Majestátní bílá holubice
s předloňským sněhem
na zledovatělých křídlech

přelétává nad
hlubokýma očima vod;
ztrácí v nich pohled
i těžko snesitelnou žízeň.

Zlehka dosedá,
aby se mohla napít
a poté uklovnout si
drobek reality

před fantazií,
která se jí rozpíná
v letu - při komunikaci
s větrnými jazyky

a v lehké myšlence,
jíž nadnáší své postavení.

V odrazu trouchnící lásky
k Boží mlýnici,
vrací se domů…

Vrací se
s moudrem,
ošlehaným větry.

Vrací se jako ozvěna,
uvíznuvší mezi prostorem
a klíčivými sny imaginace.

Představte si,
bílá holubice mizí v mlze
zapomnění,
ovšem nemějte strach,

jakmile opadne bílá tma,
vše se krásně vyjasní
a její ptačí osud
zpečetí návrat vzpomínek,
stejně jako když přišel led
(o tání v hloubi své chladné podstaty).

Tomáš Přidal