Pojďme tedy na začátek dnešního putování, na krásné Štrbské pleso. K tomu Popradskému se můžeme vydat dvěma cestami.

Volíme tu náročnější, avšak určitě hezčí, červeně značenou turistickou trasu, která nás po Tatranské magistrále vede po úbočí Mengusovské doliny a nabízí krásné výhledy nejen do ní samotné, ale i na štíty lemující toto široké ledovcové údolí.

Po více než hodině ostřejší chůze dorazíme k rozcestí nad Popradským plesem. Odtud se dá odbočit doleva na modře značený turistický chodník vedoucí na Rysy nebo k Hincovým plesům. Tam, tedy k těm plesům, se podíváme zase příště.

Tentokrát budeme pokračovat jen pár minutek dále po červené k tomu Popradskému. Nádherné místo čarokrásně zasazené mezi horské velikány. Občerstvení, přístřeší i nocleh na více dní nabízí zdejší Hotel při Popradskom plese.

Starší ze čtenářů si jistě vzpomenou na dřívější název Chata kpt. Morávku. Kapacita hotelu je dnes dostatečná na to, aby se tady ubytovalo i několik desítek turistů.

Hojně je využíván horolezci, kteří rádi využívají okolní lezecké terény a cesty. I my, po nezbytném focení jezera a samozřejmě také ve „dveřích“ na jeho břehu, využíváme možnosti občerstvení.

Holky jsou po včerejším výstupu do Bystré lávky trochu z formy a při pohledu na úzké serpentýny strmě se klikatící do sedla pod Ostrvou vyhodnocují situaci tak, že raději chvíli spočinou, obejdou pleso a počkají na mě.

Toto místo znám, byl jsem tady mnohokrát a vím, že výstup nahoru není žádná procházka a dá slušně zabrat. Naposledy jsem tady byl se studenty a kolegou Karlem ze soukromé střední školy někdy kolem roku 2010.

Tehdy byl již podzim a my se se všemi těmi studenty i přes protesty některých z nich dostali až nahoru do sedla. Dodnes si pamatuji ty skutečně dechberoucí scenérie zasněžených okolních vrcholů v pozadí naší společné vrcholové fotky. Škoda, že ji už nemám. Ale možná Karel.

Vydávám se tedy na cestu a přiznávám, že jsem asi dvakrát i zvažuji, že se vrátím. Stoupák je to fakt slušný. Vím ale, že by mě to hned dole natolik žralo, že bych se musel třeba druhý den vrátit a dát to. Nerad něco vzdávám.

Celou cestu mě provází mlha, jen občas se rozestoupí a okolní štíty zalijí sluneční paprsky. Nahoře v sedle je jak v prádelně. Ještě pár metrů stoupání směrem doprava a jsem na vrcholu Ostrvy.

Nacházím příhodné místo, kde předpokládám, že bude, v případě, že se mraky rozestoupí, hezky vidět. Asi dvacetiminutové čekání vyplněné pojídání svačiny se nakonec vyplácí.

Mraky se alespoň na straně k Popradskému plesu rozestupují vždy na pár minut a já tak mohu fotit. Je to krásné místo. Není to sice nějaká závratná nadmořská výška, Ostrva má „jen“ 1984 m. n. m., ale výhledy nabízí parádní.

Vidět je tak nejen Popradské pleso, ale i dále do Mengusovské doliny ukončené vrcholy Čubriny, Koprovského a Mengusovského štítu. A i ty mraky a mlha, skrz kterou prostupují paprsky slunce, jsou kouzelné a dotvářejí atmosféru těchto hor.

Cesta zpátky dolů je již mnohem méně náročná a mohu tak fotit nefuníc jako lokomotiva i kytičky a více detailů.

Krásné jsou také pohledy do Zlomiskové doliny. Ta je přístupná právě jen horolezcům, ale i odtud, z chodníku na úbočí Ostrvy je nádherná.

Dole jsem zhruba za hodinku, v restauraci doplním trochu energie a těch iontů a všichni tři se už společně vydáváme na druhou stranu plesa, na Symbolický cintorín.

Tady v krásném limbovém háji, pod ochranou tatranských štítů, symbolicky odpočívají oběti těchto hor. Množství křížů a pamětních desek všech možných tvarů a velikostí, vyrobené z kovu, ze dřeva i kamene, připomínají dnes už stovky obětí Tater.

Procházejíc tiše tímto pietním místem, vybavují se nám příběhy lidí, kteří je měli rádi, opakovaně se do nich vraceli, milovali je. Znamenaly pro ně radost a přinášely jim štěstí. Byli jim skutečnou láskou a nakonec i hrobem.

Najdeme tady upomínku na mnoho z nich, mezi nimi také na pět členů horské služby a dva piloty, kteří zahynuli při havárii vrtulníku v Mlynické dolině v červnu 1979. Letěli pro německou turistku zraněnou na minule navštívené Bystré lávce.

Jsou zde však i připomínky smrti těch, kteří měli k horám dál, nebyly jim blízké. Snad jen hrou osudu se ocitli na místě, které se jim stalo hrobem. Takovým příkladem mohou být oběti letecké havárie, která se udála v říjnu 1944 na Zadnom Gerlachu. Zahynulo při ní 22 vojáků zapojených do Slovenského národního povstání.

Těch smutných příběhů je tady mnoho. Na většinu návštěvníků toto místo zapůsobí svou zvláštní energií, klidem, smířením a pietou. Chodím tady prakticky při každé návštěvě Vysokých Tater. Některé z obětí jsem i osobně znal a vždy si na ně vzpomenu.

Zpátky na Štrbské pleso už pokračujeme po pohodlné a zpevněné, modře značené cestě. Chvíli ještě obdivujeme odvahu horolezců ve stěně Ihly v Ostrvě, den se však krátí a vidina osvěžující sprchy v hotelu a večeře nás popohání kupředu.

Byl to krásný den a odnášíme si zase spoustu dojmů a vzpomínek. Fotografiemi přiloženými v galerii se vám to pokouším trochu přiblížit. Snad se to podařilo.

Příští týden se vydáme do těchto nádherných hor naposledy a navštívíme největší pleso na slovenské straně Vysokých Tater.

Karel Machyl