Odmítl ženu noci,
odmítl její
havraní vlasy
a černou duši,
která se neprovinila,
to jenom tma sloužila
jejímu černému nitru.
Měla pro něj službičku,
žádala o světlé stránky dnů,
které jenom on
mohl vytrhnout
z knížek, které byly
horkými novinkami
na obzorech pánů sluncí,
na obzorech teplých krajů.
Chtěla poznat jejich
obsah a ukojit hlad očima,
chtěla aby i ji ozářila
moudrost, která se před ní
skrývala v černé citadele
na konci slepé ulice,
v blízkosti lidí, ale mnoho
tisíc mil od nočního tvorstva.
Svolil a šplhal po
pyramidě z horkých
kvádrů, sálalo z nich teplo,
a on si spálil chodidla
a kůži za krkem,
která praskala, jak se přibližoval
k ctihodným pánům sluncí.
Věděli, proč k nim má cestu,
stránky mu vydali,
chtěli vyhovět přání
ženy noci, která se
jimi dopálila.
Nechtěli být zlí,
ale bylo jasné
jako slunce,
vycházející na obloze
v den smuteční noci,
že světlé stránky života
mohou prožívat
pouze lidé, kteří
nejsou stiženi tmou
uvnitř srdce, tlukoucího
do hřebů z rakví
přisluhovačů nokturna.
Proto jí musela
postačit moudrost,
která by byla ve slabě
světlých barvách,
kdyby ze sebe
sňala černý kabátec
s černými kapsami
nočních zastaveníček.
To by ovšem zemřela
a její ochrana vůči světlu,
by byla neopodstatněná.
Každý život končí
v černé…
…i když ten její
v ní i začal.
Tomáš Přidal