Potomci Františka Haana

Prvorozenému synovi Vladimíru Haanovi určil osud uměleckou dráhu. Dětství prožil s rodiči na Slovensku v Bratislavě a Košicích, kde absolvoval i základní školní vzdělání. Ve věku dvanácti let mu zemřela matka a spolu se svým otcem Františkem, sourozenci a nevlastní matkou Helenou musel opustit koncem roku 1938 místa spojená se svým dětstvím. Žil nejprve v Českých Budějovicích a poté v Praze, kde navštěvoval hudební školu. Studoval nejprve obor dirigování a posléze úspěšně absolvoval studium hry na lesní roh. Do jeho mládí zasáhly události druhé světové války. Neunikl totálnímu nasazení a v roce 1944 musel odjet do Nordhausenu. Šťastně přečkal poslední válečné měsíce a vrátil se domů.

Krátce po osvobození se seznámil se svojí budoucí manželkou Věrou roz. Frycovou, členkou sboru košické opery, kam také nastoupil do stálého angažmá. Oženil se dne 2. září 1946 v Písku. Mladým manželům se narodily dvě děti. Nejprve dne 25. června 1947 v Písku dcera Blanka a o dva roky později dne 18. března 1949 v Košicích syn Richard. Manželské soužití Vladimíra a Věry Haanových nemělo dlouhého trvání a skončilo rozvodem. Vladimír Haan poté působil až do své předčasné smrti v roce 1973 v orchestru plzeňského divadla. Věra Haanová žila s dětmi v Písku a posléze v Brně. Zemřela dne 1. listopadu 1989 v Praze.

O osudech Evy, mladší sestry Vladimíra Haana, je známo velmi málo. Uzavřela sňatek s Karlem Koulou – o něm se také nepodařily zjistit bližší údaje. Manželé žili v Praze, ale jejich život se údajně tragicky uzavřel společnou sebevraždou. Třetí, nejmladší potomek Františka Haana, Boris se usadil v Pardubicích, kde se dne 14. listopadu 1959 oženil s Jiřinou Formánkovou, která spatřila světlo světa v tomto městě dne 24. června 1935.

Jejich manželství bylo požehnáno třemi dětmi – jako první se dne 30. prosince 1954 narodil syn Boris, poté jej po šesti letech, dne 22. července 1960 následovala dcera Jiřina a jako třetí a poslední potomek se dne 7. ledna 1965 narodil syn Vladimír. Životní pouť Borise Haana se uzavřela dne 27. července 2003 v Pardubicích.

Potomci Vladimíra Haana

Blanka Haanová, prvorozená dcera Vladimíra Haana, vyrůstala spolu se svým mladším bratrem Richardem v kultivovaném prostředí, obklopena knihami a reáliemi hudebního světa. Toužila kráčet ve šlépějích svých rodičů a stát se zpěvačkou, popř. novinářkou.

Počátek 60. let 20. století byl však ještě stále dobou, kdy se při volbě povolání museli mladí lidé vyrovnat se skutečností, že jejich osobnost bude posuzována nejen podle jejich znalostí a schopností. I Blance Haanové nebylo umožněno gymnaziální studium a učební tříletý obor cukrářky, k jehož výuce byla přijata, nenaplňoval její sny a tužby. Po složení učňovské zkoušky se Blance Haanové naskytla možnost hudebního vzdělání. V této době žila již několik let v Brně.

Nejprve se její hudební výuky ujala matka Věra, posléze navštěvovala hodiny u významných pedagogů. Osud jí však přesto nedopřál stát se zpěvačkou, ale umožnil jí, byť nepřímou cestou, splnění druhého snu – stát se publicistkou. Potkala muže svého života, Karla Tachovského – básníka a dramaturga, jenž pracoval v brněnském studiu Československé televize. Toto setkání ovlivnilo podstatným způsobem další směřování Blanky Haanové. Ve vztahu se svým manželem nalezla potřebné intelektuální souznění, které vyústilo v její úspěšnou dráhu publicistky spolupracující s mnoha tištěnými periodiky.

Další oblastí, v níž dosáhla Blanka Haanová úspěchu je, zásluhou jejích jazykových znalostí, překladatelská činnost a v neposlední řadě čítá mnoho položek její spolupráce scénáristky a textařky s rozhlasem a televizí. Blanka Haanová žije v Brně a je stále literárně činná.

Staré přísloví, které praví, že jablko nepadá daleko od stromu, mnohem více platí v případě Richarda Haana, mladšího bratra Blanky Haanové. I když lze dodat, že i v jeho případě jablko dopadlo na zem poměrně velkým obloukem. Po rozvodu rodičů žil s matkou a sestrou nejprve v Písku. V tomto městě a jeho okolí prožil Richard Haan šťastná klukovská léta a začal se zde formovat jeho vztah k hudbě a k plavání – další oblasti, která jej měla v budoucnosti proslavit.

