NIT
Tomáš Přidal
V rozestlaných kopretinách
s vůněmi osiřelých květin,
položím všechny starosti
za hlavu – jako polštář,
který mé myšlenky
příliš nezatěžuje.
Postavím plot
z ostnatého křoví,
nedovolím nikomu,
aby si hrál s jezerními pannami,
jsou jenom moje; moje povídám,
ty vlhké ženštiny ladných pohybů.
Neskákejte do řečí,
které nad vámi mohou
zavřít poklopy z trav,
neboť vynaložené úsilí
odskáče pouze a jen
jazyk v maratónském běhu.
A příliš zatěžovat lidské orgány
těžkými kameny usilovné píle,
vede člověka do slepé ulice,
kde vidí cihlové stěny,
na kterých je vymalováno:
TADY JSI SKONČIL!
Pro ty, kdož nevidí jiné možnosti,
za dobro odlehčit znavenému tělu,
a vyspat se do těla nového,
s obnošenou duší,
která jenom změnífyzickou podobu…
…a ostatní se odvíjí jako nit,
podle toho, jak jste si navykli
žít v novém obleku.
…dokud vám ji něco či někdo nezpřetrhá…
