Slyšel srdce půvabné Anyen,
cítil tlukot křídel,
vycházející z její hrudi;
láskyplně mu naslouchal
a unášen přes pusté oceány,
udával mu pravidelný rytmus.

Cítil slanou chuť
mokrých víček,
jak Anyen plakala,
když ji pevně objímal.

Wanan se zuby nehty držel
kolem jejího štíhlého pasu;
unášeni mezi nebem a zemí,
vypadali jako Ikarovy děti,
a láska
jejich myšlenky
unášela v zlodějských oblacích.

Anyen již neplakala,
vzdala svoji lítost
a těšila se
z Wananovy náruče.

Hřál ji pocit bezpečí,
že jsou spolu;
Wanan už nikdy
nebude bez ní…

Tento fakt věrnosti
dal tomu, aby se moře
pod nimi rozestoupilo
do klokotající úžiny
a pohltilo je společným štěstím.

Zamilovaní až po uši,
se Wanan a Anyen
stali atributy
věrného partnerství…

…a pokud Anyen váhala
sestoupit do mořské úžiny,
bylo to pouhým oka – mžikem;
vzdala se tak svého umění létat,
ovšem společným životem
s Wananem se naučila
vzdát se daru
a nechat se obdarovat
darem ještě vzácnějším.

Sňatkem z čisté lásky.

Pro Anyu to byl začátek Nového života,
a jako stará chtěla být se svým manželem
až do posledního záblesku slunce…

Totiž do chvíle, než její duše
opustí lidskou schránku
a jako závan vlahé atmosféry
vcítí se do nebe.

Tak, jako se stalo - a stane ještě tolikrát…

Tomáš Přidal