PRÁVO STVOŘENÍ


Tomáš Přidal


Roztříštila ticho na střepy z ranních mlh,

zašeptala větru, že miluje jeho foukavý balet,

stočila pohled do klubíčka ze stříbrné nitě hvězd,

a poté rozplakala Stvořitele, když mu pověděla,

že jeho dech jí barví tváře do oranžových růží,

které krade ze zahrady Stvoření jistý muž

beze tváře, ale s pošetilou láskou k ní…

 

Zahrnuje ji podivnými dary přírody,

posledně jí dal náhrdelník z ořechů,

aby mohla lépe louskat jeho slova,

která byla ukryta v darech,

ale když jí před dům postavil alej,

bála se tam chodit, protože slýchala

hlasy a viděla němé tváře,

které byly do stromů vyřezány…

 

Stvořitel si lámal hlavu s tím,

že muži zlomí vaz - zabije ho,

protože jemu nikdo nebude

lézt do jeho zahrady Stvoření…

 

Poté si ovšem uvědomil,

že ten muž nemá tvář,

a tak poprosil dívku,

aby promluvila muži do duše…

 

Když poté muž beze tváře

opět vyhledal dívku,

srazil jej Stvořitel na kolena

a v hříchu beztvářníka probodl

trnem z růže, která mu opět byla ukradena…

 

…protože to byla  růže poslední…

 

kdo ví, o co by Stvořitel

mohl ještě přijít,

protože o dívku se dělit nechtěl…

 

…protože byl pyšný na svůj výtvor…

 

a kdo by se dělil o lásku,

která mu po právu patří,

v právu stvoření.

 

…tak jako matce patří dcera nebo syn…

 

neboť on byl pánem lidské hmoty,

a tak jako životy dával, tak i bral…

Ilustrační foto
Nedělní chvilka poezie s Tomášem Přidalem a básní Za právo žít
Ilustrační foto
Čas na poezii s Tomášem Přidalem a novou básní Slova