
proč jenom strádá „jmennou” odlišnost?
Těžko říct.
V „tu”(!) ránu Boží
mi došlo, že zamyslet
se nad tím je poněkud hloupé,
protože Svatí se nepozastavují,
ale konají…ale jak a proč konají?
To mi bylo také tajemstvím.
Každopádně vím,
že když jsem ta slova
vypustil(!) z úst, blesklo mi
hlavou jisté Déjà vu, že jsem
vypustil všechny ovečky
z ohrady Pastýřovy,
a Pastýř mi dal devět ran.
Devětkrát jsem byl zbit,
devětkrát jsem zaúpěl
bolestivé „prosím, ne!”,
přičemž desátá rána
byla odpuštěna pozadí Pohanově.
V očích Těch, kteří konají
budu stejný ničema jako
tehdy, když jsem ním nebyl…
…ale kdo jednou čte Myšlenky,
holt za to svatě zaplatí.
zaplatí…
…zatraceně!
V Zatracení.