Po několika letech se Richard Haan přestěhoval z Písku do Brna, kde dokončil své základní vzdělání. V roce 1964 byl přijat do odborného učiliště Královopolských strojíren na obor nástrojař. O tři roky později, po úspěšném složení závěrečné zkoušky, začal pracovat v Královopolských strojírnách. Dne 31. července 1968 nastoupil základní vojenskou službu. Po návratu z vojny začal podnikat kroky, které jej měly vést ke splnění snu stát se zpěvákem. Docházel na hodiny výuky k prof. Kočařovi a význam pro jeho ‚ostrý start‘ mělo tříleté účinkování v brněnské kavárně Melodie.

Rok 1972 byl pro Richarda Haana přelomový. Bylo jasné, že nejde zároveň vykonávat zaměstnání a souběžně naplno zpívat. Absolvoval konkurz do operního sboru Janáčkovy opery v Brně a stal se jeho druhým basem. V dosavadním zaměstnání podal výpověď a také v této době potkal umělce, který jeho budoucí kariéru ovlivnil zásadním způsobem. Byl jím René Tuček, jehož umělecká dráha vyvrcholila dlouholetým angažováním v Národním divadle v Praze.

Při společném setkání posoudil pěvecký projev Richarda Haana a začal jej soukromě vyučovat. Měl velkou zásluhu na jeho pozvolném uměleckém zrání. Pomohl mu získat angažmá ve sboru pražského Národního divadla a také mu zprostředkoval studium na AMU. Zde ovšem Richard Haan studoval velmi krátce, neboť získal v roce 1974 svoje první sólové angažmá v opeře v Ústí nad Labem a dle školních osnov se zároveň neslučovalo studium a veřejné vystupování. Ředitelství divadla očekávalo posilu v barytonovém oboru. Richard Haan měl v té době nastudovaný spíše basbarytonový repertoár.

Vše nakonec dopadlo k plné spokojenosti všech a Richard Haan vstoupil poprvé dne 25. listopadu 1974 na jeviště jako sólista v roli toreadora Escamillia v Bizetově opeře Carmen. Poté následovalo mnoho nádherných pěveckých rolí např. Marbuel v Dvořákově Čertu a Káče, Germont ve Verdiho La Traviatě, Figaro v Mozartově Figarově svatbě, Renato ve Verdiho Maškarním plese, Valentin v Gounodově Faustu a Markétce, Holanďan ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, Rodrigo v Donu Carlosovi, Scarpia v Pucciniho Tosce aj.

Jedním z vrcholů působení Richarda Haana v Ústí nad Labem byla role Porgyho v Gershwinově opeře Porgy a Bess. V období ústeckého angažmá byl Richardu Haanovi dopřán též půlroční studijní pobyt v Sofii, kde se stal žákem prof. Ilji Josifova a posléze též docházel na hodiny k prof. Jitce Švábové, jejíž výuka pro něho znamenala mnoho obzvláště po technické stránce.

Dalším působištěm Richarda Haana bylo divadlo v Olomouci. Nejprve zde hostoval a posléze se stal stálým členem souboru. Poprvé zde vystoupil ve stálém angažmá dne 16. listopadu 1982 jako Cyrano v Tambergově opeře Cyrano z Bergeracu. Souběžně hostoval také v Janáčkově opeře v Brně. V tomto krásném prostředí nastudoval jako hostující umělec několik rolí.

Největšího úspěchu v tomto období dosáhl Richard Haan v titulní úloze Dona Giovanniho ve stejnojmenné Mozartově opeře. Zalíbilo se mu zde natolik, že přijal nabídku stálého angažmá a od dne 1. ledna 1985 se stal na plný úvazek členem souboru. Na olomoucké divadlo nezanevřel, nadále a rád na jeho prknech hostoval. Pro Richarda Haana tak započalo období, kdy působil na několika operních scénách současně.

Ve druhé polovině 80. let tak vytvořil mnoho významných rolí, některé z nich jej v jeho kariéře provázejí dodnes. Jednou z nich je postava Nabucca z opery Giuseppe Verdiho, kterou zahájil dne 10. února 1985 své působení na brněnské operní scéně. Dále jmenujme např. Hraběte Robinsona v Cimarosově Tajném manželství, Macbetha ve Verdiho Macbethovi, Astolfiho ve Ferrariho Náměstíčku, Mefistofela v Gounodově Faustovi a Markétce, Hraběte Almavivu v Mozartově Figarově svatbě, Jaga ve Verdiho Otellovi či Šujského v Dvořákově Dimitriji.

Na další díl se můžete těšit příští pátek.

Stanislav Vaněk