NIC NETRVÁ VĚČNĚ
Tomáš Přidal
Duhové kapsy
v barvách podzimu,
jsou plné kávového světla,
jež se roztéká na obzoru
do lesních trychtýřů.
Nakupené listí
v hravých barvách,
zvedá se jako hradba,
kterou procházejí
poutníci z Hájů.
Za vybledlý svit hvězd
může Ruka Stvořitele,
chtěl nechat kouzlem zmizet
přihlížející hvězdicové sesterstvo,
kvůli hříchu s dívčí bytostí.
Dívka mu ovšem dala kopačky,
třikrát tedy kopl do Měsíce,
až se rozhoupal a spadl do Moře,
přičemž na jeho dně teď svítá Naděje
jiným vztahům s hříšnými slovy.
Stvořitel si proto vymodeloval
z ostrovního bláta společnici,
po jaké vždy toužil.
Její společnost mu však překazil déšť,
který rozpustil jejich přátelství.
Pravdou tedy pořád zůstává,
že nic netrvá věčně;
budiž smrt toho důkazem…
