VRBA


Tomáš Přidal

Vrba šeptá příběhy,

jsou ošlehané staletími,

věky kamene a prachu.


Jako mladá

vždy stála

trochu v předklonu,

dívka s bolavými zády

a šlahounovitými vlasy,

které jí splývaly až k zemi.


Na její hlavě občas

zazpíval nějaký ten vrabec,

spustil sonátu za noční ticho,

zastaveníčko, při kterém

lidé omámeně stáli na místě,

uctivě se zdravili a hovořili

k sobě v družném dialogu.


Jednou vrbě vyhrožoval

nějaký malý výrostek,

že ji celou ořeže.


Poté se přidaly další

znepokojivé výhružky.


O Velikonocích

plačící vrbě

ostříhala parta kluků

dlouhé kadeře.


Její vzlyky s kvílivým

prosím, ne!

nebyly co naplat.


Vrba stojí dodnes,

u hřbitovní zdi;

její přítomnost

dává tomuto místu

mysteriózní a trochu

ponurý nádech.


Pokaždé,

když se nedíváte,

v její koruně,

až na samotném vršku,

odpočívají znavení andělé

se složenými křídly;

dávají pauzu svým

ztuhlým svalům

a bystrým očím,

jež vycítí i smrt.


Zrakem propalují věčnost samotnou;

vrba je domovem andělských bytostí

a ztělesněním jistoty a naděje.


Ta, která neumírá…

Ilustrační foto.
Nedělní chvilka poezie s Tomášem Přidalem a básní Noční rána & ranní noci
Ilustrační foto
Čas na poezii s Tomášem Přidalem a novou básní Dovnitř a ven