TAJEMSTVÍ KRESBY, KTERÁ OŽÍVÁ

Tomáš Přidal


Před lety
nám otec mého táty,
tedy můj dědeček,
namaloval velký dům
se slovy, že nyní patří nám.

„Odteď je váš,
je to dárek - ode mě,”
řekl než umřel.

Byl to vskutku
velký obraz,
velikosti tří pater;
když jsme do něj vstoupili,
jakmile jsme překročili rám,
s netajeným úžasem
jsme zadržovali dech…

Byl skvěle vystínovaný,
prostorný, ale přece útulný,
zamiloval jsem si ho,
miloval jsem ho jako dědečka,
než osudného dne,
když měl opici,
opustil naši rodinu.

Jeho smrt nás zarmoutila,
ale on pro nás měl ještě
jedno překvapení…

Nakreslil nám ochránce
našeho domu;
levharta s mírumilovnou tváří,
napohled stejnou mimikou
jako měl dědeček,
ovšem ve zvířecí podobě.

„Táta měl opici
a my máme levharta,”
zažertoval jednou můj otec;
nebyl to zrovna vhodný vtip,
ale už byl vysloven…

Víte, děda hodně pil,
odnesly to propitá játra,
někdy si kladu otázku,
zda si skutečně nenakreslil
i onu opici, jako svého sluhu
či služku (podle pohlaví, které znázornil);
byl to opravdový detailista
co se týkalo kresby,
a já ho za to obdivuji,
pořád budu…

Naši rodinu trápilo,
že už tu s námi není,
ale stejně tak jsme
byli rozmrzelí z toho,
že to, co dokázal nakreslit,
ten svůj boží dar,
nepředal nikomu z nás.

Třeba mé sestře,
která měla představu
o svém klukovi;
svoji vizi vzhledu
však nedokázala oživit.

Stejně jako když
se táta rozčiloval,
že v lednici
není žádné pivo;
a oživit kresbou ho nedokázal.

Neměl patřičné výtvarné schopnosti
jako náš dědeček…neuměl kouzlit.

A já si chtěl
nakreslit svého
starého dědečka,
nejlépe podle fotografie,
vdechnout mu opět tužkou život…

…i když jsem věděl, že je to nemožné,
pro něj to však za života nemožné nebylo.

To co náš děd dokázal,
to své tajemství kresby,
která ožívá,
si odnesl s sebou…

…ale levharta a dům
nám daroval jako upomínku
na sebe – jako něco, co přetrvá i po nás…


Jeho kresby byly & jsou věčné.

Ilustrační foto.
Nedělní chvilka poezie s Tomášem Přidalem a básní Prach tisíce otazníků
Ilustrační foto.
Čas na poezii s Tomášem Přidalem a novou básní Nic netrvá věčně